Švýcarská cesta na Kapucína

Angličani jsou rychlí, držíme s nimi krok pouze přes trhlinu.

Nástup sněhem a blátem

Než se vůbec propracujeme pod nástup Švýcarské cesty, musíme vylézt šest délek do obtížnosti III. Je tu všechno, co si alpinista může přát. Černý vodní led, měkký kolmý sníh, tající bahno, drolivá skála, padající kamení nebo pravidelná ledová kanonáda, kterou co chvíli uvolňuje stěna nad námi.

Však taky hned schytávám ránu do lokte. Leze Bidloun, ještě že s sebou má vývrtky a dva pikle, jinak by to bylo o ukáknutí.

Do lezeček!

Na čtvrté až páté délce necháváme postupně velký batoh s piklama, mačkama i botama a nazouváme lezečky. Sranda začíná. Už první čtyřka docela překvapila. Mírně převislá stěnka se třema skobama. Hákovat, či nehákovat?

Jsme pod první těžkou délkou za VI/VI+. Hlásím, že půjdu. V praxi to znamená, ne jednu dýlku, ale celou další třetinu cesty. Nemá smysl ztrácet čas převazováním na každým štandu.

Nějak nám v těch těžkých místech zapomněli dávat skoby! Na čtyřicet metrů jen dvě. Úspěšně se dostáváme do velkého kouta, který nás po dalších třech pětkových délkách dovede na velkou polici R5, kde je jedno stanoviště stejné s O sole mio.

Začíná pravá Patagonie! Krásné dočervena zabarvené žulové plotny, kouty, spáry a převisy třpytící se v odpoledním slunci. Vzdušné pohledy dolů jen pro otrlé.

Nevšiml jsem si štandu vpravo a zaprásknul se. Spára se zužovala, zužovala, až úplně skončila. Co teď? Menší průser. Do malého frenda tři metry pod sebou se mi skákat rozhodně nechce. Nezbývá, než těch sedm metrů šestky z posledních sil zase slézt. Prekérní situace, která řádně pocuchala nervy.

Nedá se nic dělat, hákujeme

Střídáme. Klíčové dvě délky a zbytek do lV+ poleze Hrba. Štandy jsou tady teď zcela visací, vybaveny třemi až čtyřmi skobami a jedním starším nýtem, vše provázané množstvím smyček různého stáří. Budí to celkem důvěru.

Aby ne, visíme v tom všichni tři... (Zkusmo mě napadá, jaké by to bylo plachtit dolů. Brrrr, blbe, soustřeď se!) V kratší délce VI- jsou pouze čtyři zakouslé stopery po předchůdcích, skoby žádné, Hrba si to užívá a hodně dojišťuje vlastním matrošem.

Nutno dodat, že zdejší klasifikace je ještě o kus tvrdší než například u nás v Krasu. Na to nejsme zvyklí. My s batohama už částečně hákujeme. Klíčová délka je traverz s převisem nad námi i pod námi, a výlez kolmou spárkou v plotně. Čistě VII nebo A1. Vůbec nechápeme čistý přelez, Hrba hákuje AO, když se snaží alespoň si namaglajzovat.

Skob mnoho

Lezu druhý, hákuju ze všech sil, až mě chytaj křeče do pravačky. Není tu skoro nic na nohy a blyštívá žula klouže. Vedle mě se vynoří chlap. Rozbitá cyklistická přilba, spárové rukavice, tenisky na sedáku, ani nehlesne a běží někam nahoru. Kurňa, co je to za lidi? Zřejmě dobrej oddíl, ten chlap běží v osmičkovým terénu!

Jsme vysoko, přes 3700 m a funíme jak lokomotivy. Hlavně my, baťůžkáři. Bidlo leze klíčovku jako poslední a sbírá matroš. Když dolézá ke štandu, má krvavou ruku. Přiskřípnul si malíček do expresky, když odsedával.

Další VI+, převislá spára, po tomhle by mělo být posekáno. Poslední trojkový kout, šest hodin, vrchol 3838 m.

Dolů je ještě daleko

Je tu narváno, dolézají tří Frantíci, dolézá i ufon v cyklistický přilbě se svým družstvem. Žvejkám sójový suk a civím kolem. Poslední sousto vyplivnu, je čas vyrazit dolů. Do kratičkého videoklipu, který pořizujeme digitálem, povídám něco o třech hodinách slaňování. Ó jaký optimismus!

Až tři délky pod R5 jde vše jak po másle a máme ještě hodinu do tmy. Při každým stahováni svázaných padesátek se modlíme, aby se to nekouslo. Pak nás štěstí opustilo.

Lana se kousla hned dvakrát, Hrba obětavě leze a prusíkuje uzel uvolnit. Padá tma a dolů na ledovec nám chybí ještě nejmíň šest dlouhých slanění vším, co si alpinista nikdy nechce přát.

Štandy ve spodním úseku jsou většinou za hroty balvanů, občas někde nějaká skobka. Slaňujeme radši opatrně po kratších úsecích, Bidlo jede celou dobu první a ve tmě hledá. My s Hrbou nahoře mrzneme a mlčky čekáme. Poslední dvě stanoviště vylepšujeme vlastními prchačkami.

Přeskakujeme odtrhovku a dojíždíme s velkým oddechnutím na sníh. Nad hlavami tisíce hvězd. Přesně o půlnoci se nám splňuje jeden sen. Vylezli jsme Velkého Kapucína.

Článek ve zkrácené verzi vyšel v časopisu Horydoly 2006/4