S Beta-tourem na lyže už tedy ne!

Nízkonákladové cestovky se předhánějí v nabídce levných lyžařských zájezdů do evropských destinací. Zní to lákavě, ale jak takový zájezd probíhá v reálu? Otestovali jsme jeden z nich do St-François Longchamp - Valmorel ve francouzských Savojských Alpách.

Pražská cestovní kancelář Beta-tour o sobě tvrdí, že je specialistou na lyžařské zájezdy již od roku 1990. Hlavní nabídku činí zájezdy do Savojských Alp, a tak jsme s nimi na jeden do Francie vyrazili.

Cesta

Po chaotickém nakládání zavazadel se autobus konečně vydává na cestu. Z počátku je příjemně poloprázdný, ale na dalších nástupních místech se zcela zaplňuje. K nově přibyvším klientům se přidává i typický odér řízků, česnekových pomazánek a lihovin. Cesta bude dlouhá...

Při noční zastávce na benzínce nás řidiči vykazují i s věcmi ven, zatahují záclonky a pouští se do přestavby autobusu na lehátkovou úpravu. Za pomoci chatrné konstrukce tvoří ze sedadel dvě patra zprohýbaných ploch určených ke spaní.

Nebudí to v nás vůbec důvěru. Palandy jsou zcela nezajištěné proti případnému pádu. Žádné zábrany, žádné bezpečnostní pásy. Představa, že bude muset autobus prudce zabrzdit, nás upřímně děsí. Ti , co spí v první horní řadě, by v případě nehody bezpochyby proletěli předním sklem.

Tuto úpravu by předpisy nepovolily ani na silnicích v Asii, my si tu přesto takhle na nezajištěných palandách uháníme nocí po evropské dálnici!

Nejhorší na tom ale bylo se na lůžka vtěsnat. Rozložená autobusová sedačka totiž zdaleka nedosahuje délky průměrně velkého ležícího člověka! Po dlouhé strkanici a mačkanici se ale nakonec opravdu palandy zaplnily různě propletenými těly klientů, připomínajíce dvě patra napěchovaných sardinek v konzervě.

Řidiči řádně přitápí a odér ze zkonzumovaných večeří, smíšený s odérem zpocených ponožek, začíná prořezávat hlučné chrápání z různých stran. Konzumenti lihovin udělali nejlépe, zřejmě podobnou cestu nepodnikají prvně.

Brzy ráno na odpočívadle budí řidiči ty, co měli to štěstí, že usnuli. Vykazují nás opět ven do mrazu a skládají zpět sedačky.

Začínáme stoupat serpentinami ke středisku a rozbředlý sníh se mění v led. U cedule "Nasaďte sněhové řetězy" se nás pokouší zastavit místní policie, ale řidiči vesele pokračují po ledovce dál. Naštěstí nejel žádný jiný autobus proti a nemuseli jsme zastavovat, neboť do některých zatáček jsme se vešli jen tak tak. Když pak na parkoviště přijíždí policejní hlídka a policista se snaží anglicky řidičům vysvětlit, že bez řetězů by se v takovém případě už autobus do kopce nerozjel a zablokoval by celou silnici, nechápavě na něj zírají a nechápou ani slovo.

Organizace

Je kolem šesté hodiny ranní, ještě tma, plocha parkoviště pokrytá sněhem a ledem a z oblohy se začínají snášet velké mokré vločky sněhu. Autobus odjíždí odvézt zbytek klientů do dalších středisek a zanechává nás tu s haldou zavazadel. Přichází rozespalý delegát, vítá nás ve Francii a sděluje, že jsme přijeli moc brzy.

Ukazuje vzhůru do kopce, kde prý v jedné z budov má být bagažárna, jenže je ještě zavřená. Klíče jsou na recepci a ta otevírá až po osmé. Lidé se bouří, ale není jim to nic platné. Sbírají ze země svá zasněžená zavazadla a po zledovatělé silnici se je snaží dopravit na udané místo. Následuje dlouhé čekání v mraze před zamčenými dveřmi.

Před devátou opět přichází udýchaný delegát s klíči. Odemyká bagažárnu a rozdává nám skipasy. Máme se prý převléknout a jít lyžovat, pokoje budou k dispozici až po druhé hodině. Dostáváme instrukce a delegát odbíhá vyzvednout další autobus. Jdeme tedy do bagažárny. Po temném schodišti, osvětleném pouze nouzovými světly, scházíme dvě patra do nevábné sklepní místnosti. Je spoře osvětlená a jsou v ní všeho všudy tři plastové židličky a záchod bez světel.

Venku teď už padá sníh s deštěm a podle znaveného výrazu ostatních by většina dnešní lyžování raději vyměnila za teplou postel. Všichni začínají vybalovat a není tu k hnutí. Do toho sem začínají se zavazadly přicházet ti, co tu dnes pobyt končí. A to sem prý má dorazit ještě dalších padesát klientů zmíněné cestovky!

Ubytování

Ve dvě hodiny odpoledne se scházíme na recepci, kde panuje chaos. Mění se turnusy a dorazila i spousta dalších turistů a místních lidí. Fronta je nekonečná a paní za přepážkou má na všechno dost času. Mluví jen francouzsky a velmi špatně anglicky. Těm, co jazyky nevládnou, se snaží delegát tlumočit. Pak je ale odvolán na recepci jiných apartmánů, kam mezi tím dorazila další skupina klientů.

