Nejkrásnější lyžařská túra

Sněhu je méně, než jsme čekali. A to jsme ho moc nečekali. Ke všemu se lanovka v Argentiere (1250 m n.m.) tváří, jako že dnes nepojede. Jiřík rezolutně odmítá zdolávat osm set metrů převýšení s lyžemi na zádech a nikdo mu příliš neodporuje. Vymýšlíme různé varianty, jak začátek přechodu přelstít, a když už se chystáme Haute Route znehodnotit startem ze Švýcarska, přibíhá nějaký domorodec s lyžemi na zádech a tváří se, že lanovka určitě pojede.

Za dvacet minut se sbalíme

Dává nám sice za pravdu, že lanovka má týdenní odstávku, ale na rozdíl od nás ví, že každé ráno v 8:00 vyváží personál do mezistanice Montagne de Lognan a dá se s ním normálně vyjet. Nastává šílené balení, neboť dnešní jediná lanovka jede za dvacet minut.

Navzdory špatným sněhovým podmínkám je lanovka narvaná k prasknutí, pro silný vítr navíc nepojede až na vrchol Aig. des Grandes Montets (3297), ale jen do mezistanice v necelých 2000 metrech nad mořem. Místo abychom začali celou akci monstrózním sjezdem z Grand Montes, drtíme od devíti hodin do kopce. Na Argentièrském ledovci kličkujeme po vyjetých stopách mezi trhlinami a po dvou hodinách se ocitáme na úpatí visutého ledovce Glacier du Chardonnet. Tady nastává to pravé stoupání: čeká nás 700 výškových metrů do sedla Chardonnet (3323)! Zbyněk je tam ve 13.15h, já skoro ve dvě a lapám po dechu. Těch 3000 metrů nad mořem je sakra znát.

Šoupali oni, šoupeme i my

V sedle neuvěřitelně fouká a tak rychle mastíme dolů. Sníh je starý zmrzlý firn ve kterém je vyrytá stopa po lyžařích, kteří sedlo šoupali bokem. V takovéhle stopě se nedá dělat nic jiného, něž šoupat za nimi. Následuje sjezd a pozvolný traverz pod další sedlo. Sedlo Fenêtre du Saleina (3263) už nemá zdaleka takové převýšení a po něm již následuje dlouhý sjezd a krátké stoupání k chatě Trient (3170). Dorážíme sem v 16:15. Kupodivu zde mají naši rezervaci a tak je pohoda.

Parádní rybička na ledu

Další etapa z chaty Trient má být odpočinková. Čeká nás patnáct set výškových metrů sjezdu do vesničky Champex a pak přesun autobusem do Burg St. Piere. Autobus odjíždí v 11 hodin, a tak vyrážíme za svítání. Nejprve vychutnáváme krásný sjezd po zmrzlé pláni pod chatou a nakonec rozbitou stopou traverzujeme do sedla. Doufáme, že se jedná o Col des Ecandies (2796).

Výška podle výškoměru přibližně odpovídá. Odsud je prudký a pekelně ledovatý sešup dolů. Uprostřed žlebu je půl metru hluboká rýha od lyžařů, stejně jako v sedle Chardonet. Bereme si cepíny a bokem zase šoupáme. Později se svah zvolňuje a na zmrzlém sněhu se zmrzlými stopami předešlých lyžařů se pokoušíme sjíždět dolů. V jedné zmrzlé stopě mi zůstává noha a já házím výstavní rybičku směrem do údolí. Láhev s pitím, co mám přidělanou na batohu, se poroučí a šílenou rychlostí mizí v dolině. Dost se divím, že se zastavuji a dokonce později nalézám i ztracenou láhev.

Umíme vůbec lyžovat?

Jak sjíždíme dolů, sníh se mění a měkne. Nejprve je to zrádná krusta, do které se propadáme při nerovnoměrném zatížení nohou v zatáčkách. Pak následuje kus správně měkkého sněhu, kde máme konečně pocit, že alespoň trochu umíme lyžovat, a nakonec nastává těžká, špinavá, sněhová břečka. Kdeže jsou ty prašanové sjezdy. Možná i tady, ale určitě ne v květnu.

Ve výšce 2200 metrů nad mořem končí sníh definitivně. Nadchází dlouhá procházka rozkvetlými horskými loukami. Byla by opravdu krásná, neabsolvovat ji v lyžácích s celou skialpovou výbavou na zádech.

Předbíhá nás partička padesátníků

U autobusu jsme v pohodě včas a díky přesnému a inteligentně navazujícímu systému autobusů okolo poledního stojíme v Burg St. Piere (1632). Uprostřed zelených luk si v plné zimní výbavě připadáme komicky. Tištěný průvodce tvrdí, že zítra nás čeká 5 až 6,5 hodiny výstupu na chatu Valsorey (3030). Cítíme se nějak při síle a rozhodujeme se třetí etapu zvládnout ještě téhož dne.

Nastává nekonečný výstup. Až do 2500 m n.m. zůstávají lyže pouhým závažím po stranách batohu. Asi v půlce nás předbíhá partička ošlehaných padesátníků a prohlašuje něco o tom, že před měsícem tudy pro množství sněhu nemohli projít. Okolo šesté se dostáváme k chatě a myslím, že toho máme opravdu dost. Obzvláště Jiřík, který doráží téměř o půl hodiny za námi. Chatař sice něco prská, že jsme objednaný až na zítra, ale nakonec se v našlapané chatě najde místo i pro nás.

