Ušba je královna Kavkazu

Obě nejznámější kavkazské hory při tom mají mnoho společného. Každá má dva vrcholky. Vypínají se na hranici Asie a Evropy. Geografové se přou, zda náleží jednomu či druhému kontinentu. Historie jejich dobývání je ukázkou rusko-německého přátelství i nenávisti. Při tom jsou nejžádanějšími cíli ruských, středoasijských a také českých horolezců.

Zatímco na Elbrus vyjde trénovaný vysokohorský turista bez potíží, na Ušbu je potřeba velkého horolezeckého úsilí a zkušeností. Vždyť nejjednodušší výstup má ruskou horolezeckou klasifikaci 4a ze šestistupňové škály!

Samotná Ušba je vlastně výběžkem hlavního hřebene Kavkazu. Patří do gruzínského regionu Svanetie, který míval pověst divokých lidí, krevní msty, obranných věží vesnice proti vesnici. Násilí zaměřené proti cizincům je tu už minulostí, ale dávné zločiny spáchané mezi vesnickými klany nejsou zapomenutu a tu a tam vyvřou na povrch. Vraždy kvůli cti mají ve Svanetii pořád své místo. Gruzíni se považují za Evropany a stejně jako sousední Arméni jsou jedni z nejstarších křesťanů.

Pár set metrů na sever od Ušby je jiný svět. Za hraničním hřebenem se rozkládá Rusko, přesněji Karbadsko-balkarská republika. Se všemi výhodami i nectnostmi bývalé komunistické velmoci. Veřejné služby tu více-méně fungují, stát má své území pod kontrolou a vojáci i policie každého ochrání. Za to zde vládne obrovská korupce, bez úplatku tady nikdo nedá ani ránu, lidé jsou apatičtí a služby fungují zoufale špatně.

Výstup vede pouze z gruzínské strany

Gruzínsko-ruská hranice probíhá několik set metrů od vrcholu. Dříve byla Ušba dostupná z Gruzie i Ruska. Klasický výstup po severním hřebeni několikrát překračoval hranice obou států. Lezlo se po severovýchodním hřebenu z ruské strany na náhorní plošinu a odtud na severní vrchol.

Dnes přístup z Ruska nepřichází v úvahu a severovýchodní hřeben je prakticky nepřístupný. Ruské úřady navazují na imperiální politické snahy a po dobyvačné válce s Gruzií zakázaly vstup svým lidem i cizincům.

Navíc se roku 2010 pod severní stěnou rozpadl obrovský Ušbinský ledovec a dřívější přístupová trasa je neprůchodná.

Na Ušbu se tedy v současnosti leze pouze z gruzínské strany.

Kavkazský Matterhorn

Ušba má zvláštní jméno, které lze z gruzínštiny interpretovat jako Hrozná hora nebo také Cesta do neznáma. Ze svanetštiny se zase poukazuje na význam Horská bouře nebo Nešťastná hora. Horolezci ji říkají pro vznosný tvar Kavkazský Matterhorn.
Monumentální skalní pyramida se dvěma vrcholy (jižní 4710 m n.m., severní 4697 m n.m.) je kolébkou těžkého skalního a mixového horolezectví v Rusku, Sovětském svazu a teď ve Střední Asii. Každý další prvovýstup tady znamenal krok na cestě zvyšování lezecké obtížnosti v obrovské oblasti od Himálají po Alpy.

Už klasická (dnes nepřístupná) cesta prvních dobyvatelů na severní vrchol patřila ve své době k milníkům horolezectví. Prostoupil ji Angličan John Garford Cokklin se švýcarským horským vůdcem Ulrichem Almerem roku 1888. Ten rok spolu vylezli ještě na panenskou Šcharu, nejvyšší horu Gruzie.

Mnohem hůř přístupný jižní vrchol byl poprvé zdolán německou výpravou vedenou B. Rickmer-Rickmersem roku 1903 a výstup se stal prvotřídní horolezeckou senzací. Ušba byla v tu doby pokládána za nejtěžší vylezenou horu světa, o kterou se do té doby pokusilo nejméně dvacet expedic, převážně z německy mluvících zemí.

