Všichni jsou už v Mexiku…

Na smyčce většiny tramvají v Ostravě - Vřesině čekáme na pětku. Zaveze nás do Kyjovic, centra nejbližšího příměstského pohoří.

Tramvají na lyže

Je zima. Tramvaj jezdí každou půlhodinu. Čekání lze zpříjemnit návštěvou místního bufetu. V tramvají to pak vypadá jako v nějakém skibusu. Špičky lyží trčí nad sedícími běžkaři. Každý z nich kouká ven a odhaduje, zda sněhová pokrývka je dostatečná. Nikdo ale nemusí mít dnes obavy. Skoro týden už v kuse sněží.

Všichni jsou už v Mexiku… … Buenos dias já taky jdu… Písnička mne napadá, když čekám až ostatní běžkaři pomalu zmizí v kopci, abych mohl vyfotit tramvajové koleje, po nichž jsme byli dopraveni sem. Jsme na zastávce Horní Lhota, v naprostém zapadákově kousek od Ostravy.

Tramvaj odjíždí. Běžky máme prozatím v rukou. Cvak, cvak, nafoceno. Batohy na záda, vyšplhat na násep tramvajové tratě, připnout běžky a rychle do prvního stoupání. Je nutné se zahřát, dnes je výjimečná zima.

Hurá do stopy

Užíváme si stoupání, jak jen to jde. Stezka vede kolem bezejmenného potůčku, který zde na západním úbočí vrchu Horník (367 m n.m.) vyryl slušnou soutěsku. Intenzivnější stoupání trvá jen pár desítek metrů. Stopa pak pokračuje po mírně zvlněném terénu, vesměs lesem a kolem něj.

Žádný extrém, žádná zrada. Užíváme si pohody, fotíme. Ostatní co přijeli naší tramvají, jsou už daleko před námi.

Stopa nás vede okrajem hlubokého lesa. Je to návětrné místo. Závěje se střídají z vyfoukanými úseky, kde sníh jen stěží kryje zmrzlé drny. Za horizontem pole tušíme vesnici Čavisov. Přemýšlíme, jestli posed s výhledem na první domky vesnice postavili myslivci, nebo nějaký úchyl.

Přecházíme silnici a začínáme stoupat na Mezihoří (382), nejvyšší bod naší dnešní cesty.

Občerstvovací stanice

Asi v polovině stoupání na rozcestí je tabule s mapou cyklotrasy Radegast a stříška se stolem a lavičkami. Vybalujeme vařič, nádobí a za chvíli už voní čaj s dávkou rumu. V takové blízkosti Ostravy působí naše bivakovací náčiní asi pozoruhodně. V každém případě rozvazuje jazyk. Najednou je tu tolik lidí v družném hovoru, že nás napadlo otevřít si tady příště bufet.

Ani čaj notně vylepšený rumem nezabrání mrazu, aby nás nezačal trápit. Loučíme se s pozdravem „Nashle v Mexiku“ a vyrážíme do druhé poloviny stoupání.

Jodová sanatoria

Brzy míjíme areál Jodových sanatorií v Klímkovicích. Tady je možné ukončit vycházku, protože sem zajíždí autobusová linka městské hromadné dopravy. Čekání na odvoz lze zpříjemnit v lázeňské kavárně či cukrárně.

V Mexiku

My však pokračujeme a po žluté značce uháníme zadarmo kilometrovým sjezdem dolů. Ještě kousek přes pole a jsme v cíli naší cesty. Mexiko nás vítá. Tato hospoda je téměř poutním místem všech Ostravanů, kteří nějakým způsobem sportují. Míří sem i sportovní týmy při oslavách ukončení sezony.

V létě sem chodí lidé přímo od největšího umělého koupaliště ve střední Evropě, které je ve Vřesině. Zastavují se tu davy cykloturistů, pěších turistů a v zimě pak běžkařů. Proč? Místní specialita. Tvarůžky s cibulí a chlebem. Pochoutka je doslova rozteklá na talíři. Máme intenzivní dojem, že se hýbe. Neskutečná lahůdka. A k tomu pivečko. Co si víc přát?

Po občerstvení zbývá ještě dva a půl kilometru přes pole a pak dolů a jsme zpět na smyčce tramvají ve Vřesině. Přechod „Ostravské magistrály“ končí.