Popisuje fascinujícího Gillův život, ale zamýšlí se i nad samotnou podstatou, co bouldering znamená.
Obsahuje fotografie, osobní postřehy známých lezců a obsáhlý rozhovor se samotným Johnem Gillem. Předmluvu napsal český lezec Adam Ondra. První český překlad knihy autora Pata Amenta vychází v nakladatelství Grada. Koupit ji lze v knihkupectví Kosmas za 296 Kč v brožovaném vydání.
Život boulderingové legendy
John Gill je považovaný za otce moderního boulderingu, neboť mnohé z toho, čeho dosáhl, dodnes budí úžas a dlouho nebylo překonáno. Techniky tohoto lezce s neobyčejným talentem byly přirovnávány k poezii a mají téměř duchovní povahu. Gill, známý svým dynamickým přístupem k boulderingu a působivými fyzickými výkony s náročnými prvky, zůstává inspirací pro lezce po celém světě a kniha jeho odkazu vzdává hold.
Intimní biografie, jejímž autorem je Gillův přítel a spolulezec Pat Ament, je zároveň čtivá i informativní. Hluboce se ponořuje nejen do fascinujícího Gillova života, ale i do samotné podstaty toho, co bouldering znamená.
Americký horolezec a spisovatel Pat Ament je známý svým tvůrčím psaním. Publikoval řadu působivých děl, článků v lezeckých časopisech a své dvě nejprodávanější biografie John Gill: Master of Rock a Royal Robbins: Spirit of the Age.
Jeho práce je oceňována také proto, že dokáže do převážně technického psaní zakomponovat humor a filozofii. Desítky jeho článků si kvalitou vysloužily zařazení do antologií nejlepších lezeckých a horolezeckých textů. V 60. a 70. letech 20. století často lezl s Johnem Gillem a dosáhl řady prvovýstupů jak ve volném lezení, tak jako boulderista.
Styl psaní můžete vidět na ukázce z knihy:
O Gillovi se mluvilo jako o skalním gymnastovi a o jeho způsobu pohybu jako o "ovládané dynamické technice". Lezecké časopisy včetně American Alpine Journal užívají k jeho popisu fráze jako "svrchovaný virtuóz v překonávání nelítostných a koncentrovaných obtíží na povrchu bouldrů a malých skalních stěn…" Jedna horolezecká publikace uvedla, že bouldering je "vzestupným pořadím dokonalosti, určovaným čistě stupněm obtížnosti…" - a i když tyhle charakteristiky nejsou úplně špatné, nejsou ani zcela správné.
Mnoho závodních lezců vidí Gilla jako pouhého boulderistu, kterému přeje náhoda, jako člověka s množstvím svalů a jen málem skutečné odvahy, který je spíš gymnastou než lezcem. Těžko by mu byli schopni konkurovat, ale přesto k němu zaujímají povýšenecký postoj, a aniž by se s ním kdy setkali, mluví o něm jako o člověku postrádajícím normální lezecké cítění. Gill naopak vždy respektoval ostatní typy lezců nebo alpinistů a byl pozoruhodně tolerantní k jejich kritice. "Škoda, že Gill nedělá nic velkého," prohlásil jednou jeden yosemitský lezec s viditelným despektem jak ke Gillovi, tak k boulderingu. Jeho slova jako by naznačovala, že lezení na velkých stěnách je významnější než bouldering - což je zcela mylný pohled, protože se jedná o dva odlišné druhy umění, oba hodnotné a oba náročné. Kvantita neznamená kvalitu. Rozdíl mezi zlézáním bouldrů a cestou na El Capitan může být jako rozdíl mezi Yeatsovou básní a Hemingwayovým románem.
Bouldering je poezií horolezectví. Je jakousi destilací lezení a vyžaduje odlišný temperament a jiné zaměření pozornosti. Horolezci, které Gillovo lezení mate nebo dráždí (případně je jeho úspěchy děsí či na ně prostě jen žárlí), jako by nedokázali pochopit smysl nebo důvod takové specializace. Stejně jako dobrá poezie, také dobrý bouldering vychází z nitra. Je odvozen z vnitřního pocitu a dál tvořivě rozvíjen a zdokonalován. Gillova aktivita na bouldrech, intenzita a přesnost jeho lezení, to vše jsou projevy jeho tvořivého ducha.
Opět jsem mohl být svědkem i účastníkem této poezie, když jsme začátkem května 1976 lezli s Johnem na budovách coloradské univerzity a pak v odlehlém kaňonu asi dvacet mil jihovýchodně od Puebla. Při lezení na budovách univerzity absolvoval Gill cesty zahrnující dlouhé traverzy pomocí prstů rukou. Například jimi pevně sevřel kolmý betonový roh budovy a vylezl na něj, což zcela popíralo mně známé fyzikální zákony. Jedna z tras vedla po obrovské vzdušné houpačce ze šikmé římsy na vrchol budovy. Také uvnitř budov měl své cesty, které mohl za nepřítomnosti studentů lézt. Vzal mě na obhlídku kampusu a cestou jsme příležitostně využili uvolněný řetěz a měnili se v provazochodce. Předstírali jsme udržování rovnováhy, ale byla to jen taková hra. Bylo teplé jarní odpoledne a z kampusu byl výhled na východní pláň a Skalnaté hory. Krása dne jako by nás naplňovala tichým klidem. John mlčel a zamyšleně se pomalu vracel k autu.