Puncak Jaya neboli Carstenszova pyramida

Přečtěte si líčení Miroslava Cabana, jak tento rok (2005) prožíval výstup na Puncak Jaya a podívejte se do fotogalerie, jak to všechno viděl.

VRCHOLY: Seven Summits

6. srpna

Odlétám směr Indonésie za Petrem Jahodou, který mi organizuje celý servis kolem této hory. Není toho málo, permit - povolení na horu, letadla a permity do dalších oblastí, nosiči, různé policejní povolení atd. Odletěl tedy o několik dní přede mnou, aby to všechno mohl zařídit.

7. srpna

Pořád létám po planetě a přesedání není konce. Zhruba 5 x měním letadlo. Letím Praha – Amsterdam – Hong Kong – Jakarta – (tři mezipřistání ) a nakonec – Jayapura (letiště a obec Sentani).

8. srpna

V 8.00 ráno vystupuji v Sentani z letadla a Petr mi jde naproti. Vše dopadlo dobře. Batožina včetně jednoho sudu došla také. Jenom to horko! Pro mne utrpení, ale pro Petra pohoda. Ještě že jsme měli na hotelu klimatizaci.

9. srpna

Odlétáme malým letadlem do dědiny položené uprostřed džungle se jménem Beoga. Platíme neskutečné peníze. Jsme jenom dva, ale cena je pro více lidí. Samozřejmě nic nenaděláme a jsme rádi, že vůbec někam odletíme.

Z letadla jsme chtěli zahlédnout Carstensz, ale počasí nám nepřálo. Sem tam na nás koukly nekonečné lesy pod námi, ale jinak byla vidět jenom oblaka a nic jiného. Letiště celkem šlo. Travnatý kus ploché země mírně do kopečka nás bezpečně zastavil. Kolem přistávací plochy už čekali domorodí obyvatelé, protože se vědělo, že někdo přiletí. Nové drama vzniklo hned, jak jsme vyskočili ven. Naši nosiči si řekli desetinásobek toho, co jsme měli v rozpočtu. Odmítli jsme je. Po hodině přišli noví ale do večera se domluvila cena, která byla nakonec stejná jak u první party.

10. srpna

Ráno se snažíme uvázat na záda nosiče sud s věcmi, ale nakonec si ho dává na rameno a jde dál. Vydává se s námi snad půlka vesnice. Celkem jsme objednali 5 nosičů, ale po tomto dni, ve kterém jsme šli jenom 4 hodiny, zjišťujeme, že budeme na cestě do základního tábora živit 18 lidí. Nosiči prostě bez svých příbuzných nepůjdou. Takže s námi vyrazily matky, manželky a dcery. Super, akorát jestli vyjde jídlo. Zjistili jsme totiž, že tato naše „malá“ skupinka sní denně kolem 12 kg jídla. Večer tedy dokupujeme v osadě brambory a cukrovou třtinu.

11. srpna

Tento den si napíšu do deníku jako den utrpení. Prostě hrozné! Nesnáším horko. Tady se snad teplo nedá ani měřit. Nesnáším vlhko. Tady je pořád nad 90 procent vlhkosti a každý den od jedenácti hodin prší. Na zádech mám bágl s fotopotřebami o hmotnosti zhruba 15 kg. K tomu dva litry limonády, šusťákovku, opalovací krém. Je to celkem kolem dvaceti kilogramů batožiny.

Kopeček byl tento den tedy pořádný. Už mi chyběl jenom kolmý úsek. Bláto? No jo, to víte že jsme se brodili po lýtka v blátě. Přechodem řek po mokrém stromu porostlém mechem jsem vzpomínal na cirkusové lanolezce.V cílovém místě si nosiči podpálili přístřešek, a tak ho stavěli znovu.

12. srpna

Tempo pochodu je velice rychlé. Nestačím fotit prales. Čekal nás výstup do 3600 m n.m. Nosiči musí stihnout dojít pod další přístřešek, který by měl být po 10 hodinách ostrého pochodu. Místy šplháme, jednou pod kořeny stromů jindy nad kořeny stromů, no prostě džungle. Jednou propadnutí po pás, podruhé plazení. Musím uznat, že to mělo něco do sebe. Získal jsem adrenalinový zážitek, jaký jinde zaručeně nezažijete.

