Wiesbachhorn, štít nad Lučním potokem

Ve druhé polovině května se pro výletní autobusy otevírá vysokohorská silnice z Kaprunu k přehradám Wasserfall a Mooser ve Vysokých Taurách.

Bez autobusů a lidí

Lze se tak pohodlně dostat až do samého srdce Východních Alp mezi nejvyšší rakouský štít Grossglockner (3798 m n.m), sněhový Wiesbachhorn (3564) a skalnatý Kitzsteinhorn (3027). Stačí tam však být o pár dní dříve a místo zaplněného turistického centra můžeme procházet liduprázdnými horami.

Místo peněz se tu platí vlastním potem a někdy i krví z puchýřů. Pohodlí ale není všechno a pěší túra rozhodně stojí za to.

Elegance k pohledání

"Wiesbachorn má jehlanovitý tvar, který je nejkrásnější z celého Tyrolska," je přesvědčený redaktor turisticko-horolezeckého časopisu Alpin Horst Höfler. "Jeho elegantní firnový hřeben nabízí neskutečně krásnou a dlouhou vysokohorskou túru."

Pěší výstup na Wiesbachhorn neboli Štít nad Lučním potokem začíná na parkovišti u hotelu Kesselfall (1069). Ze silnice do lesa tu odbočuje pěšina ke spodní stanici pozemní lanovky. Pod ním se dá přespat ve spacím pytli na několika parkovišťátkách pod širým nebem nebo dokonce v obřím betonovém několikapatrovém krytém parkovišti. Není to úplně legální, ale místní turisté, kteří chtějí vyrazit za svítání, to tak běžně mimo hlavní sezónu dělají.

Údolí vodopádů

V sobotu ráno jdeme svižně, ale máme čas obdivovat vysoké vodopády po obou stranách údolí. Podél jednoho dokonce několik stovek metrů stoupáme. Přitom podcházíme pozemní lanovku třemi krátkými tunely vytesanými do skály. Tudy se v létě vytahují přes strmé srázy auta, autobusy i zemědělské traktory. Okolo tečou desítky malých potůčků, a tak s sebou nemusíme v batohu nosit pití. Prostě nastavíme ruku a z ní pijeme chladnou vodu.

Míjíme horní stanici lanovky, překračujeme silnici a před prvním z osmi číslovaných tunelů pro autobusy odbočujeme doleva dolů do svahu. Portály jsou ještě zasypané sněhem, protože sněhové frézy začínají pracovat až těsně před otevřením silnice pro běžný provoz.

Stezka nás vede přes menší vodopád, ve kterém je upevněno lano. Je to jediná pomoc, aby nás příval vody neshodil stovky metrů z kolmých skal. Po pár desítkách metrů se ocitáme na hrázi přehrady Wasserfall (1672). Své jméno nese oprávněně, protože ze všech stran do ní stékají vodopády rodící se v okolních sněhových polích.

Zasypané tunely

Ve výšce nad námi vidíme hráz přehrady Mooser, kam budou směřovat naše další kroky. Silnice se k ní prodírá dvěma téměř kilometrovými tunely a množstvím dalších kratších. Turistická stezka nás však vede po skalních a travnatých stěnách na čerstvém vzduchu vysoko nade dnem údolí.

Jen v jednom místě se jejím budovatelům nepodařilo vysekat bezpečnou trasu do skal, a proto prorazili nízkou štolu do automobilového tunelu. Jinde zajistili nejnebezpečnější místa ocelovým lanem zavěšeným do skalních skob.

Les se v této výšce mění na ostrůvky křoví a mezi nimi se ozývají první svišti. Nikdo je tu neohrožuje, a tak je možné je dlouhé minuty pozorovat, jak panáčkují před norami.

Mačky a cepín

V průvodcích se píše, že výstup od Kessellfal na Schwaigerhaus trvá šest hodin. Na jaře, ve sněhu a s batohem na zádech je však nutno počítat s celodenní dřinou. V okolí přehrady Mooser (2036) stojí několik chat, dá se tu najíst i přespat.

