Slunce, vápno, sangría

První dva týdny v listopadu jsme se ulili z práce v nemocnici a udělali si malou dovolenou. Samozřejmě za účelem návštěvy místních lezeckých oblastí, protože to začíná vypadat, že kdo neleze na zahraničním vápně, jako by nebyl.

Rád bych poopravil několik mylných domněnek, které byste o místním lezení mohli mít. Já je měl taky.

* Všechny oblasti ve Špáňu jsou světového jména. Nevěřte tomu. Viděli jsme pár skal, na které by se snad nelezlo ani v Čechách. Obzvlášť odpudivý je místní slepenec, připomínající valouny z řeky poslepované jílem. Nakonec většinou drží, ale důvěru nebudí ani trochu.

* Do Španělska jezdí borci jen pro čísla. Tak to hodně záleží na oblasti. Často se nám zdála cesta na svoje hodnocení o něco lehčí než například v Itálii nebo Slovinsku (anebo že bychom byli tak rozlezení?), ale někdy je místní klasifikace tvrdá i na české poměry.

* Jištění po metru. Opět záleží na oblast, zpravidla to tak není. A taková pětačtyřicetimetrová cesta na hranici vlastní výkonnosti s jedenácti nýty se mi zdála jako hodně dobrý zážitek.

* Dokonalí průvodci. Tak kdo vám tohle nakukal… V praxi to vypadá tak, že přijedete do vesnice, v jejíž blízkosti se nacházejí skály, po nichž toužíte, najdete bar (u nás by se řeklo hospodu) a v něm mají ušmudlanou složku se svazkem papírů pokreslených sektory, cestami a názvy směrů. Asi jako na chatách v Tatrách. A tak movitější fotí stránky digitálem, socky obkreslují. Nejlepší průvodčíky, které jsme tu viděli, měli Němci a Angličani a ti si je přivezli z domova.

* Teplo po celý rok. To platí snad pro Andalusii, ale nám poblíž Barcelony začíná být docela kosa, obzvlášť když zaleze slunko...

Nepředstavitelné množství skalek

Lezení na vápenci je tu zpravidla fantastické. Hlavně si vychutnáváme to, co u nás na něm nenajdeme - dlouhé, exponované, vytrvalostní cesty s neoklouzanými chyty, luxusními lištami a občas naprosto salónním lezením na tření.

Španělských skalek je nepředstavitelné množství, ale oblézá se tady jen pár procent z nich.

Levná sangrie

Pokud jde o spaní, obstarání jídla nebo pitné vody, neměli jsme zatím sebemenší problém. Obchody i ve vesnicích zavírají v osm večer, ceny základních potravin jsou srovnatelné s našimi kromě sangrie, která je tu levnější. Bivakování se toleruje prakticky všude.

Asi se ze mě stává zarputilý nacionalista, ale přes to všechno se nemůžu zbavit dojmu, že přírodní scenérii Prachova nebo Adršpachu se nic nevyrovná.