Lezení nás vychovalo

Lucie Hrozová poskytla rozhovor po svém vítězství v boulderingu (lezení na nízkých umělých stěnkách bez lana).

VIDEO: Prohlídka stěny při Mistrovství České republiky v lezení 2007. (WAV, 13 MB, 1:40 min) Kamera: Vít Dolejší. Lucka je oblečená v červené sponzorské bundě Horydoly.

FOTO: Lucka pózuje na umělé stěně v Praze - Holešovicích.

Ještě ji čekalo první místo v Mistrovství České republiky lezení na rychlost (na obtížné trase jde o rychlost) a Mistroévství Slovenska v drytoolingu (lezení na umělé stěně s mačkami a cepíny).

Jaké to je, být mistryní České republiky v boulderingu?

Je to určitě skvělej pocit. Předcházel tomu těžký trénink na Mistrovství světa v Ekvádoru. A samozřejmě nejenom na něj.

Odkdy vlastně lezeš?

Odmalička. Lezu už desátý rok, od svých osmi - devíti let. K tomu mě přivedl táta.

Jedině boulder je tvoje vášeň, nebo si ráda zalezeš i s lanem, třeba i někde na horách?

Vlastně radši asi lezu s lanem. Moje lezení je takové univerzální. Dělám všechno, mám ráda lezení jako celek, takže dělám všechny disciplíny včetně lezení na rychlost. S tím boulderingem to teď zrovna tak nějak vyšlo.

Jak často trénuješ?

Na lezení dojde tak čtyřikrát pětkrát týdně. Ono se to ani nedá lézt pořád, každý den. Ruce a šlachy dostávají zabrat. Jinak si ráda chodím zaběhat, zaplavat, do posilovny. Dělám strečink, gymnastiku. Mám taky nové kolo, takže si teď ráda vyrazím na kole. Pohyb mě prostě baví. Těším se na lyžování.

Pocházíš z horolezecky zaměřené rodiny. Tam jsou kořeny toho, co děláš teď?

To mě samozřejmě ovlivnilo hodně. Táta nás s bráchou k lezení přivedl. Máma taky hodně lezla. Dá se říct, že lezení a lidi okolo něj nás vychovávali. Naučili jsme se jít za svými sny. A že nic není zadarmo.

Táta hrál asi podstatnou úlohu.

Určitě. Když jsem byla malá, tak mi lezení ukázal, nevnucoval. Když jsem se rozhodla, že se tomu budu věnovat víc, začal mi hodně pomáhat. Jezdil se mnou na tréninky, hodně mě podporoval.

Soutěžíte s bratrem mezi sebou?

Teď spolu už nesoupeříme, ale když jsme byli ještě malí, brácha to flákal, ale zároveň měl pocit, že musí být lepší, protože je kluk. Tak tehdy tam byly určité boje. Teď už vůbec. Teď si spíš vzájemně pomáháme.

Tebe teď čeká maturita. Co bude dál?

Až odmaturuju, chtěla bych se minimálně rok věnovat jen lezení. Zkusit jít do toho naplno, kam až to půjde, a zkusit, kam až bych se mohla dostat. Uvidím, jaké budou výsledky. Pak se ukáže, co dál. K tomu budu studovat jazyky a pak dál uvažuju o cestovním ruchu na Vysoké škole ekonomické.

Říkáš, že zkusíš, kam až to půjde. Kam bys to až chtěla dotáhnout?

Chtěla bych se dostat mezi ty nejlepší. Mezi světovou špičku.

Cítíš to tak, že lezení něco obětuješ, nebo jen prostě děláš to, co tě baví?

Určitě i něco obětovávám. Jako každý vrcholový sportovec, musím tomu něco dát. Trénink někdy bolí, člověku se do toho nechce. Ale na druhou stranu víš, že musíš, že bez toho přemáhání to někdy nejde. Svaly tě bolí, chtělo by se ti jít spát, ale na trénink se musí. Tak je to často. O víkendech bývají závody, tak to zas nejde jít s kamarády někam oslavovat a kalit do noci. Každý se musí rozhodnout, čemu dá přednost.

Počítáš do budoucna s tím, že by tě lezení mohlo uživit?

Na světové špičce se to dá. I mezi ženami. Uvidím, jak to půjde.

Co děláš, když potřebuješ relaxovat?

S kamarádkou třeba vyrazíme na kolečkové brusle nebo se jdeme jen tak cákat do bazénu. Ráda chodím do divadla, na muzikály. Taky se někdy musím i učit.