Československý rozhlas se změnil v hlásnou troubu okupantů za pár dní

Velký podíl na tom, že spisovatel na konci sedmdesátých let emigroval do Francie, stejně jako tisíce dalších občanů Československé socialistické republiky, měl Československý rozhlas.

Pomáhal budovat atmosféru strachu, absurdity a beznaděje ve jménu lepších socialistických zítřků.

V době mezi roky 1968 a 1989 patřil do neslavného trojlístku televize-rádio-noviny, který působil spíše jako ideová diverzní centrála cizí mocnosti než jako nástroj pro informování veřejnosti.

Ostatně měl v tom zkušenosti již z nacistické okupace, kdy rádiové vlny šířily propagandu ve jménu Třetí říše, a z poválečného řádění komunistů, kteří dělali to samé. Vyměnily se jen geopolitické zájmy – nejprve německý dozor vystřídali českoslovenští komunisté a ty pak nahradila sovětská věrchuška.

Sovětský svaz měl bohaté zkušenosti s propagandou

Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu a faktický vládce světové komunistické říše Leonid Brežněv již týden po okupaci Rudou armádou 27. srpna 1968 požadoval na moskevských jednáních po československé vládě: "Přerušit v tisku, rozhlasu a televizi antisocialistické vystoupení." Zároveň přikázal: "Stranické a státní orgány upraví situaci v tisku, rozhlasu a televizi pomocí nových zákonů a opatření."

Současně upřesnil, co to bude znamenat: "Budou provedena nutná kádrová opatření ve vedení tisku, v rozhlase a televizi."

Jak řekl, tak se stalo. Ihned po návratu z Moskvy 30. srpna 1968 zřídila československá vláda Úřad pro tisk a informace. Jeho úkolem byla cenzura, neboli "Usměrňování zpravodajství a publicistiky československého tisku, rozhlasu a televize v duchu výsledků moskevských ujednání."

Sovětský svaz měl zkušenosti s masovou propagandou tehdy už více než půl století, a tak neponechal nic náhodě. Československý rozhlas okamžitě přeměnil ve svoji hlásnou troubu. Ve vládě byl zodpovědný za cenzuru médií Peter Doložka, Úřad pro tisk a informace řídil Josef Vohnout a zmocněncem pro Československý rozhlas se stal Odon Záborský.

Ředitel vzkázal zaměstnancům: Nechoďte do práce

Okupační vojáci mezi tím v rozlehlé budově rozhlasu v Praze na Vinohradech tábořili a studia v ostatních městech prakticky nefungovala. Už 9. září byl ale obnoveno vysílání.

Zatímco na začátku okupace těsně po 21. srpnu rozhlas fungoval ve jménu veřejnosti a informoval co možná nejobjektivněji, v září se stal, jako když utne, hlásnou troubou zdejších stalinistů a zahraničních okupantů.

Přesto ne všem lidem v rádiu Komunistická strana Československa věřila. Novopečený ředitel rozhlasu Bohuslav Chloupek vyhlásil dva dny výročí okupace 20. a 21. srpna 1969 za nepracovní a doporučil zaměstnancům, aby nešli do práce.

Prohlédněte fotogalerii: Pastva pro oči zadarmo na Žižkově

Vedení rozhlasu na tu dobu vybralo politicky nejspolehlivější redaktory i techniky, aby zajistili vysílání. Do hlavní budovy omezilo vstup. Náhradní studia byla připravena. Ostrahu dostaly rozkazem jednotky Pohraniční stráže, Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti.

Během několika dalších měsíců nastaly čistky mezi zaměstnanci. Zjišťovalo se, zda jednotliví pracovníci podporují tak zvanou Normalizaci probíhající v celém státě pod vedením nového šéfa komunistů Gustáva Husáka a pod kuratelou nejvyššího komunisty Sovětského svazu Leonida Brežněva.

V roce 1970 kvůli tomu bylo vyhozeno velké množství lidí, především redaktorů zpravodajství a publicistiky a také z vedení Československého rozhlasu. Později je následovali jejich kolegové z uměleckých redakcí, ze sportu, technických a podpůrných oddělení.

Rozhlas byl mocným nástrojem na vymývání mozků

Výchova nových kádrů, jak komunisté říkali vymývání mozků pro své záměry, probíhala překotně a zároveň systematicky. Rozhlasové rychlokvašky dostávaly školení především v politických názorech, rozhodovalo se o nich podle dělnického původu, počítaly se kvóty členů komunistické strany a nestraníků, jedním z hlavních požadavků na rozhlasové pracovníky bylo nevyčnívat z řady.

Československý rozhlas se stal z respektovaného média takřka přes noc nedůvěryhodným hlasatelem komunistické ideologie v rukou okupační mocnosti. Nejel v tom sám a dokonce nebyl ani strůjcem normalizačního bezčasí, ale pomáhal k jeho udržení, seč mu síly stačily.

Vzpomínky trampa: Smuteční oheň za Palacha a Zajíce

Až teprve koncem roku 1989 se vzpamatoval a přispěl k Sametovému revoluci. Pomohl shodit komunistickou konstrukci společnosti, kterou sám dvacet let budoval.

INFO: Videovizitka Českého rozhlasu