Na vrchol se dostala tehdejší lezecká elita: Adolf Schulze z Mnichova (jeho doménou byly prvovýstupy ve Wilder Kaiseru, Wettersteinu a Dolomitech), Oscar Schuster z Drážďan (znalec brilantní lezecké techniky a zakladatel moderního horolezectví na pískovcových věžích v Sasku a Čechách), Robert Helbling z Curychu (průkopník fotogrammetrie v zeměměřičství), Fritz Reichert (jako první lyžař zdolal Walliské Alpy, a později objevil horské velikány v Andách) a Albert Weber z Bernu (vystoupil na několik nejvyšších vrcholů Kavkazu).

Západní stěnou zvanou Zrcadlo poprvé prolezl Ludwig Vörg roku 1936. O dva roky později byl součástí týmu, který poprvé vylezl severní stěnu Eigeru, přezdívanou zvanou Mordwand, protože měla na kontě nejvíce mrtvých horolezců v celé Evropě. Za to dostal z rukou Adolfa Hitlera vyznamenání. O tři roky padl v první den Hitlerova útoku na Sovětský svaz.

Jižní stěnou vylezl místní hrdina Michail Chergiani roku 1966, když vedl skupinu sovětských horolezců. Na pozvání německých lezců ho komunistický Sovětský svaz pustil do Dolomit, kde měl prokázat kvalitu sovětského sportu. Rozhodl se emigrovat, ale než opustil výpravu, chtěl vylézt poslední výstup na Civettu. Lano mu však přesekl padající kámen a on se zabil.

Nebezpečné počasí

Ušba má své vlastní počasí. Zatímco na Kavkaze se to divoké, tak na samotné Ušbě se střídá sníh, vítr, mraky a slunce několikrát za den. Jako nejvíce zaledněná hora s největším převýšením přitahuje špatné počasí jako magnet. Místní meteorologové vypozorovali, že se zlepší vždy okolo úplňku.

Nejstabilnějším klimatické období je vládne od července do poloviny září. Téměř všechny horolezecké a trekingové výpravy sem směřují právě v tuto dobu. Zimní výstupy jsou možné, ale je nutné počítat s extrémně tvrdými a zároveň proměnlivými podmínkami.

Na Ušbu vede přes 50 různých horolezeckých cest. Většina z nich má jen pár přelezů. Častěji se lezou se jen ty nejznámější a relativně nejbezpečnější. Přesto hlásí horská služba každý rok přibližně 10 mrtvých horolezců.

Divoká Svanetie

Svanetie je nejkrásnější část celé Gruzie pod Velkým Kavkazem na severozápadě země. Svanové jsou blízcí příbuzní Gruzínů, ale jazykem ani chováním si navzájem nerozumějí. Svanové byli vždy nezávislí i za cenu velkých obětí. Zatímco zbytek Gruzie často obsadili Turci, Peršané, Rusové a další dobyvatelé, Svanové žili relativně v bezpečí v nepřístupných horách. Za to platili krvavou cenu nejen při obraně svého území před dobyvateli, ale také během vzájemných bojů a zdánlivě paradoxně i zhoršením svého genetického fondu kvůli tomu, že v uzavřených údolí se ženili a vdávali mezi sebou jen místní lidé.

Hlavní město Svanetie je Mestie. Z velkoměsta Zugdidi nedaleko abchazských hranic sem vede krkolomná silnice. Po ní vozí jezdí maršrutky, neboli malé autobusy, které fungují jako něco mezi taxíky a pravidelnými autobusovými linkami. Do Mestie také létají malá letadla z hlavního gruzínského města Tbilisi, případně lze odtud přijet autobusem.

Kdo chce Ušbu jen vidět a nehodlá podstupovat horolezecké riziko, volí jednodenní výlety z Mestie. Přibližně desetikilometrové značené túry vedou buď k jezírkům Koruldi nebo pod ledovec Chalaadi, odkud je dobře vidět východní stěna Ušby. Dalších 10 km je potřeba poté sejít po stejné trase dolů do města.