Jizerky měly málo sněhu

To probírání zabralo trochu víc času než bylo zapotřebí, a tak byl odjezd naplánovaném na půl čtvrtou, to sme ještě řešili, jak se ráno dáme dohromady, abysme byli na zastávce ve stejnej čas. Na to kápnul Danek tim že přišel na zázračném nápad: Budeme spát u mě a ráno se vzbudíme vzájemně! Tenhle nápad se uchyt, a tak jsme kolem čtvrtý vypadli ze Bzí, následováni Vaškem a Luckou.

Kluci mě vysadili u baráku a dali mi za úkol to trochu připravit na přespání – to sem jakž takž zvlád, tim že sem zatopil a dones si spacák. Nic víc sem pro ně udělat nemoh. Přišli kolem pátý, připravili si spacáky a trochu sme se nasnídali. Dali sme si Vaškovy okurky ze Silvestra, chleba a paštiku, a šlo se spát. No ze začátku nás oblejzala Adriana, ale pak to vzdala a padla taky.

Ráno sme se probudili a začalo ranní dilema jestli sme něco nezapomněli. No všechno sme měli, a tak sme vyrazili vstříc autobusový zastávce. No, vstříc proto, že sme vypadali velmi zajímavě. Já měl na sobě jehličkový kabát, Danek zase svoje maskáče a Vánek, ten byl jedinej normální – no normální od pohledu!

Tak sme nalezli do toho autobusu a jeli směr Bedřichov. Během velmi krátké doby sme si i sedli a to i přes to že byl autobus k prasknutí. Seděli sme na zadní čtyřsedačce, no a jak to tak bejvá tak sme debatovali o všem možnym i nemožnym. Při tomto debatování sme zůstali celou cestu a proto cesta utekla celkem i rychle. Naše zastávka nebyla až na konečný ale zastávku před, u obecního úřadu. Tuto zastávku sme si zvolili kvůli tomu, že je poblíž krám a my sme si potřebovali koupit ještě něco k jídlu a k pití.

Po tomto nákupu jsme byli nuceni se dát už na ústup k lyžařskému stadionku, kde byl start naší cesty. Na toto místo sme zdárně dorazili a dali se na přípravy. Ty probíhaly asi následovně: Koupili sme si čaj, někdo si dal cigaretku a zakousli sme něco dobrýho.

Po tomto odpočinku se svačinou sme se dali konečně na cestu. Jeli sme ve formaci Danek, Vánek a já. Jelikož na stadionku bylo něco jako dětská Jizerská padesátka, tak sme museli jet opatrněji, aby se nám ňákej ten špunt nezaplet pod lyže.

Cesta vedla k rozcestí U Buku, a tak sme jeli co to dalo a ze začátku to byla teda dřina to musim uznat! To jak sme byli oblečení vyvolávalo u některejch lyžařů pochyby, jestli sme normální. Zajímavý na tom bylo, že když sem jel k tomu slavnýmu rozcestí, tak kolem mě projížděla skupinka italských lyžařů, co se připravovali na J 50, a když projížděli kolem mě, tak se trochu zpomalili a koukli se na můj lyžařský úbor. Je vidět že v Itálii berou sport moc vážně.

Trochu sme si odpočinuli, protože to bylo moc na nás přes zimu nesportovní tipy, a vydali se opět na cestu. Cesta vedla přímo na Novou Louku, kde sem byl naposled na konci minulého roku na mikro koloběžce.

Příjezd na Novou Louku byl úžasný, měli sme všichni chuť na něco teplýho, a tak sme si šli koupit čaj. Čaj by nebyl špatnej, kdyby nebyl tak přeslazeném. S největší pravděpodobností to byl granulovej čaj. No jak sme ho pili, nebylo zas tak zajímavý, zajímavější bylo to co následovalo po vypití toho čaje. Danek jako správnej ekolog chtěl vyhodit kelímek do odpadkového koše, to ale nemoh uskutečnit, jelikož v nástavci na odpadkový pytel, pytel prostě nebyl.

Tak to chtěl vyřešit tím že kelímek vyhodí do jiného koše, ale jinej tam nebyl, a tak se nasral a kelímek hodil do toho prázdného nástavce, k tomu měl ještě správný ekologický kecy.

Po té ostudě na Nový Louce sme se konečně vydali na Hřebínek, cesta nebyla zas tak nijak moc zajímavá až na to, jak Dankovi spadnul baťoch. Po cestě se dala ještě taková malá odpočinková pauza asi kilometr pod Hřebínkem, před tim hnusným táhlým kopcem, co tam je, no nic zajímavého a tak sme se konečně ocitli na Hřebínku.

Na Hřebínku si Vánek koupil čaj a já si tam koupil limonádu, byla pomerančová a tři deci mě tam stály patnáct korun. No nebylo to nejlevnější, ale aspoň vim, že si ji tam jen tak nikdy zas nekoupim. Danek se tam snažil udělat na vařiči čaj, ovšem vařiči se nelíbily okolní podmínky, a tak protestoval, no aspoň se ohřál Danův speciální kastrol a tak sme si o něj ohřáli ruce.

No protože nám začínala bejt celkem zima, zbalili sme věci a dali se na taktickej ústup po Rauscheckově cestě vstříc osudu. Osudu proto, že to co nás potom čekalo, ovlivnilo celou naši cestu. Jednalo se o to že sme počítali s prudkým sjezdem, ale co sme zažili, se dalo počítat jako pokus o sebevraždu.

Jeli sme v seskupení Já, Vánek a Dan. No já jelikož sem jel první, tak sem to měl asi nejlepší, možná že Vánek měl malou výhodu, že viděl kudy jedu, Danek si na tuto výhodu taky stěžovat nemoh, pro toho to byl kámen úrazu. To proto že jak Vánek jel poctivě v mejch stopách, Danovi na odvodňovacích kanálcích nezbyl žádnej sníh. Sněhu bylo nad očekávání málo.

V půlce cesty sem na ně počkal, protože sem je za sebou neviděl, čekal sem tam asi čtvrt hodiny než přijeli. Po jejich příjezdu sem se dozvěděl podrobnosti jejich jízdy. To byla například Danova slavná držka, kterou hodil přes odvodňovací kanál, ze kterého sme mu s Vánkem odstranili to málo sněhu a jemu na tom betoně se prostě zasekly lyže a už letěl na hubu. Vánek zase nevytočil zatáčku, a tak to tam taky někde položil.

Já byl v pohodě, a tak sem jel zase napřed, zastavil sem se u panoramatu kříže na Ořešníku. Od tam tuď sme to vzali přímo dolu do Ferdinandova k hospodě u Novotných. Cesta byla rychlá ale jinak nijak obzvlášť zajímavá, možná trochu rychlá, a to i přes to že sem jel po kamínkách. To že sem jel po kamínkách, už ve mně nevzbuzovalo žádný naděje že se lyžím nic nestane. V poslední zatáčce sem se kouknul dozadu a viděl tam Vánka, jak jede za mnou, to se mi stalo osudný, jelikož než sem se stačil otočit, už sem ležel na hubě.

Padal sem asi následovně: rozjely se mi lyže a já letěl přímo na hubu, to sem stačil dát ruce před sebe a zabránit nejhoršímu. Nakonec sem si trochu sedřel ještě trochu kolena.

Dojeli sme teda konečně k hospodě, když sme si dávali lyže ke zdi, všimli sme si toho, jak sou naše skluznice řádně zničené. Sedli sme si ke stolu v rohu a obědvali si čaj. Trochu sme rozmrzli a dali si tuším asi tři piva. K tomu čaji se váže ještě taková historka. Když odešla hostinská z místnosti, Danek vytáhnul placku rumu a nalil nám to do toho čaje. Skoro vůbec to nebylo cejtit!!!

Před odchodem z hospody sem si skočil ještě na záchod, ten byl ovšem zamrzlej, a tak když sem to zalil vodou, no prostě vypadalo to zajímavě.

Když už sme se konečně vydali z hospody, začalo trochu stmívat, to nás zas tak tolik nerozčilovalo. Spíš nám trochu lezly na nervy ty kamínky, co byli na Viničný, v některejch případech to nebyly kamínky ale kameny. Asi po pětseti metrech sme vzdali pokus o lyžování na kamínkách a lyže sundali.

To znamenalo jít zbytek, což bylo asi čtyři kilometry, v botech na běžky. No Vánek s Danem byli napřed, ale já sem nikam nepospíchal a kochal se krásami Jizerských hor. Bylo opravdu na co koukat, ptáčci zpívali, něco tam vydávalo takový nespecifikovatelný zvuky. Když sem došel k posedu u řopíku, tak už tam na mě čekali a dali sme se rovnou na sestup dolu k řopíku.

Sestup byl v botech na běžky opravdu zajímavej, ale stál za to. Když sme konečně došli k řopíku, viděli sme kolem něj stopy, to byla známka toho, že u něj někdo dneska byl. No dlouho se nezahálelo a Danek uďál oheň, ten se rychle stal naším útočištěm protože nám byla celkem zima. Na ohni se ohřály řízky, uďál se konečně teplej čaj s rumem.

Po tom co sme se najedli, se tam ještě dobu kecalo a pak sme si zbalili věcí a šli na nádraží. Cesta k nádraží nebyla nijak specificky zajímavá, a tak o ni nebudu moc psát, za zmínku pouze stojí to, že silnice od hospody U Kozy byla tak nádherně zamrzlá, že chůze po ní byla spíš napodobování bruslení. Na nádraží sme dorazili ještě s časovou rezervou, a tak sme tam ještě stačili nádherně promrznout.

Když přijel vlak, tak nás průvodčí upozornil, že dveře kterejma chceme nastoupit, sou zamrzlí, a že máme nastoupit předníma. To sme taky uďáli a konečně nastoupili. Sedli sme si hned na sedačku, co byla za dveřmi. Po chvilce co sme se rozkoukali. Sem se kouknul na sedačky na protější straně a zahlíd tam dvě pěkný slečny, no zrovna nebyla nálada na ňukej pokec, a tak sme celou cestu do Liberce pomalu mlčeli.

Jen co sme v Jablonci vystoupili, dali sme se na cestu ku domovu, po cestě sme ještě prohodily pár historek co sme prožili. Vánek se od nás odloučil u baráku a mi šli s Danem na horu, když sme byli u Motáče, tak nás napadlo, že skočíme ještě na čaj, to nám ovšem zkazil nápis „Z technických důvodů zavřeno“. Tak sme skočili na Vrkačích do krámu a koupili si ještě něco na zub. Pak sme se z Danem rozloučili a dali se každém jiným směrem k domovu.