Věda a umění v pustinách lesních

Přinejmenším potud je zde shoda mezi uměním a vědou. Dvě blízké metody, spíš metoda jediná. Vědci a umělci většinou spíš hledali, čím se to liší. Pche, věda, to není žádné umění! Pche, umění, to přece není žádná věda. Věda je a má být přísná a objektivní, umění zase svobodné a citlivé. Atd. atd., tuny keců z obou stran.

Dva pinglové, jeden se druhého štítí, a přece každý po objednávce jen ukáže přes rameno: U kolegy, prosím! No a pak se tady nemá říkat U Suchánků, že jo. Sem někam patří ten trapas, že artefakt znamená v přírodních vědách poruchu v pozorování, třeba když mikroskopujeme krystal, ale on se tam hloupým omylem vloudí nějaký chuchvalec. To bude asi z pupíku, pane inženýr.

Nejde o to, že bychom ten rozdíl umění a vědy popírali. Jenom nám na něm až tak moc nezáleží. Budiž, vědecké přístupy jsou to pro většinu z nás profese a umělecké jsou pak vedlejší produkt té vědy, ale to není zásadní zjištění. Víte, on když je hlad, tak jestli rukou, vidličkou, nožem nebo vším spolu, jen když to jde do pusy. Jestli chcete větší kacířství, tak aspoň za sebe dodám, že dokonce věda není ten jedině správný a pravdivý způsob zobrazení světa. A natož – což je tady v uměleckém prostředí důležitější - natož, aby skýtala mateřský airbag jistoty a pravdy pro roztomilé nevychované hajzlíky, kteří se rozhodli si pořádně zařádit. Amen. A na této pravdě vesele chci umřít, jak řeklo jedno české středověké palivo.

Dnes je v těch lesích na severu hnusně jako za časů Markéty Lazarové. Hnusně jako ve střední době kamenné. Hnusně jako za Máchy. Nikdy tam není zásadně lépe. Potácí se ten kraj mezi mokrem rašeliny a vyprahlostí písčin, kyselé sucho se mění v stagnující blata. Nažral jsem se smůly a rojovníku, bude mi blbě. Pak jsem sežral hajného, ale stařec byl tuhý jako podešev. Ich hos uff dr Plauze‚ mám to na prsou, tj. jsem nachlazen, kašlu.

Je to tajga a je to jakási věčnost: ona je skoro neměnná po devět tisíciletí, sama se po kouskách ničí a obnovuje, lehá do vody a vstává z ohně. To vše není umělecký příměr, ale fakt. Ani zas ne nutně vědecký, i když jsme ho ve vědě prokázali. Totiž. Že je lev šelma kočkovitá a kocour šelma lvovitá, to taky není pravda vědecká, ani umělecká, stačí se pořádně podívat. To pořádné dívání, to je, oč nám jde a co nám umění spojuje s vědou.

Podívat se pod sebe! Tři metry pod louku. To je Moorkunde čili nauka o mokřadech, česky morkunda. Byli jsme tři metry hluboko a dole byla doba ledová. Je to věda nebo báseň nebo instrukce k obrazu? Pondělí 15/9/2008, Pích 1, v Doksích pod kostelem. (v centimetrech) 00-05 tmavá půda z rozložené rašeliny 05-15 tmavohnědá rozložená rašelina 15-30 sypký hrubý písek 30-55 světle hnědá rašelina s kusy dřívek, plstnatá struktura, příměs jílu 55-60 písek 60-85 světle hnědá rašelina 85-100 hrubý písek se železitými skvrnami 100-160 střídá se šedohnědá rašelina a hrubozrnný písek 165-175 kaštanově hnědý organický sediment s kousky dřívek 175-195 narezavěle šedohnědá rašelina s plstnatou strukturou 195-200 přechází v jílovitý světle šedý mírně písčitý plastický sediment 200-210 písek 210-260 jíl s drobnými rezavými skvrnami 260-265 pozvolný přechod 265-280 rašelina s četnými (po 5 cm) tenkými proplástky jílu 280-285 temně hnědá rašelina, rozpadavá, nepříliš plastická 285-300 plastická jílovitá organika našedle hnědá, pod ní asi kmen, takže končíme, dál to nejde.

Estetika této oblasti – každá krajina má nějakou specifickou estetiku – spočívá v kontrastu zvláštní pestrosti a jednotného fádně ušlechtilého rámce, do nějž je ta lokální pestrost zasazena jako šperky do sametu klenotnického. Tu pestrost dělají mokřady a rybníky a vrchy z pískovce a čediče. A ojedinělé kytky a zvířata skandinávské a sibiřské provenience. A Němci, Rusové, Češi a trs dalších stejně důstojných etnik v sebe zaklesnutých a prolnutých, jak je pohnuté sudetské dějiny namíchaly.

