Striptýz pod Prisojnikem

V Julských Alpách je lezení vždycky nějak zamotané, problematické a pofidérní.

Jen co jsme zabloudili, řekli jsme si, že když už jsme zadělali na prvovýstup, tak ho taky dokončíme. Vrh Kraj sten je předvrcholem mohutného Prisojniku, a tak lezení bude stát za to.

Čtete další díl nekonečného seriálu Kdybych to věděl... Můžete si v něm přečíst o horolezeckých výstupech, které ze svých plánů raději vynechejte. My už do nich také nikdy nevlezeme. Pokud máte podobné zkušenosti, rádi je zveřejníme.

Výstup nazvaný Striptýz nese pečeť obou autorů - člena fiktivního prase-teamu a trampsko-vodácko-turistického vlka. Navíc jsme měli díky Küžánově ztrátě jen jedno lano a chyběl nám jistící materiál.

Z hlavy doluji pár vzpomínek, jak to šlo. "Tady to dáme, tady to určitě vede!" holedbám se v nástupovém žlábku mezi volně loženými šutříky zarostlými do chomáčů trávy.

Suť, lámavá skála a kosodřevina

"To bylo klíčové místo," hodnotí jeden krok pouhých pět metrů nad zemí Honza. Konečně skála! Jenže co to? Třicet metrů skoro vodorovné lavice v kolmé stěně sice připomíná polici Steinerů na Dachsteinu, ale na rozdíl od ní v ní není ani jedna skoba (jak by mohla, když je to prvovýstup, že...).

Lavice je zvětralá a pokrytá drobnou vápencovou drtí a štand uprostřed ní buduji na dvou vklíněných v pohyblivých kamenech. O kousek dál prolézám kosodřevinovým polem.

"Že je to sranda, že jo? Že jsi to oblezl jinudy, a lano jsi mi hodil mezi jehličí, abych to musel prolézt," domnívá se Honza na štandu. Bylo to jinak, protože jinudy to fakt nešlo.

Lokry kam se podíváš

Délka ve smyčkách a pak to zase začíná. Přes trávu lezu do žlábku. Nikde nejde dát jištění, všechno se hýbe. Honza se strachuje o život, protože stojí v lokrovišti a ví, že když spadnu já, vezmu ho s sebou.

Konečně pevný žlábek! Ale ouha, je hladký - žádný stup, chyt ani spárka na vklíněnec. Nakonec se rozhoupu a skočím po jedné větvi keříku převislé kosodřeviny. Sláva, drží. Kdyby ne, je s námi amen. "Bál jsem se za tebe i za mě," komentuje na dalším štandu Honza.

Rozbitý kout, který připomíná naskládanými kameny lezení v Šanově koutě nebo Svatém Janu, už je proti tomu brnkačka. Výlez z kouta na hřebínek ovšem skrývá překvápko. Během pár vteřin se rozprší, začíná foukat a velké kapky létají jako projektily vodorovně do obličeje.

Rány jako z děla

Mám potíže, abych si z batohu vyndal bundu, oblékl ji a přitom mne neodfoukl vítr. Štand je jako obvykle vachrlatý.

Během Honzova dolezu se ozývají rány, o kterých nevím, co si mám myslet. Něco je z okolní bouřky, to je jasné, ale co zbytek? Zní to jako prásknutí bičem. Nakonec usuzujeme, že to jde od nedaleké ostré skalní hrany, která působí stejně jako bič. Trhá masy vzduchu a z toho pocházejí ony zvukové efekty.

"Jdeme dolů, kašleme na to!" shodujeme se. Scházíme jednu délku po travnatých mokrých skalách směrem do vedlejšího kuloáru. Jenže od schůdného terénu nás dělí sto metrů vysoký kolmý sráz, po kterém teče voda. Přes něj se s jedním devítimilimetrovým lanem dolů nedostaneme.

Někde vpravo od nás vede další pětková cesta Potepinka a vlevo křižuje stěnu šestkový Pink Panter.

Návrat vede jen přes vrchol

"Odtud tedy vede jen cesta nahoru," uvědomuji si a s odhodláním se vracím na mokrý hřeben. Trojkový žlábek, čtyřkové plotničky, o něco těžší sokolíková spára, za sucha by to byla pohoda. Teď to klouže, mrznu a bojím se, co přijde dál.

