Pět prstů na Ručičkách

Přinášíme tip na běžkařský okruh z Harrachova přes Ručičky na Dvoračky a Čertovu horu nazpět do tohoto zimního střediska.

Projeli jsme ho včera, a proto si můžete přečíst čerstvé dojmy.

V údolí je led

Začínáme na harrachovském Rýžovišti. Z autobusového nádraží nás sem doveze skibus.

Nejprve jdeme s běžkami na ramenou po čerstvě protažené a posypané silnici mírně do kopce. Teprve až za posledním domkem nazouváme běžky.

Na turistickém rozcestníku zjišťujeme, že na Ručičky to máme tři kilometry. Hned ze začátku je cesta zledovatělá. Na tvrdém sněholedu se špatně bruslí, a tak stoupáme potupným stromečkem.

Konečně na Ručičkách

Výjimkou je Štěpán, který jako jediný z naší skupiny namazal stoupací vosk na klasiku. Rychle mizí v dáli a uvidíme ho až na Ručičkách.

Postupně přibývá sněhu na úkor ledu a už se dá chvílemi bruslit. Po půlhodinovém stoupání dorazíme na první rozcestí. Směrem doleva odbočuje trasa na Voseckou boudu.

Zbývá jen kilometr na Ručičky. Stoupání polevuje a my konečně bruslíme. Ocitáme se na rozcestí s dřevěnou sochou Krakonoše a pěti cestami jako pěti prsty. Proto se se to tu jmenuje Ručičky.

Jenom kolu nebo sodu...

Dlouze traverzujeme úbočí Plechu a posléze Lysé hory. Mírné stoupání kříží lanovku, vleky a sjezdovky a vleky. Cesta je projetá pouze od běžkařů, rolba tudy dnes neprojela.

Docházíme na Dvoračky. Zjišťujeme, že tu stojí nová chata. Nebyli jsme tu dobré čtyři roky.

Chceme si dát něco k pití. Jdeme do staré chaty. Je to ovšem restaurace jen pro hotelové hosty. Vejdeme tedy do nové chaty. Číšník je nepříjemný. Hned bychom odešli, kdybychom neměli takovou žízeň. Dáme si coca-colu. Kofola není. Čistá voda jakbysmet. Sodovka je ze patnáct korun pekelně drahá.

Vzhůru dolů na Studenov

Po občerstvení stoupáme znovu na běžky. Sjíždíme zpátky na Ručičky, míjíme odbočku zpět do Harrachova a pokračujeme na Studenov. Cesta je široká, mírně se vlní, projela ji rolba a skvěle se po ní bruslí.

Těsně za Studenovem nás čeká poslední strmý výšvih. Hážu lyže na ramena, protože pěší turista je ve velkém stoupání rychlejší než smekající lyžař. Po dvou stech metrech se kopec narovná a začínáme zase bruslit.

Příjemnou houpavou magistrálou projíždíme lesním závětřím okolo Janovy skály a po chvíli dorážíme na modrou sjezdovku z Čertovy hory. Tento úsek cesty jsme doslova prolétli, protože stopa pro klasiku i dálnice na bruslení byly excelentní.

Po zadku jedeme domů

Uvažujeme o dvou možnostech zakončení túry. Buď vyjdeme tři sta metrů do kopce a necháme se svézt do Harrachova lanovkou, nebo sjedeme po modré sjezdovce.

Jsme přeci chlapi! Pojedeme po sjezdovce. Naši profesorku, která nás vede a jediná zastupuje nežné pohlaví, nevyjímaje!

V poledne je sjezdovka místy vydřená. Každý padá aspoň jednou. Já zastupuju průměr a padám jen sedmkrát. Nejtvrdší borci sednou na zadek, lyže namíří před sebe a kloužou tímto bizarním způsobem do údolí. Sjezdovka končí na Ryžovišti, kde jsme ráno začali.