Nás však zajímá už jen výstup k chatě Heinrich-Schwaiger-Haus (2802). Dostáváme se k ní břidlicovými svahy, sněhovou břečkou a dokonce i ledovými úseky. Míjíme tabule s varováním, že cesta je určena jen pro zkušené turisty s dostatečným vybavením, další tabule upozorňuje na laviny a časté pády kamení. Tady už jde do tuhého.

Nazouváme na boty horolezecké mačky a do rukou bereme cepíny. Nejsme daleko od toho, abychom vytáhli z batohu lano a navázali se na něj. Pod rozbředlým sněhem se skrývá tvrdý led.

Platíme dobrovolně

Provoz na chatě začíná v polovině června, ale do té doby je otevřený zimní prostor, kterému se v německy mluvících zemích říká winterraum. Nečeká nás žádný komfort, ale v přízemí najdeme jako ve většině podobných chat palandy, deky, kamna, dřevo, pár židlí a stůl. Za pobyt platí návštěvník do kasičky podle vyvěšeného ceníku v přepočtu okolo dvou set korun.

Samozřejmostí je zápis do knihy hostů a úklid před odchodem. A ještě jedno německé slovíčko je tady dobré znát. Na jedné straně deky je vyšitý nápis „fussende“. To je tam, kam se strkají nohy.

Brzké vstávání

Na Wiesbachorn se v neděli vyráží za svítání. Výstup není horolezecky příliš náročný, ale vyžaduje jistotu chůze na úzkém sněhovém hřebenu, zkušenosti s převějemi a trochu také se skalním lezením. Jde se totiž celou dobu v horolezeckých železech, s cepínem v rukou a s lanem v batohu. Pokud se na některých úsecích udělá místo sněhu led, musejí se turisté na lano navázat a vzájemně se jistit proti případnému pádu.

Přes sněhové plató se dostáváme k hlubokému skalnímu komínu, kde najdeme železné lano na pomoc a zajištění bezpečnosti výstupu. Přes skalnaté úbočí nad ním se dostaneme na táhlý sněhový hřeben a jím na vyvýšeninu Fochez (3165). Pokračujeme hřebenem zvaným Kaindl až na vrchol.

Na Wiesbachhornu je železný kříž a vrcholová kniha. Cesta na vrchol trvá asi tři hodiny, námaha ale stojí za to. Ze závěrečné sněhové čepice lze totiž přehlédnout velkou část rakousko-německých Alp. Jen namátkou: nedaleko se zdvíhá špičatý Grossglockner, na obzoru rozložitý Watzmann, v pozadí hradba Dachsteinu a pod námi stéká obrovský ledovec Pasterze.

A jak to bylo doopravdy

Pozor! Takhle by mohl znít reklamní článek k pěšímu výstupu na Wiesbachhorn za krásného počasí. Ve skutečnosti je každý turista rád, že má túru za sebou. Celou dobu jsme si vyčítali, že jsme nevyrazili o pár dní později a nemohli použít autobus. Na chatě jsme úplně hotoví. V ledovo-hliněno-ledových polích pod ní jsme totiž střídavě byli všichni v krizi a plazili se do kopce jen silou vůle.

Po relativně dobře strávené noci (to znamená, že nám neví zima, ale v této nadmořské výšce se neustále budíme) jdeme nahoru. Spíše se zase plazíme skrze mlhu a mraky. Teprve nahoře se dělá hezky, a tak aspoň sledujeme pár nejvyšších kopců, které prošpikovaly mraky a dostaly se na slunce.

Už aby to skončilo

Odpoledne sestupujeme od chaty dolů mokrým lavinovým sněhem, kterého je po pás a pod ním leží sklovitý led. Smrtelný pot nám vyráží na čele a ze všech sil se snažíme zmizet z nebezpečného svahu. „Ať se sníh nerozjede,“ máme všichni jedinou myšlenku. Byla vyslyšena, a tak stojíme po dvou hodinách u horní přehrady. Další hodiny se brodíme mokrým sněhem po silnici a nakonec si krátíme cestu kilometrovým tunelem. "Snad to na druhé straně roztálo."

Neroztálo, ale naštěstí se sněhem proti nám právě prokousává fréza. Necháme obsluhu dodělat její práci a s díky uctivě obcházíme její nebezpečně vyhlížející stroj. Na parkoviště k autu docházíme už za tmy. Byly to dlouhé, ale krásné dva dny!