Václav Sloup je hajzl. Vždycky jsem si to myslel a myslet budu

Václav Sloup je hajzl. Vždycky jsem si to myslel a myslet budu
Pohraničníci vyprovázejí svého důstojníka na poslední cestě z karlovarského krematoria, protože se zastřelil při neopatrném čištění samopalu.
Autor snímku Petr Matoušek
SDÍLEJ:

Politruk, komouš a zelená guma Vašek Sloup velí všem dětem v Karlovarském kraji. Sedmadvacet let velel vraždícím komandům na komunisticko-kapitalistických hranicích, teď má na starosti školství ve stejném regionu. 

Václav Sloup je hajzl. Vždycky jsem si to myslel a myslet budu
Dokumenty vojenské kontrarozvědky o Kubovi Turkovi 1987-1989.
Autor snímku ARCHIV Horydoly
Jak na to

Byl jsem u pohraničníků na půl úvazku kreslič a na půl úvazku pátrač. Kvůli svému vzdělání a několikaleté praxi zeměměřiče jsem zakresloval do map, kde je jaký nástražný drát, světlice, výmetnice, ženijní překážka, kde stojí jaký pohraničník a kudy a kdy chodí hlídky. Taky kudy lidé utíkali za kopečky.

Protože jsem se orientoval dobře v terénu, tak mě bral hlavní kynolog na cvičné akce. Velmi často jsme chodili přesně tam, kde se podařilo někomu zdrhnout. Několikrát nám v ústrety přišli na čáru němečtí Bundesgrenzschutz v domnění, že opravdu utíkáme. Můj velitel jim zasalutoval a každý jsme šli po svém. Můj úkol bylo přelézat jako první dráty, nosit rukáv na psy, nechávat je zakousnout, když nás dostihli, a taky dělat druhého uprchlíka - prvního chytili kynologa, pak jsem někam zdrhal bažinama a lesy jako v Králi Šumavy, až jsem se měl nechat na nějakém předem určeném místě chytit a kousnout psem.

Jako pátrač jsem postával v civilu na okraji lesa kousek od Svatého Kříže podél tak zvaného Polského kanálu. Tamtudy se pokoušeli utíkat Poláci podél rybníčků a bažinek. Dnes je tam kousek vedle obrovská vietnamská tržnice. Párkrát jsem se účastnil sledovačky v Chebu, především když se potkali východní a západní Němec třeba v hospodě.

Jako příslušník velitelské roty jsem byl také součástí čestné jednotky. Párkrát jsem střílel salvy na pohřbu důstojníků v karlovarském krematoriu. Vždycky šlo o mrtvoly, které se zastřelily z vlastní blbosti. 

Je hrdý na svoji službu u Pohraniční stráže za komunismu a říká, že o tom nemá psát nikdo, kdo neprožil vojenskou službu na hranicích. Doufám, že ten hajzl dovolí o tom něco napsat aspoň mě. Dva roky jsem na hranicích sloužil jako voják povinné vojenské služby a mimo jiné jsem ho osobně zažil.

Nelišil se od ostatních důstojníků v Chebské brigádě, která hlídala státní hranice zcela na západě od Vojtanova k Aši (se spřátelenou Německou demokratickou republikou) a dál přes Cheb až k Tachovu (s nepřátelskou Německou spolkovou republikou). Veleli vojenské hordě s jediným cílem - pochytat a případně postřílet nevinné lidi, kteří jenom chtěli utéci do svobodné země. 

AUDIO: 20 minut Radiožurnálu: Václav Sloup 4. prosince 2012

PETICE za odvolání Václava Sloupa 13. prosince 2012

Plukovník Václav Sloup nastoupil k Pohraniční stráži ve druhé polovině roku 1968. Pár měsíců poté, co nás přijeli okupovat Rusové. Většina dosavadních velitelů byla už vykopnutá do civilu, protože buď byli úplně blbí, nebo se zúčastnili prvního smotávání drátů na česko-německých hranicích v euforii z Pražského jara (dokončila to až o dvě desetiletí později na druhý pokus dvojice ministrů zahraničí Dienstbier-Gentscher), nebo zablokovali okupačním vojskům vstup na velitelství brigády. 

Pak čtyři roky sloužil jako zástupce velitele pro věci politické na nejexponovanější pohraniční rotě v Aši. Sem posílali jen opravdu prověřené vojáky i důstojníky, protože pohraniční pásmo zde bylo velmi úzké. Důvodem bylo, aby sami pohraničníci nezdrhli do zahraničí, případně aby nikomu nepomohli se tam dostat.

Poté byl převelen do Chebu na velitelství pohraniční brigády, kde velel zásobování. Kromě toho ovšem vedl výcvik vojáků, účastnil se porad velení i výslechů zadržených a velel i pohraničním poplachům, pokud na něj přišla řada. U pohraničníků vydržel do 90. let. Poté se stal firemním právníkem, protože měl za sebou tříletou vysokou školu Sboru národní bezpečnosti a tím pádem byl JUDr. Doktor komunistického práva, později zákonem prohlášeného za diktaturu.