Štanduji v koutě na velkém friendu. Chyba je v tom, že stojím na nasypané hromadě kamení a friend hýbe s několikatunovou skálou nade mnou. "Nepadej," křičím na Honzu. "Padám," odpovídá. Není divu, v hladkém sokolíku přece jen nedrží jeho o několik čísel větší pohorky tak jako moje lezečky. Odsednutí zachycuji za cenu dalšího posunu kamení nade mnou i pode mnou.

Další dvě délky úzkým tatranským koutem jsou sice těžké a fyzicky náročné, ale v pohodě. Už neprší a jsme kryti před větrem. Na závěr čeká bonbónek, podle kterého má cesta název. Ve stropě posledního převisu prolézám dírou tak úzkou, že musím batoh zavěsit pod sebou na lano, sundat helmu a prostrkávat ji před sebou a stejně mi ještě překážejí vklíněnce u pasu.

To už dorazíme...

V další délce potkáváme první skobu. Jsme na galerii, kde se setkává několik cest. Pár metrů nad ní dolézáme na předvrchol Vrh Kraj sten (2311).

"150 metrů obtížnosti I-II na vrchol," píše se v průvodci. Je nám jasné, že se jedná o vertikální metry, ale dvě hodiny lezení místy dokonce s jištěním jsme nečekali.

Na vrcholu Prisojniku (2547) pobudeme nějakou tu minutu, slézáme na turistickou cestu a mizíme k sedlu Vršič.

STRIPTÝZ

Prisojnik, Vrh Kraj sten, západní stěna

Julské Alpy

Obtížnost

Jedno místo 5, většinou 3-4, často lámavý vápenec, 5 hodin

Prvovýstup

Jakub Turek, Jan Weinzettel, 4. 7. 2000

Přístup

Ze sedla Vršič (1737) po cestě okolo Poštarskeho domu pod stěnu asi 3/4 hodiny. Přibližně uprostřed její základny je vchod do starého italského bunkru. Od něho doprava, procházíme pod širokým lámavým kuloárem, úzkým zarostlým komínem a kolmou trojúhelníkovou stěnkou. Nástup je zarostlým terénem vpravo od ní.

Sestup

Více méně ve směru největšího kuloáru dolezeme na hřeben oddělující západní stěnu od žlabů, které spadají ze stěn okolo Prisojnikova okna k severu. Trhlinami a žlábky vpravo od něho na vrchol Kraj stěn (200 výškových metrů obtížnosti I-II). Slézáním (místy II) nebo slaňováním (2x50 m) na travnatý svah a po něm na turistickou cestu. Značenou stezkou doprava na sedlo Vršič. Celkem asi 3 hodiny.

Výstup

1. Úzkým lámavým a travnatým vhloubením do úrovně výrazné police v trojúhelníkové stěnce. Po ní doleva, občas plazením, do rozšíření s vklíněnými balvany (špatné a exponované stanoviště ve smyčkách a friendech). Police je exponovaná, lámavá a pokrytá drobnou sutí. 3

2. Přes hranku do pevné ustupující stěnky, na hlavu pilířku a skrz vysokou kosodřevinu na travnaté plató. 3, krok ze stanoviště 4

3. Velikou travnatou policí doleva. 1

4. Přes trávu a volné kameny do komína. Spárou okolo převislé kosodřeviny pod kolmou část komína. Délku nelze spolehlivě zajistit a ani jistič nestojí na dobrém stanovišti! 3

5. Kolmým komínem do míst, kde je z něj vidět vlevo výrazný šikmý spárokomín. Zde doprava a stěnkou na hřeben. Po něm doleva ke kolmé stěnce. 4

6. Žlabem těsně vpravo od ostří hřebene. Z jeho plotnovitého ukončení je vpravo vidět pevná sokolíková spára. Po jejím překonání přímo vzhůru na začátek kolmého komína. Čelisti dalšího, ale o mnoho širšího komína jsou vidět ve stejné úrovni několik metrů vpravo. Tato délka je nejhezčí z celého výstupu. 4

7. Komínem přes dva převisy pod třetí převis. Úzkým otvorem v jeho klenbě na kamenitou poličku na pilíři. 5

8. Stěnkou mírně zleva na lehké skalky (skoba) a po nich do míst nad velikým kuloárem, kde končí mnoho cest v západní stěně. 3