13. srpna

Nahoru, dolů, nahoru, dolů a nakonec spíme ve stejné výšce, jako včera.

14. srpna

Tento den jsme vystoupili do 4200 m n.m. Rozsáhlé lesy z kapradin mi připomínaly pravěk. Křišťálové řeky dotvářely neskutečnost této části planety. Pití přímo z řek se stalo samozřejmostí.

15. srpna

Přechod přes sedlo 4400 m n.m. a jsme v základním táboře (4200). Platíme nosiče, kteří kvůli zimě odchází do Timiky, do tepla. Vrátí se v určený den.

16. srpna

Přechodem přes džungli jsme unaveni, a tak si jenom šáhneme na Carstensz. Kolem poledne ale už lezeme příkrou stěnou. Celkem to jde. Vyšli jsme na první stupínek a já sděluji Petrovi, že to na druhý den zkusím bez jištění. Skála má pěkné lezecké chyty. Věřím si.

17. srpna

Ve 3:30 h ráno vyrážíme nahoru. Petr si nasazuje sedák, a tak jsem o nějakou tu minutu vepředu. V batohu máme lana, skoby, smyce a kompletní výbavu pro skalní lezení. Před hřebenem nás čekal prudký skalní výšvih. Pustil jsem se do něho ale 10 metrů od vrcholu hřebene jsem zjistil, že tudy to nepůjde. Opatrně tedy pár kroků dolů, asi tak pět kroků, potom krok doleva do roznožky a jsem z problémů venku.

V 7.15 jsme byli oba dva na hřebeni. Šli jsme dál, ale najednou se nám cesta nezdála. O převisu jsem nikde nečetl. "No nic," říkám Petrovi, "zkusíme jinou cestu." Vracíme se a za 45 minut jsme našlápnuti v další cestě, při pohledu na Carstensz směrem vlevo.

Tento den nám ale štěstí nepřálo. Stoupali jsme nahoru další cestou, která by taky šla. Lezl jsem jako první a pořád se ukazovalo, že by to šlo, i když jsme museli kvůli bezpečnosti vytáhnout lano a navázat se. Začal ale odpolední liják. Rozum vyhrál nad chtíčem a otáčíme směrem dolů.

Skála už ale klouže. Vytahuji tedy skalní skoby a zatloukám je do spár ve skále. Slaňujeme dolů do bezpečí. V první třetině zespodu se naše cesta do tábora mění na kanyonig. Slaňování vodopádů zažívám poprvé v životě. V základním táboře se dovídáme, že jsme šli správně, převis se buď leze, nebo se dá v pohodě obejít po pravé - odvrácené straně od tábora. Musí se ale několik metrů slanit.

18. – 21. srpna

Sněží. Po celou dobu chodíme v mokrých věcech, které ještě od prvního pokusu nevyschly. Nakonec volíme sušení nad vařičem. Trvá to ale věčnost.

22. srpna

Ráno jsme vyrazili k vrcholu. Sníh ještě přes noc připadl, a tak už neriskuji výstup bez jištění. Jdeme na laně. Po prudký výšvih před hřebenem to jde dobře. V prudké skále ale odhrabuji rukou sníh na každém stupu a každém chytu. Dá to zabrat. Prsty mi mrznou a skála klouže. Je pořád noc a tma. Ze skalní hory se stala mixová. Sníh, led a skála. Skoro jak když jsem lezl K2. Hřebínku dosahujeme v pět hodin ráno. Dál už to jde celkem fajn. Překonáváme skalní převis a broděním ve sněhu se dostávám spolu s Petrem Jahodou na poslední vrchol projektu 7 Summits.

ÚSPĚCH: Cabanových osm vrcholů

Puncak Jaya (též Mount Carstensz nebo Carstensz Pyramid) je hora vysoká 4884 m. Jedná se o nejvyšší horu pohoří Maoke, ostrova Papua - Nová Guinea, státu Indonésie i světadílu Austrálie a Oceánie. Poprvé vrchol hory zdolali 13. února 1962 horolezci Heinrich Harrer, Philip Temple, Russel Kippax a Albert Huizenga.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě