Lyžařské utrpení na Wetterhornu

Byl to namáhavý den. Musíme si odpočinout. Čeká nás ještě nebezpečný a těžký sjezd.

Rychle spát

Dnešní túra začala už včera večer vesele v Basileji v nížině u řeky Pádu. Daleko od Bernských hor. S manželkou a dětmi jsme navštívili přítele. Stůl byl bohatě obložený jídlem a zákusky. Hostitel mi připomenul, že si máme bezpodmínečně přibalit do auta turistické lyže s ledovcovou výzbrojí.

O cíli se nechtěl zmiňovat, prý to bude překvapení. Polovinu noci jsme vychutnávali dobré jídlo a ještě leší víno, na konci padl ještě kalíšek pálenky. Jen jeden! Děti už hluboce spali, půlnoc byla z námi a i my dospělí jsme se ubírali do postelí.

To byla chvíle, aby mi Peter odhalil zítřejší program: Wetterhorn! Jedna z nejdelších túr v Bernských Alpách. 2400 výškových metrů. Nezbylo nic jiného, než se uložit tak rychle, jak to jen bylo možné.

Vzpomínky se vrací

Sen však nechtěl přijít. Vracely se mi vzpomínky a já nemohl usnout. O spánku se nedalo mluvit. Znám tuto túru, před lety jsme ji udělali s manželkou Monique. Bylo to krátce po svatbě.

Dali jsme si sraz s druhou manželskou dvojií v bivakové chatce Rosenlaui. Našli jsme ji na skalnatém podstavci na stejnojmenném ledovci. S Monique jsme dorazili odpoledne a doufali jsme, že zde strávíme příjemnou noc. Čím se více blížil večer, tím přibývalo návštěvníků. Všichni věřili, že si v bivaku dobře odpočinou.

Jako první nocležníci jsme měli výhodu. Jen jsme zahlédli blížící se davy, zalehli jsme na lůžko a již jsme se z něho nepohnuli. Místo dvanácti lidí se jich na pryčně nakonec uložilo nejméně dvakrát tolik. O spánku se nedalo mluvit.

Co udělali ostatní chudáci, na které nezbylo místo? Poskládali se na zem, a když už ani to nebylo možné, vydali se na výše položenou chatu Dossen. Výstup k ní je ovšem zvláště v noci krkolomný a hlavně mimo vrcholovou trasu.

Přes ledovec s plnou výzbrojí

Několik odvážlivců se vydalo na noční výstup k vrcholu Wetterhornu. Dva přečkali noc na prahu. Náš ranní odchod z bivaku byl spíše útěkem.

Následoval přechod rozpraskaného ledovce. Když se na něj člověk podívá odspodu, těžko si představí, že skrze něj vede lyžařská trasa. Nesli jsme s sebou lano a celou ledovcovou výzbroj včetně maček, cepínů a ledových šroubů.

Rozednilo se, ledovec byl na kost promrzlý, a tak se stoupalo dobře. Čím výše, tím bylo více prašanu. Posledních dvě stě metrů jsme šli pěšky na mačkách. Trvalo nám to od chaty čtyři hodiny.

Sjezd byl namáhavý, vystřídali jsme všechny druhy sněhu. Prašan, krustu, firn a dole břečku. Ale přežili jsme to.

Co nás čeká dnes?

Ležím v posteli a hlavou mi letí divoké myšlenky. Vím, že už neusnu. Na parkoviště přijíždíme před půl sedmou. Příliš pozdě na můj vkus. Budeme muset spěchat. Moji dnešní partneři jsou ale vytrénovaní sportovci, což znamená, že se nebudeme flákat.

Osvald, nejmladší a nejsilnější z nás, běží v čele jako lovecký pes pronásledující svoji oběť. My s Peterem děláme, co můžeme, aby nás moc nezahanbil, a hlavně aby zůstal v našem zorném poli.

Na ledovci přecházíme jen jednu nebezpečnou trhlinu. Zbytek klušeme nenavázaní. V sedle Wettersattel Osvalda konečně doháníme. Zahazujeme lyže a vybíháme poslední úsek na vrchol.

Nahoře se mi daří udělat snímek, který mám dodnes nejraději. Předcházelo mu tolik utrpení a námahy! Sedm hodin výstupu se dvěma pětiminutovými přestávkami.

Autor je slovenský horský vůdce, který v rice 1973 emigroval do Švýcarska. Přečtěte si jeho články: Alex Luczy na HORYDOLY.