Zjištění z mimoňských kořalen: teprve když slezete na úplné dno, najdete tam skutečnou občanskou společnost, která více dbá, kdo je lump a kdo dobrák, než moc-li je bohat a jakou řečí mluví. Tam dole jsou jenom lidi, žádná etnika. Tu zvláštní pestrost dělá ovšem taky všechno, co tady lidi vytvořili aneb napáchali, od paleolitických kamenných nástrojů po kasárna v Ploužnici. Okna, Doksy, Pecopala, Shnilé louky, Shnilé mosty, Pustý rybník a Kummer am See, což je bída nouze hoře žal strast zármutek soužení bolest. Významově plné.

Zármutek na Jezeře. A Tavaliny, Černá Novina a Hamr na Jezeře, Ralsko, taky Hühnerwasser a Weisswasser, Matzhäuser Felder, Die Hirschlahna což jsou Jelení vrchy, Beim Sandschneider, Tiefen Gruben, Born Kamm, Heuthor, Dörholz, Sauerwiese, die Schattenberge, Tennlösig, Annaheid a Heide Teich. Pancířovo pole u Doks, od středověku obrněné jménem purkrabího. Jestřebí je Habichtstein a Doksy jsou Hirschberg, jestřáb a jelen. Ale Stvolínky jsou Drum, co to je? Buben? Spíš Propust. A Provodín je Mückenhahn, fuj, co to je? Komáří kohout? Otočíš kohoutem a vylezou komáři. Jsou to divná toponyma. Psí kostely jsou Hundkirche, ale to se říkalo Husův kostel, jakoby Huskirchen, a jakoby se chtělo, aby Němci, ta zvěř, nám schválně komolili Hus na Hund. Blbost, samozřejmě. Baronteich a Poselteich, Poselský rybník, ale to má být Poslův rybník… a Woken jsou Okna, tedy nějaké mokré mezery v lese…

To je ta pestrost, která je jednak sama o sobě značná, a jednak je úplně odlišná od všeho, co známe odjinud z Čech. Nízká lesní ostřice Carex macroura roste v pár trsech na dvou skalách kolem Mimoně, pak dlouho nic a začíná za Uralem a přes celou Sibiř je v každé březince. Dobře, ale možná zajímavější je ten fádní rámec. Fádní exotika, život je fádně dobrodružný. Bory na pískovcích, jen borovice, trochu smrku, borůvka a brusinka. Občas ještě něco, nezávazně, nepovinně.

Cyril Höschl říkal, že informační redundance je nutná kvůli důvěryhodnosti, tak to jsou tyto lesní pustiny důvěryhodné ažaž. Bory jsou na první pohled exotické, co strom a mechový polštář, to individualita, na druhý už jsou jednotvárné, orientace může být složitá, problém bývají rašeliny, které nelze snadno překonat. Naproti tomu jsou ty bory přehledné a velmi dobře průchozí, lze v nich spát téměř kdekoli díky vrstvě mechu, izolující i za velmi chladného počasí, navíc lze snadno najít převisy s navátým listím. Dřevo na oheň lze získat bez námahy všude.

V zimě se uplatňuje i porostní mikroklima, v jehličnatých lesích mnohem příznivější, než v holých listnatých porostech. Výhodou je i písčitý podklad, který se nerozbahňuje, ale také rašelina, která sice obuv namočí, ale neulpívá na ní. Brusnice jsou aspoň v malém množství k dispozici po celý rok mimo pozdní jaro (klikva vydrží do března).

To vše dělá zvláštní a obecně sdílený, ač sotva objektivizovatelný pocit stálého komfortu a ozvláštnění a z toho plynoucí atraktivity. Podívat se pořádně! Jednou v předjaří ležím v poledne v lese a koukám přes borůvky, a najednou jde kolem Karkulka, ale zelená. Tak deset jedenáct jí mohlo být, celá taková jakoby kučeravá, normálně košíček, akorát že byla celá zelená. I s vláskama. Trvalo to asi pět vteřin, pak zašla do smrkového a asi roklí dolů. Vlk nebyl.

Nevím. Vyšel jsem z lesů, krkavec letěl nad Dlouhým vrchem a řekl něco velmi určitým hlasem, znělo to jako "Hra" latinsky ludus, neb "Cor," latinsky srdce. Jak může říkat stejným slovem Hra a Cor? Jak jsem teď vylezl z lesů, nerozumím takové jemnosti. Hra? Cor? Navíc jistě, že on kráká jinak.

INFO: Ralsko, Mimoň a okolí na HORYDOLY

Zobrazit místo Turistika na větší mapě