Noc na chatě Pod Suchým

Vycházím z poslední zákruty cesty a málem slyším ránu, jak mi spadl kámen ze srdce. Konečně vidím červenou střechu chaty Pod Suchým.

Oprava redakce Horydoly: V následujícím článku vystupuje pod označením "chatár" místní údržbář. Autor článku a následně ani redakce neodhalili, že se nejednalo o pravého chataře. Děkujeme za upozornění na omyl paní, která se podepsala v mailu odeslaném z adresy trantife@stonline.sk jako "manželka chatára Chaty pod Suchým." Čtenářům i dotčeným osobám se omlouváme.

Do prdele!

Shazuji batoh a spokojeně na něj usedám, abych počkal na Pavlu, která se vleče za mnou. Zapaluji cigaretu, inhaluji kouř, o kterém jsem si bláhově myslel, že mi při námaze přestane chutnat. Koukám na paloučky a lesy kolem a jsem rád, že jsme nešli turistickou stezkou.

Kde ale je Pavla? Slyším ji o mnoho dřív, než vidím. Nejdřív zvuky kroků ve sněhu, pak hlasité dýchání a pak i nadávky. "Do prdele! Padají mi kalhotky." Málem to se mnou třísklo. Hned jsem si uvědomil že Pavla je v nebezpečném stavu, takže raději v sobě dusím smích.

Přichází a ještě stačí pronést: "Kurva, já už nemůžu." Shazuje batoh a mžourá směrem, kam jí ukazuji. Nevypadá, že chatu vidí. Nebo možná vidí vícekrát, takže ji chvíli trvá, než zaostří.

Iba trtkať?

Pak se sesype na batoh. Po vydýchání a vyrovnání tepové frekvence se vydáváme na posledních dvě stě metrů. I přes tuto minimální vzdálenost mám co dělat, abych to dorazil najednou. Taky toho mám plný kecky.

Na terásce před chatou stojí vychrtlý malý človíček. Usuzuji, že je zdejší, a tak se ptám, jestli je možné přenocovat. "Hej, za dve stovky." Kývne hlavou k blížící se Pavle a ptá se: "Manželka, či priatelka?" Odpovídám po pravdě: "Priatelka."

Jeho reakce mě zaskakuje: "Spát možete len oddelene, tady chodia mnoho ludí, čo tu idu iba trtkať." Způsobem, že o tom nebudu dál diskutovat, říkám že teda my budeme spát společně. To už přichází Pavla. Oznamuji jí, že máme nocleh.

Důležitý papír na záchod

Otevírají se dveře chaty, vyskočí holka, říká že jsme přijeli stejným vlakem a ptá se, kolik piv má rozčepovat. Parádní uvítání. V chatě je nás celkem šest. Chatár, jeho pomocnice, Pražák, Slovák z Varína a my. Během piva se navazuje klasická horská komunikace. Nadsázky, narážky i dobré rady. Je zde velice příjemně.

Po prvním pivu nás jde chatár ubytovat. Vede nás tmavou chodbou po schodech do patra, ukazuje WC. Důležitě kontroluje, jestli je dostatek toaletního papíru. Na chodbě je tma, protože okna jsou zavalená sněhem.

Musíme se zout, a teprve pak stoupáme za naším vůdcem do dalšího poschodí, kde budeme mít pokoj. Celou dobu nám něco říká. Mluví však "privelmi rýchlo," takže mu rozumíme jen první a poslední slovo ve větě. Vzhledem k tomu že používá dlouhá souvětí, nevíme o čem mluví.

Uvádí nás do pokoje. Stále něco povídá a nevypadá na to, že by nás hned tak opustil. Narážky nechápe a odchází, až mu jednoznačně ukazuji, že se převlékám.

Posral si sa?

Něco zakousneme a hurá zpátky na pivo. Zapojili jsme se do družné zábavy. Chatár nastoluje téma o problematické souvislosti leknutí s povolením svěrače. Slovák se mu snaží polopaticky vysvětlit, že se tento termín sice hovorově používá, leč ve skutečnosti je tato situace téměř nemožná. Chatár nesouhlasí a chce uvést osobní zážitek na podporu svého tvrzení. Dlouze něco povídá, rozhazuje rukama, používá děsivé grimasy.

Konečně rozumím: "Tak som sa lekol." Ptám se: "A posral si sa?" Odpověď byla jednoznačná: "No, neposral." Čímž debatu na dané téma za halasného smíchu všech přítomných ukončuje.

Bol by v piči, naozaj!

Otevírám debatu o medvědech vyprávěním o čerstvé stopě, kterou jsme viděli dole v dolině. Opět se dlouze povídá. Slovák zajímavě mluví o přechodech zdejších i vzdálenějších hor, o nočních výstupech na Suchý vrch, o setkání s medvědy i vlky. Pavla se začíná bát.

Do diskuze vkládá chatár medvědářskou latinu. Dlouze něco povídá a gestiguluje. My chápeme asi toto: Když kdesi vylezl z lesa, uviděl na palouce nějaký stan, u kterého stál medvěd. Volal, křičel ("reval ako túr"). Když to nepomohlo, vzal kámen (velikost naznačil dvěma dlaněmi) a hodil ho na stan. Ten prorazil. Když vylezl majitel, byl v trenýrkách. Chatár na něho křičel a ukazoval na medvěda, co stál opodál. Z plných plic na něj řval, že se má v klidu, tichosti a pomalu vzdálit. Na vysvětlenou historky chatár uvádí: "No, keby by bol začal utekat, tak by bol v piči. Naozaj."

Alebo sa doklope, alebo sa nedoklope

Jdu si na terasu zapálit cigaretu. Chatár nelení a jde za mnou. Svítí miliardy hvězd, je krásně, zkrátka romantika jako prase. Na protějších Martinských holích jezdí rolba nahoru a dolů. Je mi neskutečně dobře a chci se o ten pocit podělit se svým společníkem.

Povídám: "Víš, tak tohle ti tady závidím," a rukou opisuji oblouk kolem horizontu, abych dal důraz na to, že se mi zde líbí úplně vše. Chatár mi odpovídá bez náznaku romantiky: "By si mi neveril, ale ja tu nekašlem. Naozaj, prisahám, nekašlem." Mávnu rukou a vracím se k Pavle a pivu.

Mezi řečí chatár oznámil, že na noc zamyká chatu. Využívám dalšího společného pokouření, abych se zeptal na důvody tohoto opatření. Odpověď je logická pro spoustu ubytovacích zařízení. Ne však pro vysokohorskou chatu. Prý aby mu do chaty někdo nevlezl, nebo naopak někdo neutekl. Na dotaz, co se stane v případě, když sem někdo dorazí pozdě v noci nebo nad ránem, vysílený a třeba v bouři, chatár odpovídá: "Alebo sa doklope, alebo sa nedoklope."

Típne vajgl a jde nastartovat generátor. Chatu zalévá světlo žárovek, krb příjemně hřeje. Dáváme ještě nějaké pivko a po pár hodinách, kdy generátor zase chatár vypíná, jdeme na pokoj. Vypijeme litr vína, koukáme z okna na hvězdy a na Minčol a povídáme si.

Ráno snídáme na pokoji, dole si dáme s ostatními kafe. Pražák nám přenechává mapu, čaj a chce rozdat, co nepotřebuje. Loučíme se a chatár chce po Pavle pusu.