VIDEO Luž: lužický freeride

V Dolní Světlé připínáme skialpinistické lyže. Mírně stoupáme panenským sněhem. Jsme smířeni, že dnešní den bude mít do skialpinismu hodně daleko.

Případněji by znělo označení našeho podniku za skiwoodismus. Budeme se proplétat lesem.

Nová bouda pod Falkensteinem

Cesta na sever a později na severovýchod nás dovede do sedla na hlavním hřebeni Lužických hor, kde ještě nedávno stávala závora. Teď je tu jen několik velkých balvanů přes cestu, aby do chráněné krajinné oblasti nevjížděla auta z české ani německé strany.

Po hranicích uhneme doleva a po pár stech metrech stojíme pod pískovcovou skalní věží Falkenstein. Český název Krkavčí kámen používají snad jen kartografové na mapách, ale jinak se nikdy nevžil.

Uznale kvitujeme, že Němci postavili pod Falkensteinem prostorný přístřešek. Určitě se dá využít i pro nouzové přespání.

Precizní německé turistické značení

Věž Falkenstein objíždíme lesem hodně zprava, protože přímo pod ní je skalnatý sráz. Narazíme na Žitavskou lyžařskou běžkařskou cestu. Po velkém sněžení ještě není upravená a je po ní vyjetá jen jedna stopa od úzkých prkének.

Skouzneme se po ní kousek k hranicím. Tam narazíme na německé značení Grenzweg (Hraniční cesta). Je to úzká pěšina, v jednom místě dokonce přerušená zábradlím a schody. Tady někde v lesních mokřadech pramení Svitávka.

Skrz mraky, mlhu a déšť jdeme po okraji lesa. Po levé ruce necháváme české louky a po pravé ruce míjíme německé lesy. Vyjdeme z nich až u bývalé celnice mezi Waltersdorfem a Dolní Světlou.

VIDEO
Stáhněte LUŽ / LAUSCHE (90 MB, MPG, 4:38 min)
Podívejte na YouTube (horší kvalita):

Zprávy o Schengenu do Německa ještě nedorazily

"Neměli jste potíže s českými pohraničníky?" ptá se postarší Němec na procházce. "Tady se přece nesmí v lese chodit přes hranici." Sděluju mu novinku, že už více než rok jsme oba státy v Schengenském prostoru a českou policii turisté nezajímají. "Ach so, Schengenraum, Schengenraum!" zklamaně povzdechne německý výletník.

Na německé straně vede silnice, stojí několik domů, je tam otevřená hospoda a čilý turistický ruch. V Česku je les, turistický rozcestník a pomník na boj českých celníků se sudetoněmeckými bojůvkami těsně před 2. světovou válkou.

Jdeme po české turistické značce k Lužické chatě a chatě Luž. Potkáváme samé Němce, protože chodí lyžovat anebo aspoň na pivo do zdejšího skiareálku. Mají to kilometr do kopce.

Prudké serpentiny na Luž

Procházíme osadou, míjíme horní stanici vleku a stoupáme na samotnou horu Luž (792 m n.m.). Serpentiny bereme hákem, na skialpových lyžích to jde přímo nahoru. Les se postupně prosvětluje, smrkové monokultury se mění na přirozený mnohodruhový horský les.

Sledujeme jedny běžkové stopy a dohadujeme se, jak se běžkař asi dostane dolů. Po chvíli ho zahlédneme v mracích, jak sestupuje pěšky s lyžemi na ramenou.

Na Luži se ocitáme, ani nevíme jak. Horko těžko vidíme kovovou vysílací konstrukci na vrcholu, prastaré německé schodiště a vyhlídkovou plošinu. Vlhké sněhové mraky jsou všude. Moc se proto nezdržujeme, slepujeme stoupací pásy, zacvakáváme vázání na sjezd a hrneme se dolů.

Dolů na jihovýchod, do hospody, domů...

Vybrali jsme si jihovýchodní svah. Je na závětrné straně, a proto na něm leží vysoká peřina sněhu, a také nás dovede až do Dolné Světlé k autu.

Sjezd je stejný jako pokaždé při tuzemském skiwoodismu. Slalom mezi stromy střídají průjezdy mlázím, vodorovné přejezdy a průjezdy malých roklí. Na závěr se dostáváme na turistickou cestu, která nás svede do Dolní Světlé.

Potok stále smrdí od splašek, hospoda je pořád stejně drahá, paní vrchní jako vždy ochotná a v lokále sedí jen němečtí hosté. Dáváme si limonádu, startujeme auto a jedeme domů.

Výlet nám zabral pět hodin i se zastávkami na oběd, na focení a filmování. Nikam jsme se nehnali.