Tři sta mrtvých na hranicích

Aby bylo jasné, o čem píšu: Přímo na hranicích zahynulo za komunismu okolo tří stovek lidí. Tedy každý rok pohraničníci zabili průměrně osm lidí. Téměř všichni se pokoušeli dostat zevnitř ven, čili zabíjeli vlastní občany. Jenom za mé vojenské služby v letech 1987-1989 byla každý rok registrována tisícovka pokusů o překonání státních hranic o jednom i více účastnících. Za cenu obrovského rizika se podařilo jenom několika jednotlivcům utéci zabijákům jako byl Václav Sloup.  

Vyprávění z minulých časů

Když vyprávím svým kamarádům o životě v komunistickém Československu před rokem 1989, mám asi podobné pocity jako moje babičky, když mi vyprávěly o nacistické okupaci. Některé věci jsou asi nesdělitelné.

Přesto se o to pokusím. Podrobnosti si možná už nepamatuji úplně přesně a možná jsem měl i tehdy nepřesné představy o dějích, na které jsem neměl vliv. Jedno však vím jistě: Lidé jako Václav Sloup byli vyčůraní a bezpáteřní hajzlové. Dobře věděli, co dělají a proč to dělají.

Koncem 60. let jsme bydleli s rodiči v Mariánských Lázních, několikrát jsme se stěhovali po Chebsku, protože nás bylo stále víc sourozenců a byl potřeba větší byty, ale také proto, že moji rodiče, oba učitelé, šli v prvních volbách po sovětské okupaci za plentu. Nevolili proti, to si nedovolili. K jejich popotahování stačilo, že nevolili veřejně před očima volební komise.

V 70. letech nelegálně utekla do USA jedna moje teta a úředníci zabavili veškerý její majetek. Zbylo nám po ní několik drahocených gramofonových desek ze Západu. Druhé tetě dovolili komunisté, aby se vykoupila do Itálie jenom proto, že její nastávající byl italský partyzán zraněný za války. Myslím, že ani ona, natož pak československé úřady netušily, zda byl černý nebo rudý a na jaké straně tedy za 2. světové války bojoval.

Útěk do Prahy se zdařil

Bylo jasné, že se na jakoukoliv střední školu budeme s naším kádrovým profilem dostávat velmi těžko. Když nám umřela máma, do roka jsme měli druhou. V rozhodování, zda zůstat v Mariánkách u nás, nebo jít za ní do Prahy, hrálo hlavní roli, že ve velkoměstě se můžeme komunistům schovat, že si nás v Praze nebudou všímat a že se dostaneme na střední školy. Druhá máma měla také jednu sestru, která utekla do Západního Německa, ale na tu uliční výbor a místní komunisté zapomněli. Takže jsme se ocitli na školách.

Dostudoval jsem zeměměřickou průmyslovku v Praze, chodil na tak zvanou předvojenskou přípravu a hádal jsem se tam se školiteli, že Varšavská smlouva byla opravdu podepsaná ve Varšavě a ne v Berlíně, že Berlínská zeď je postavená proti lidem z NDR a ne NSR, že muzikanti z Jasné Páky nepatří za mříže a že já nemusím být v Socialistickém svazu mládeže, když nechci, a přesto můžu vést dětský pionýrský oddíl. Pak jsem se pořádně pohádal se šéfem SVAZARMu (Svaz pro spolupráci s armádou) a řekl jsem mu, že na jeho předvojenskou přípravu se vybodnu a už tam nikdy nepřijdu. Chvíli mánička, chvíli pankáč, chvíli tramp... Takový normální středoškolský rebel.

Pak jsem dostal povolávací rozkaz. Třikrát jsem se mu vyhnul, že jsem se hlásil na vysokou školu, ale nikdy mě nevzali, že prý jsem neudělal zkoušky. Po revoluci mě vzali a zpětně se ukázalo, že jsem předchozí zkoušky vždycky udělal.

Když nejdeš na východ, tak aspoň na západ!

Počtvrté už vojákům došla trpělivost. Velitel SVAZARMu, který se mezi tím vrátil na vojenskou správu, odkud ho před tím pro neschopnost vykopli, si na mě vzpomněl a poslal mě do Michalovců, ať jsem co nejdál od domova. Napřed mě ještě poslali na psychologické testy do Ústřední vojenské nemocnice, že prý mám dobrou fyzičku, ale musejí mne prozkoumat, že se mnou počítají do nějakého speciálního paragánsko-záškodnicko-průzkumného oddílu jako s budoucím poddůstojníkem. Stačil jsem zjstit, že to bývala drsná, ale dobrá kasárna, a velitelé že tam taky nebyli úplní debilové. Jenže to se změnilo a v 80. letech tam začala bujet šikana. Takže jsem ze sebe v testech udělal chorobně chtivého po velení a ještě k tomu mi pomohla náhoda, že jsem přidal matematického génia. V testu nám mimo jiné četli dvojice čtyřmístných čísel a my z nich měli počítat ve stresu průměry - jenže to já dělal několik let před tím jako zeměměřič a byl to můj denní chleba, takže jsem ty průměry uměl zpaměti.