Skialpinistická otočka se hodí

Třetí den vyrážíme z chalupy jako poslední, tedy až v 7:00. Před sebou vidíme hada lidí a čelovek stoupajících do sedla Plateau du Couloir (3661) ležící pod majestátnou horou Grand Combin (4314). Plateau je i naším cílem. Zprvu se po zmrzlém sněhu trápíme na pásech, ačkoliv většina lidí okolo nás používá stoupací želízka připnutá do vázaní. Svah se pozvolna zvedá, v posledních partiích někteří dokonce jistí. Nyní konečně chápu, k čemu je nácvik skialpinistické otočky nezbytný. V tomto sklonu, je její použití nejen pohodlnější, ale jediný možný způsob, jak se otočit. Nakonec snímám lyže a stoupám dál v mačkách. Plateau du Couloir nás v devet hodin odmění krásnými rozhledy na druhou stranu, sluncem, ale i mrazivým větrem. Stojíme na nejvyšším místě Haute route.

Pryč od lavin

Překonáme sedlo Sonadon (3504) a čeká nás dlouhý sjezd z chatě Chanrion. Zprava objíždíme ohromný ledopád, užíváme si sluníčka, sjezdu a v rámci možností dobrém sněhu. Fotíme jako o život. Celkem dost klesáme a v dolních partiích je sníh velmi rozbředlý. Překonáváme několik lavinových polí a přejeme si být rychle z dosahu eventuelních lavin. Nakonec nás čeká pět set výškových metrů stoupání k chatě Chanrion. Tento den zpětně hodnotíme jako nejkrásnější.

Útulna uprostřed hor s kamny a dekami

Již odpoledne se mírně kazí počasí a ráno je nebe plné mraků. Předpověď je však v podstatě stejná jako předchozí dny, a tak vyrážíme dál. Rozhodli jsme se pokusit se zkrátit si poslední etapu do Zermattu a vynechat chatu Vignettes s tím, že přespíme na refugii de Bouguetins. Stoupáme směrem na Pigne Arola (3796), jako v jedné z větví Haute Route, ale ze sedla Plateau des Portons (3391)sjíždíme na ledovec Otemma. Tudy vede jiná větev Haute Route mezi chatami Chanrion a Vignettes.

Ledovec jsme překročili kolmo a opět začali stoupat do sedla Petit M. Colona pak Col de l'Eveque (3392). Odtamtud je již refugie de Bouguetins vidět. Na ní jsme doráželi rozbředlým sněhem díky odpoledními slunci.

Refugie de Bouguetins je zajímavá mnohoboká, téměř kruhová stavba s úžasnými kamny uprostřed. Byla osídlená skupinkou Francouzů a několika Čechy. Refugie je obhospodařovaná jen v letní sezóně a mimo ni funguje jako winterraum. Je zde k dispozici dostatek dřeva i deky, takže nočního chladu jsme se obávat nemuseli.

Už to snad dorazíme

S obavou jsme pozorovali počasí a doufali, že nám zítra dovolí dokončit Haute Route. Bylo velmi teplo a vál silný vítr zavný fén. Dokud bude vát, nemusíme se bát, že by se okolo hor nakupily mraky a začalo pršet. Tak to alespoň tvrdil nějaký domorodec na Chanrionu. Musíme tedy vyrazit brzo, kdy bude ještě umrzlo a nebudou hrozit laviny.

Na druhý den se tak i stalo. Ranní stávání mi nedělá dobře a ke všemu jsem začínal cítit únavu z předešlých dní. Snad proto jsem se do Col du Mont Braoulé (3213) plazil jako v posledním tažení. Nahoře byla solidní mlha a vítr. Zbyněk s Jirkou se mi ztratili a jen projetá stopa mě utvrzovala v tom, že postupuji správným směrem. Před Col de Valpelline (3568) se počasí částečně zlepšilo a užíváme si částečných rozhledů. V sedle Col de Valpelline mám podobný pocit jako na vrcholu zdolané hory. Odtud už výš nemusím. To hlavní už je za námi. Opravdu začínám věřit, že to dojedeme.

Rozkvetlé alpské louky v lyžácích

Opatrnost je ovšem na místě. Následuje totiž dlouhý sjezd nejprve ledovcem Stockji, poté Tiefmatten a Zmutt do výšky 2200 m n.m. Díky nekvalitnímu sněhu se nejedná o žádný krásný sjezd, ale přece jenom si poslední den trochu užíváme lyžování. V této sezóně asi poslední. Za zlověstného hřmění okolo Matterhornu, který se nám z mraků ani na chviličku neukáže, sestupujeme jako těžkooděnci do Zermattu (1600), kde se za drobného deště prochází postarší turisté.

V bufetu u nádraží si užíváme výdobytků civilizace v podobě fondue a piva. K nádraží přicházejí i jiné skupinky stejných šílenců, co v květnu pochodují rozkvetlými alpskými loukami v lyžácích s výbavou na zádech.

Zbyněk odjíždí vlakem do Argentiere, kde jsme zanechali auto. Po mnoha hodinách nekonečného čekání, které si s Jiříkem krátíme vycházkami po Zermattu, odjíždíme i my vlakem do Täsche, kde nás v podvečer Zbyněk vyzvedne a pak už frčíme domů.