Půjde to bez uzlu?

Všechno záleží nyní na tom, jak se osvědčí tato novinka při praktických zkouškách, které zajisté provedou nejen lezci, ale hlavně všichni instruktoři a trenéři.

Osvědčí-li se, znamenalo by to do určité míry převrat v dosavadním způsobu navazování.

Je známou skutečností; že pevnost lana v uzlu je podstatně snížena. Je možně takové navázání, které nepotřebuje uzel a je přitom bezpečné a pohodlné? To je otázka, kterou se zabýval jistě leckterý horolezec, ale která, pokud vím, nebyla dosud uspokojivě vyřešena.

Předkládám zde konečnou variantu vlastních pokusů o rozřešení tohoto úkolu, variantu, která se zdá vyhovující a byla již v praxi (bohužel dosti skrovné) vyzkoušena.

Myslím, že názorný obrázek bude účelnější než dlouhý popis. Na prvém a druhém obrázku je postup při splétání úvazku, na třetím celkový pohled na úvazek, vše tak, jak to vidí před sebou lezec, který se navazuje.

Lezec se navazuje tak, že skrz pravou smyčku (podle třetího obrázku) provlékne obě ruce a hlavu, skrz levou smyčku levou ruku a hlavu. Čtvrtý obrázek ukazuje figuru lezce navázaného popsaným způsobem.

Popis: lano, které v úvazku tvoří ramenní smyčku, obtáčí nejprve dvakrát hrudní smyčku, pak vede přes pravé rameno pod levou paži, kde se po jednoduchém obtočení mění v hrudní smyčku, která, jak už bylo popsáno, dvakrát obtáčí ramenní smyčku, obepíná hruď a po dalším jednoduchém obtočeni ramenní smyčky opouští úvazek.

Po navléknutí úvazku uchopíme před hrudí každé lano zvlášť a střídavým napínáním a posouváním lan do stran úvazek utáhneme. Jestliže navléknu úvazek s druhé strany, změní se dvojité obtočení ramenní smyčky na hrudi v jednoduché a jednoduché obtočení smyčky pod paží v dvojité. Tento způsob považuji však za méně výhodný.

V místě, kde dvojité lano vychází z úvazku, fixuji obyčejně lana krátkou šňůrou se dvěma jednoduchými Uzly podle Prussika, což by ztlumilo případný pád, protože přetržení šňůry absorbuje část energie (mnohem větší, než odpovídá pevnosti šňůry, protože váha padajícího těla nepůsobí v jejím směru).

Varianta navázání, kterou doporučuji, byla dvakrát vyzkoušena v pádu. Po prvé (dobrovolně) asi 3,5 m volného pádu do obou lan, po druhé (nedobrovolně) rovněž asi 3,5 m pádu do jednoho lana. V obou případech se navázání plné osvědčilo, nebylo pozorováno žádné staženi úvazku, ani jiné nepříznivé změny. Při zmíněných pádech nebylo lano fixováno pomocnou šňůrou.

I když připustíme, že lano je při pádu nejvíce namáháno v karabině a že tedy není nutné lámat si hlavu uzly, zůstává velkou přednosti tohoto způsobu navázání to, že je neobyčejně pohodlné, vůbec nepřekáží dýchání ani postupu v úzkých komínech a spárách.

Druhý lezec, který má k disposici konce lana, se naváže nejlépe tak, aby uzel spojující lana byl na rameni, kde nepřekáží a kde je nejvýhodnější též z technických důvodů. Při tomto způsobu navázání se karabiny nosí nejlépe na krátké smyčce. Hrudní smyčku totiž není možné zatěžovat karabinami, protože se uvolňuje.

Vím, že to, co sděluji horolezecké veřejnosti, potřebuje důkladného vyzkoušení. Byl bych rád, kdybych mohl předložit výsledky prověřenější. Zdá se mi však, že technické potíže i omezená zkušenost jednotlivce by příliš oddalovaly konečný závěr, který, jak doufám, po důkladném přezkoušení bude příznivý.

Článek vyšel v časopise Horolezec roku 1955.