Znovu jsem šel k odvodu, když mě do Michalovců odmítli. Tam zase na mě čekal ten Svazarmovec s tím, že když mě nemůže poslat úplně na východ, tak mě pošle úplně na západ do Aše. Netušil, že pocházím odtamtud.

Politicky nespolehlivého člověka tedy poslali k pohraničníkům. Hned u stříhání vlasů a přebírání materiálu a oblečení u brány, jako v americkém filmu, si nás bral k sobě takový docela příjemný pán a kromě vyplňování jména, adresy a velikosti bot se nás ptal, jestli nemáme někoho v cizině a jestli někoho takového neznáme a jestli nebudeme mluvit pravdu, tak nás nechá zavřít. Všechno jsem zapřel. Kvůli sobě i kvůli mé rodině.

Kontrarozvědčíci hledali své oběti

Tenhle pán pak chodil někdy v civilu a jindy v uniformě po chodbách ašských kasáren a pískal si Kryla, povídal o nových gramodeskách, uměl hrát na kytaru a párkrát na ní mezi palandami zahrál a zazpíval. Naváděl poddůstojníky, tedy osmnáctileté mladíčky, aby se nás na politických školeních ptali, zda bude komunismus a co si myslíme o Gorbačovovi a jeho perestrojce. Já si nechal z domova poslat trampský ručně psaný zpěvník. Můj bratr vytrhal Krylovky a další písničky od Hutky, Třešňáka a spol. a poslal mi ho. Tenhle pán navedl mé kolegy, aby se zeptali, proč jsou v mém zpěvníku očíslované písničky a proč několik čísel chybí.

Byl i u toho, kdy mě převeleli, abych dělal kartografa na operačním oddělení Chebské pohraniční brigády. Zakresloval jsem všechny údaje, kudy a jak se pokoušeli zdrhnout lidé za kopečky. Měl jsem radost, když se to někomu z toho promile povedlo, ale nemohl jsem to na sobě dát nijak znát.

Prověřili mě výjimečně na stupeň přísně tajný, protože ten byl vyhrazený jen vojákům z povolání. Okolo našeho domu v Praze slídili tajní a ptali se sousedů, co jsem jim říkal o vojně a jaký jsem jako člověk. Sousedé byli slušní a hned to vyklopili mým rodičům a ti zase mě. Začalo to dost smrdět. Za tohle tajení bylo osm let ve vojenském kriminálu ve slovenské Ilavě a to se prý nedalo přežít.

Podepiš a nediskutuj!

Po necelém roce vojny za mnou ten milý pán přišel, ať jdu s ním do kanceláře. To jsem už věděl, že je z vojenské kontrarozvědky, protože jsem pro něj zakresloval přesná bydliště všech německých pohraničníků a jejich rodin na druhé straně hranice. Také jsem zakresloval do mapy jeho průšvih, kdy se zastřelil jeden ze satanistů, který byl opravdu satanista, a on na to nepřišel. Ten kluk, jen co se ocitnul poprvé v lese se samopalem sám, tak ho natáhnul a pustil si do pusy plnou dávku. Z hlavy mnoho nezbylo.

Také jsem dělal ostré cvičné akce, při kterých pohraničníci nevěděli, že jsou cvičné. Důležité tedy bylo nenechat se zastřelit, nenechat se sedřít na ostnatých drátech, nepopálit se granátem nebo světlicí a nenechat se pokousat psem. Když moji nadřízení vojáci z povolání zjistili, že jim na hraničních kamenech neutíkám, příště už mě za dráty posílali samotného.

Horydoly.czPolský kanál: (ne)úspěšná cesta za svobodou

V tu dobu mi dal ten pán podepsat spolupráci s kontrarozvědkou. Neřešili jsme, že bych to neudělal. Byl to rozkaz. Já byl vojín a on kapitán. Celkem jsem pro něj napsal tři hlášení na tři lidi, jestli si dobře pamatuji. Jednoho podezírali, že je také něco jako satanista a možná i obdivuje západní styl života. Ale byl to kluk, který v tu dobu četl sci-fi a vyprávěl o tom. Myslím, že jsem mu velmi pomohl v tom, že se nedostal před vojenského prokurátora, protože jsem přesvědčoval kontrarozvědku, že čte knihy, které vydávalo nakladatelství Naše vojsko. Další dva byli takoví malí hajzlíci, kteří byli jako nováčci šikanovaní, a pak šikanovali oni. Velitel roty je často kvůli tomu zavíral na pár dní do basy. Kontarozvědka jednoho určitě a druhého možná nalákala ke spolupráci a mě asi použila k tomu, aby je přitlačila ke zdi, že o nich něco ví. Takové ty blbosti, jako jak často dostávají dopisy, jestli si stelou postel a koho a proč šikanují, či zda se zase porvali.

Na mě to zkoušeli taky velmi často, ale měl jsem štěstí, že jsem byl o něco starší a tedy jsem jim některé věci prokoukl. Pět let byl v tomto věku velký rozdíl a taky jsem byl chytřejší než ten můj kapitán kontrarozvědčík. Největší práci jsem měl s tím, když mě jednou shodil kontrarozvědčík tím způsobem, že ukázal můj text psaný rukou právě scifistovi a on poznal moje písmo. Musel jsem ho přesvědčit, že jsem to nebyl já. Do teď nevím, zda to byl záměr kontrarozvědky, nebo obyčejná blbost kapitána.

Absurdní a popletená doba byla pořád nebezpečná

Do toho moje americká teta dostala po mnoha letech americké občanství a hned se vydala do Čech. Vzala moji babičku z Mariánských Lázních a jely se za mnou podívat do Chebu. To by bylo absurdní setkání - zástupkyně nepřátelského státu s americkým pasem by si mě vyžádala na kasárenské bráně. V ten okamžik by mě zavřeli, ji asi také a co by bylo se všemi příbuznými, si nedovedu představit. Úplnou náhodou za babičkou jel můj táta a ten průšvih zarazil dřív, než se stal. Americká teta poté v klidu odjela domů přes moře a kontarozvědka pořád nic nevěděla.

Italská teta zase často jezdívala domů a při návratu nestíhala rychlík domů přes Německo. Proto chodila pěšky přes území nikoho z Pomezí do Schirndingu a koukala, na které pozorovatelně asi mohu být a mířím na ní samopalem. Já tam tedy nikdy nebyl, ale ona o tom nevěděla a já nevěděl, že vůbec v tu dobu jezdila z Itálie do Čech.

Chtěl být vzorným komunistou, tak si na něj soudruzi došlápli

Ještě přidám malý příklad, jak lidé jako Václav Sloup lámali charaktery: V rotě jsme měli kluka, který byl přesvědčený komunista. Jen co mu bylo 18 let, podepsal přihlášku do Komunistické strany Československa. Jeho rodiče byli komunisté. Službu u pohraničníků bral jako čest a zároveň jako přípravu, že chce dělal kariéru v KSČ nebo ve státních orgánech, což bylo tehdy jedno.

Sloužil jako řidič pro potřeby velitelů. Přesto mu někdo z jeho kolegů, kteří se upsali kontrarozvědce, nenápadně prohrábnul skříňku s osobními věcmi a objevil diář s adresami. Kontrarozvědka projela všechny kontakty a našla adresu na jednoho spolužáka ze základní školy, který mezi tím emigroval s jedním rodičem. Přitlačila vojáka ke zdi, jaktože to nenahlásil. Zřejmě to opravdu nevěděl, ale stejně proběhlo přípravné soudní řízení a měl jet před vojenského prokurátora do Plzně. Nakonec ho asi zachránil velitel roty, kterému se podařilo, že klukovi dal maximální kázeňský trest, aniž by zjišťoval, co je a není pravda, a pak ho odeslal do armády k nějakému pomocnému stavebnímu praporu do vnitrozemí.

Velení ani kontrarozvědka mu vlastně nedokázaly žádnou protistátní činnost. Evidentně byla náhoda, že mu někoho takového našli v notýsku a určitě neproběhl mezi nimi žádný kontakt.

SDÍLEJ:

Diskuse

Ochrana proti spamu. Napište prosím číslo dvacet-čtyři:

  • Captcha Image

Diskuze k článku

Polský kanál
Brite, promiňte, nedal jsem vědět sem do diskuse. Podrobný popis Polského kanálu je od včerejší noci zde: http://www.horydoly.cz/turiste/polsky-kanal-neuspesna-cesta-za-svobodou.html Služba u Pohraniční stráže se nedala odmítnout stejně jako služba v Československé lidové armádě. Prostě vojenská správa vám poslala povolávací rozkaz a tam jste také narukoval. Já jsem byl vojákem od jara 1987 do jara 1989. Nejprve jsem byl v Aši v přijímači (pohraničníci se školili 3 měsíce ne rozdíl od armády, která měla přijímač 1 měsíc). Pak mě převeleli k velitelské rotě na velitelství Chebské 5. brigády, které sídlilo v Chebu v bývalém klášteře. Paradoxně pár stovek metrů od místa, kde jsem pár let prožil s rodiči jako dítě. A to v době, kdy šíbovali vojáky celou republikou, aby sloužili pokud možno co nejdál od domova. V Chebu se mnou byli třeba slovenští Maďaři a Východňáři, ale také lidi z Prahy a středních Čech jako jí. Ve velitelské rotě byli různé profese od střelců, kteří byli určeni k ostraze objektu a také věznice pro vojáky z celé brigády a zároveň pro zadržené civilisty na hranicích, přes techniky a velitelské řidiče až po takové podivnosti jako aranžér  nástěnek,  tiskař, fotograf či kreslič (neboli kartograf). Já jsem byl z poloviny právě onen kreslič a když bylo potřeba, tak ze mě udělali pátrače, který chodil do služby na pomoc rotě ve Svatém Kříži. Občas jsem také dělal střelce v objektu kasáren. Kromě toho mě posílali na cvičné akce za dráty. Ještě větší paradox než moje dětské bydliště v Chebu bylo moje zařazení právě k Pohraniční stráži. Celé naší rodině se podařilo zmizet z dohledu komunistických dohlížitelů stěhováním z Mariánských Lázní do Prahy a důsledným zapíráním našich příbuzných. Nedělal jsem si ovšem iluze o tom, že kdyby se kontrarozvědka zachytila jenom drápkem, tak by se na mě dostala. Byli v ní typičtí zelení blbci, ale masivní systém fízlů měla vypracovaný velmi účinně. Že jsem tomu unikl, bylo dílem náhoda, dílem moje důslednost, dílem moje chytrost (to není chlubení, ale konstatování, že jsem byl chytřejší a měl jsem víc zkušeností ze života než většina vojáků záklaďáků i profesionálů včetně kontrarozvědčíků) a dílem slušné chování našich známých, sousedů a příbuzných doma v Praze.Osobně jsem měl největší strach z toho, že dostanu obušek a plexisklový štít a pojedu do Prahy na protistátní živly. Byla to zcela reálná obava, protože na jednu stranu v ozbrojených složkách nelze odmítnou splnění rozkazu (to je jeden z nejtěžších zločinů v armádě), ale na druhé straně mi bylo jasné, že tam téměř jistě bude demonstrovat někdo z mých bratrů a jistě moji kamarádi a přátelé. Byl začátek roku 1989 a nikdo nevěděl, co a jak. Politruci nám bulíkovali, že Gorbačovova perestrojka je blbost a že dělnická třída v čele s KSČ to tady ještě vezme pořádně do rukou. V televizi byly ve zprávách dvě hlášky, že protisocialistické živly byly na Václaváku potlačeny. Přitom naši poddůstojníci (vystrašení osmnástiletí kluci, kteří někdy neuměli ani česky ani slovensky, nikdy nebyli ve velkém městě, ale protože byli svobodníci a desátníci, veleli podobným klukům s ostrře nabitými samopaly) už měli vyfasované štíty a obušky a jejich kolegové z poddůstojnické školy už dokonce jeli v autobuse na Prahu s touto výzbrojí. Naštěstí dostali rozkaz, aby autobus otočili a vrátili se. Omlouvám se, že jsem tak rozvláčný, ale tyhle historky vyprávím dost často, aby se už nikdy ve skutečnosti neopakovaly.  Kdo ale ví... 
Reaguj
Polský kanál

Děkuji Vám Jakube za velmi podrobnou odpověď.

Pochopil jsem že jste tedy sloužil na bývalé pohraniční jednotce Svatý Kříž a že Vaše služba pravděpodobně nebyla nic jednoduchého. Dala se taková služba odmítnout ? Podle všeho jste byl názorově někde naprosto jinde a myslím že takovouto funkcí byli pověřováni Ti nejvíce tkzv.spolehliví vojáci, ono asi nebylo úniku že ?

Nicméně byl bych rád kdyby jste se o tom ´´polském kanále´´ ještě někdy zmínil, moc by mne zajímalo v kterých místech to přesně bylo, obec Dolní Pelhřimov znám

(tedy vím zhruba kde se nachází), tak snad bych se dokázal orientovat pokud by jste mě trochu navedl zhruba v kterých místech onen ´´polský kanál´´ leží. A ještě prosím kde stála ta kovová věž, či pozorovatelna o které jste hovořil ?

Děkuji Vám za odpověď

Brit

  • Autor brit
  • Datum a čas 6.12.2012 16:31
Reaguj
Polský kanál

Autorem celého článku včetně onoho rámečku jsem já, který se pod to všechno podepsal. O Polském kanálu napíšu podrobněji během pár hodin. Tady máte podrobnosti o funkci "pátrač" v rámci Pohraniční stráže na konci 80. let minulého století:

Byl to voják, jehož úkolem bylo především zpravodajství, ale byl vyzbrojen také k případnému zásahu se zbraní v ruce. Typicky sloužil jako kontrola ve vlacích a na nádražích, kde nebylo taktické nasazovat vojáky v uniformách ve standardní výzbroji.

Jinak byl nasazován také v případě jednoduchých sledovaček. Já se toho naštěstí zúčastnil jen několikrát, protože to bylo zvlášť odporné. Typická situace byla, když se v Chebu setkali dva němečtí příbuzní, jeden přijel ze socialsmu přes Vojtanov a druhý z kapitalismu přes Pomezí. Potom jsme s nimi seděli v hospodě, chodili po městě a nahlásili jejich rozloučení a odjezd každého domů.

Někteří pátrači sloužili na pomezí strážní služby a pátrání v místech, kde se už utíkalo, ale pořád to bylo v hlubokém týlu. Já jsem měl službu nejčastěji na okraji lesa mezi Pelhřimovem a Svatým Křížem. Měl jsem hlásit, kdyby tamtudy někdo šel. Přes den tam hlídkovali pohraničníci v uniformách na železné věži, k ránu chodily hlídky se psy a od večera do nějakých dvou či tří hodin v noci tam sloužili pátrači.

Vybavení bylo následující: Vlastní civilní oblečení, vlastní pevné boty nebo nafasované pohraničnické polokanady, pistole ČZ 7.65 v podpažním pouzdře se dvěma zásobníky, velká vojenská vysílačka ve vlastním batohu nebo tašce, telefonní sluchátko které bylo možno napíchnout do zásuvky polního telefonu nenápadně rozvedeného daleko široko od roty na stromy, sloupy elektrického vedení apod. Jako doplňky sloužilo vojenské vybavení - ponožky, spodní prádlo, rukavice, šála a pod. Nikomu to nepřišlo divné, protože to tehdy nosili i civilisté, zvláště v posádkovém městě.  

Reaguj
Moje zkušenost

Václave, nevyrovnávám se se svojí minulostí. Udělal jsem, co jsem byl schopen tehdy na vojně, později za komunismu i za kapitalismu.

Takhle dohromady jsem to napsal, aby bylo jasno, o čem mluví do rádia a do novin jeden z těch grázlů, které jsi zažil v Žandově. Na osobním příkladě se dalo ukázat, co všechno vojáci u Pohraniční stráže zažívali, za co mohli komunisti a za co velitelé, a hlavně jak lovili obyčejné občany Československa (a taky NDR a Polska), kteří chtěli do svobodné země. Dneska si vezmeš občanku, sedneš na letadlo, autobus nebo vlak, případně nastaruješ auto, a tradá - kam chceš, kdy chceš a za jakýmkoliv cílem chceš. 

Věřím, že prývě tohle by chtěl Václav Sloup zase změnit. A já si pamatuju, jaké to za socialismu v Chebu bylo - jako dítě i později jako voják.

Reaguj
dotaz na autora článku

dobrý večer či den

vedle článku v pravém ohraničeném poli je sloupec pod názvem ´´Jak na to´´.

Mohu prosím vědět kdo je autorem tohoto sloupce, případně kde se přesněji nacházel tkzv. ´´polský kanál´´ ? a co to vlastně bylo za funkci , ten ´´pátrač´´, případně jakou měl výstroj nebo výzbroj ? Děkuji Vám za odpověď, jezdil jsem dřív čas od času do německa právě přes Sv.Kříž a několikrát jsem si v tom prostoru udělal krátkou vycházku po okolí, tak bych rád o tom terénu něco věděl.Ještě jednou díky.

  • Autor brit
  • Datum a čas 6.12.2012 00:28
Reaguj
Moje zkušenost

je trochu jiná. K péesmenům jsem se dostal díky blbosti fízlů, kteří vycházeli z toho, že je můj otec v KSČ (dávno jsem mu odpustil), aniž si prověřili, jakého smýšlení je jeho syn ( a záznamy o jeho účasti na katolickém setkání na Velehradě se jim díky vnitřnímu bordelu nedonesly). Byl jsem zděšem, ale snažil jsem se přežít - z dnešního pohledu se jednalo o nějakou formu kriminálu. Měl jsem v záloze strýčka ze Švýcarska mé kamarádky, který by mi poslal pohled, kdyby šlo do tuhého, ale nebylo to třeba. Stačilo vyjevit své názory a pak už byl problém spíše u péesmenů zůstat a nenechat se poslat třeba k bigošům do Tachova, kde prý byly poměry opravdu kruté, a kam byly promtně odesíláni ti, kteří nevyhovovali - nic obtížného, stačilo jen říct několik nepopulárních pravd. Komunističtí velitelé opravdu netoužili mít ve svých řadách potížísty, kteří by jim mohli zdrhnout na Západ. Já jsem zůstal jako kotelník a krmič prasat v týlových jednotkách  díky veliteli roty, co už šel do civilu a podržel mě - dej mu pánbuch věčnou slávu. Tachova jsem se fakt bál, u péesmenů jsem mohl jakž takž první rok přežít (ale vím, že jinde bylo mnohem hůře). Stejně se to neobešlo bez konfliktů. Kdo nezažil jaký to je, bejt v smradlavým kasínu vydán na milost a nemilostt tlupě fašistickejch blbců, obklopenej klukama, z nichž polovička uznávala úplně jiný hodnoty, než vy, bejt jako nedozrálej mladej kluk odkázanej sám na sebe v brutálním světě, ten bude soudit. Závěrečné resumé - Kubo, já rozumím tvé potřebě vyrovnat se s minulostí. Ale myslím , že někdy si jenom stačí říct: "Sorry, já jsem se po.ral". Že to je to je to nejlepší, co se dá udělat. A nechat to plavat. Ať soudí ti, co mezažili. 

 

 

Reaguj
Právo soudit?

Předem díky! Nikdo Vám na Horydoly ani náznakem nechtěl upírat jakýkoliv prostor. Chce se mi dloubnout - na rozdíl od tehdejších komunistických novin :-)

Ale vážně: Moje argumentace je pořád stejná, tedy poctivá, akorát se pokouším nazývat věci pravými jmény a někdy holt na hrubý pytel patří hrubá záplata.

Samozřejmě bude zajímavé přečíst si od Vás diskusi. Pokud by to měl být větší text, můžete mi ho poslat e-mailem jakub.turek@horydoly.cz  a já se postarám o jeho uveřejnění jako samostatný článek, případně to můžete udělat sám zde: http://www.horydoly.cz/napsat-clanek

Myslím, že vyjasňování takových záležitostí, jaké teď probíráme, je přínosné nejen pro nás dva, ale pro hodně čtenářů.

Reaguj
Právo soudit?

V této rovině poměrně slušné argumentace se s Vámi, pokud budete chtít, poskytnete k tomu zde prostor a já to budu stíhat, budu rád bavit dál. Oproti tónu samotného článku a Vašim dřívějším reakcím je to nebe a dudy. Pokusím se Vám co nejlépe vysvětlit systém zákon - represe pokud jde o státní hranice (kdo co určoval a vykonával - přestože v pozadí byla všemocná strana) a svůj pohled na pohraničníky základní služby i z povolání, co shledávám nemorálním na současném odsuzování pohraničníků a taky v čem si podle mě protiřečíte, ale pro dnešek se musím omluvit, pracovní povinnosti mě volají. Přeji Vám i všem ostatním příjemný podvečer a snad zítra či pozítří "na přečtenou".

  • Autor Pedros
  • Datum a čas 5.12.2012 16:28
Reaguj
Právo soudit?

Pedro, pořád ještě nerozumím dvěma věcem. Mohl byste mi to napsat po lopatě?

"Pohraniční stráž se výraznou měrou podílela na fungování onoho systému, ale máte to všechno hodně, hodně pomotané. Od zákona o ochraně hranic přes použití zbraně až po tresty za pokus o překročení hranic."

Do takových podrobností jsme ve svém textu nezabíhal, ale v čem se konkrétně mýlím? 

"O tom, které uprchlíky a které pohraničníky považuji za slušné jsem napsal dost jasně. Gauneři se našli tam i tam."

Já to pořád nemůžu v diskusi najít, nebo jsem Vás nepochopil. Můžete tedy konkrétně specifikovat, jaké podmínky splňoval profesionální pohraničník (guma, furťák), abyste ho považoval za slušného?

Reaguj
Právo soudit?

Když už jsme u těch příměrů, i když jsem do nich nechtěl zabíhat:

Nikdo nic nevyčítá normálním policajtům, nebo-li příslušníkům tehdejší Veřejné bezpečnosti, v době okupace Rusy. Stejně jako nikdo nic nevyčítal četníkům v době okupace Němci.

Pohraniční stráž však byla elitní jednotka lovců lidí za komunismu. Stejně jako třeba SS za nacismu. Obě také hlídaly ostaté  dráty, aby vlastní občané nemohli legálně a v klidu odejít do zemí, kde by mohli žít svobodný život. 

Nikdy jsem nebyl v KSČ, Pionýru ani SSM (tedy přesně v SSM jsem měsíc někdy na konci roku 1988 na vojně byl registrovaný). Zároveň jsem ovšem nikdy nebyl disidentem a před vojnou jsem zdálky a nesměle nahlížel do šedé zóny. Prostě normálně slušně vychovaný kluk.

Můžete si o mé pasivitě myslet cokoliv, ale už to, že jsem byl jeden z 10 % lidí v této zemi, kteří neprošli touto zločineneckou organizací či jejími dětskými a mládežnickými přípravkami, mě vydělovalo od klasické pasivní populace.

Že mě potom kontrarozvědka dostala, je kombinace mé představivosti a při tom neschopnosti, s jejím dobře vypracovaným systémem a společenkými zvyklostmi té doby. 

Celý tento článek jsme napsal a diskusi vedu kvůli tomu, aby bylo jasné, kdo byl ten aktivní, kdo ničil životy ostatním, kdo na tom vydělával - a to byli členové KSČ a včetně Václava Sloupa. A aby bylo jasné, jaký mechanismus k tomu vedl a kdo v tom byl nevinně.

Ohledně toho, že jsem se probudil po dvou desítkách let: Asi jste to nemohl vědět předem, ale stačilo zadat mé jméno do Google nebo Seznam, a zjistil byste, že píšete hlouposti. Pokud Vás to zajímá, mohu dodat v této souvislosti podrobnosti o mé činnosti od návratu z vojny na začátku roku 1989 do dnešního dne. 

Reaguj
Celkem 39 příspěvků v diskuzi


Řeky AKTUÁLNĚ 2024

Řeky AKTUÁLNĚ 2024

RÝN Voda pro vodáky teče jenom někde a někdy. Přinášíme informace, které by vás mohly zajímat, pokud se chystáte na prázdninové putování po řece i víkendové splutí potoka. Přidáváme tipy ze zahraničí.... celý článek

Pojištění elektrických vozítek už je povinné

Jak správně uschovat lyžařské vybavení po sezoně

registrovat

Podívejte se na inspiraci k cestování po Evropě.
Hledáte si ubytování v ČR nebo na Slovensku? Doporučujeme chaty a chalupy k pronájmu za nejlepší ceny. I levné ubytování si najdete na portálu MegaUbytko.cz.
CHORVATSKO 2024 levné ubytování v apartmánech a pokojích po celém Jadranu bez provize cestovkám.







Nejčtenější články

Obří důl v Krkonoších

Obří důl v Krkonoších

Obří důl je divoké strmé údolí mezi Sněžkou a Studniční horou. Vodopády a nad nimi vysokohorské rašeliniště vytvářejí nejdivočejší kout krkonošské přírody.
Plisované sukně pro každou příležitost od značky Medicine

Plisované sukně pro každou příležitost od značky Medicine

Plisovaná sukně od Medicine je kvintesencí stylu, který oslovuje každého, kdo si cení rafinovanosti s nádechem svobody. Bez ohledu na příležitost, tato sukně dokáže proměnit jakýkoliv outfit v něco výjimečného, přidává mu
Výhody přes nejlepší zahraniční online casina v České republice 2024

Výhody přes nejlepší zahraniční online casina v České republice 2024

Svět herních kasin můžeme z pohledu českého hráče jednoduše rozdělit na dva základní tábory, a to česká kasina, která disponují přímo českou licencí, a zahraniční kasina, která nedisponují licencí od Ministerstva financí, zároveň
4 horolezecké čtyřky na pravém břehu Bielatal

4 horolezecké čtyřky na pravém břehu Bielatal

Bielatal je doporučován jako cíl prvního lezení v Sasku. V minulém díle jsme zavítali na levý břeh potoku Biela, abychom našli pár cest pro méně výkonné a více bojácné lezce. Nyní pojďme dát dohromady
Palán vyhrál stříbro a bronz ve speed skiing

Palán vyhrál stříbro a bronz ve speed skiing

Fantastický úspěch vybojoval rychlostní lyžař Radim Palán. Na mistrovství světa ve Vars získal stříbrnou medaili a na stejném místě potom ještě bronzovou ve světovém poháru. Je to nejlepší výsledek v disciplině speed

Kalendář akcí Zobrazit všechny akce

AKCE KDE INFO KDY ČAS
Argentina - diashow Praha, Klub cestovatelů Přednáší Karel Štěpánek 25.4. 18:30
Noční běh pro Světlušku Praha, Výstaviště 25.4. 21:00
Padání - bouldering Žihle 26.-28.4. 26.4.
Černobylské deníky - diashow Brno, základní škola Svážná 26.4. 16:00
Prague Bike Fest Praha, Výstaviště Holešovice 27.-28.4. 27.4.
Beroun bikemaraton Beroun Cyklomaraton MTB 27.4. 19:00
Malše - splutí Římov   27.4.
Valné zhromaždenie JAMES Žilina, Dom techniky   27.4.
Krakonošovo Labíčko Labe, Vrchlabí ZRUŠENO! 27.-28.4. Divoká voda 27.4.
Porubajk - cyklomaraton Ostrava, Poruba Horská kola 27.4.

Diskuse

problémy s auty JaT, 25.4.2024 21:09, 2 příspěvky
INU Honza, 25.4.2024 20:15, 2 příspěvky
Vrchlice Klekí Petra, 24.4.2024 10:53, 4 příspěvky
V Říčanech nejezděte rych... Michael Beranek, 21.4.2024 18:21, 3 příspěvky
Bernina strašný news, 20.4.2024 11:13, 1 příspěvek
Nedej na nějaké rádobychy... Michael Beranek, 18.4.2024 17:34, 10 příspěvků
Prostě nehoda Horydoly, 18.4.2024 11:52, 10 příspěvků
Prostě nehoda EH, 18.4.2024 11:41, 10 příspěvků
Marťan se zastyděl? Lyžař, 18.4.2024 10:27, 10 příspěvků
Marťan se zastyděl? Prkoš, 18.4.2024 10:16, 10 příspěvků

Fórum Zobrazit všechny příspěvky

O novém poznání, kterému ... milan šupa, 25.4.2024 19:37
135 let turistického značení Horydoly , 20.4.2024 19:20
EXPEDÍCIE (jar 2024) Horydoly , 20.4.2024 17:50
ČSK media - změny na PR p... Horydoly , 19.4.2024 12:00
S Winterbergem na Dobešku Horydoly , 11.4.2024 0:02
Re: Praha Horydoly Open, 10.4.2024 10:32
Tipy na dámské běžecké bo... Horydoly Open, 10.4.2024 10:11
Zákolany Horydoly , 8.4.2024 18:24