Poté co zaplatíme kauci za apartmán a poplatek za pobyt, obdržíme klíče se seznamem vybavení. Seznam je samozřejmě jen ve francouzštině s chatrným pokusem o překlad do angličtiny. Nechybí však sumy v eurech, které budou v případě ztráty či poškození výbavy účtovány.

Opět táhneme zavazadla po zledovatělé silnici a hledáme přidělené ubytování. Apartmánem pro tři osoby se ukazuje být paneláková garsonka, do které je vměstnáno vše na minimu prostoru. Když se chceme ubytovat, musíme to udělat po jednom a ostatní čekají na chodbě.

Těšíme se konečně na postel, ale opět přichází zklamání. Je tu jedno rozkládací kanape a jedna rozvrzaná, prohnutá postel s proleželou matrací. Pod ní je zasunutá další matrace, proleželá ještě víc. Když ji vytáhneme mezi kanape a postel, zabere všechen zbývající prostor. Radiátor má stržený šroub ovládání a na topení pod oknem sice svítí kontrolka, ale topení netopí. Ještě že výhled z okna je alespoň z části na hory.

Na večerní schůzce se všichni pouští do delegáta jako rozlícený dav. Svým způsobem je mi ho líto. Vypadá, že by rád všem vyhověl a že za mnoho věcí až tak úplně nemůže. Má ale smůlu. Jelikož je tu jediným zástupcem cestovky, vyslechne si výtky na úplně všechno. Každopádně druhý den nám donesl funkční přenosná elektrická kamínka...

Sjezdovky

Počasí je proměnlivé, jak už tak počasí bývá. Někdy teplo, někdy mráz. Když mrzne, Francouzi zasněžují, ale i tak je již mnoho sjezdovek z části vymletých a plných kamenů. Tady to nikdo moc neřeší a já jen lituji, že jsem si vzal nový snowboard. Po pár dnech je skluznice samý šrám.

Dalším zlem na sjezdovkách jsou lyžařské školy. Instruktoři s oblibou vodí své žáky v dlouhém hadu velkými oblouky napříč celou sjezdovkou. Nechcete- li v rychlosti vlítnout přímo mezi ně, nedají se skoro předjet.

Lanovky ve středisku nejsou kryté, takže při nepřízni počasí člověk rychle vymrzne. Kabinky mají pouze na druhé straně údolí. Náš skipas tam také platí, ale kdo nestihne poslední lanovku zpět v půl páté, zůstane tam uvězněn. Taxík zpátky je prý tak drahý, že je lepší si tam na noc najmout hotel.

Málem na to doplatil jeden z klientů, kterého na sjezdovce srazila cizí lyžařka. Dostal ránu do hlavy a zůstal ležet skoro dvě minuty v bezvědomí. Poté byl horskou službou svezen právě na druhou stranu údolí. Naštěstí byl v pořádku. Problém byl, že uměl jen česky a nedomluvil se. Doktor ho v ordinaci držel několik hodin až do příjezdu přivolaného delegáta. Byl nucen zaplatit 60 euro za vyšetření, jež spočívalo pouze v předpažení rukou a posvícení do očí. Poté po něm horská služba chtěla zaplatit 300 euro za svoz, jinak že mu nevydají jeho lyže. Delegátovi se nakonec podařilo zkontaktovat pojišťovnu a vyřídit to přes ní, jinak by tam asi musel zůstat. Bez lyží a bez prostředků.

Návrat

Poslední den hustě chumelí. Instrukce jsou do deseti hodin uklidit a vyklidit pokoj a přesunout si zavazadla do bagažárny. Odjezd autobusu v pět odpoledne. Bagažárna už je plná nových, po cestě znavených klientů, co dorazili dnes ráno a choulí se tu okolo radiátoru. Na postel si ještě pěkných pár hodin počkají.

Delegát nám sděluje, že dostal nové instrukce z cestovky. Autobus, kterým jsme přijeli, nabírá prý klienty ještě v jiném středisku, takže nás sveze jen pod kopec a tam si nás převezme jiný, který má volná místa až do Prahy. Bereme si alespoň číslo na řidiče, autobus nás vysazuje na parkovišti u malého supermarketu a odjíždí. Po telefonickém hovoru s řidiči se dozvídáme, že mají zpoždění a dorazí asi za dvě hodiny. První hodinu čekání trávíme v teple supermarketu, jenže pak ho zavřou a my opět zůstáváme na parkovišti v mraze.

Mráz přituhuje a my se v zoufalství choulíme v otevřeném přístřešku pro nákupní vozíky a zahříváme se zakoupeným alkoholem. Když nás autobus po další hodině a půl konečně nabírá, je nám už cesta na nezajištěných lehátkách úplně jedno, hlavně že jsme v teple!

Ráno se už jen bavíme pozorováním řidičů, kteří si při řízení píší SMS zprávy, luští sudoku a přesedají si na červené. Na Florenci přebíráme zavazadla. Vaky od lyží jsou prodřené a podivně mokré, i když před naložením nebyly. Nám už je to jedno. Jsme rádi, že jsme to přežili!

Chcete si snad stěžovat? Zkuste to! Pan Kohout, ředitel CK Beta-tour nebere telefony a neodpovídá na SMS ani emaily. A jaké z toho plyne ponaučení? Jste li pankáč, nevadí vám hazardovat se svým životem a snesete trochu nepohodlí, vyražte! V opačném případě raději zvolte jinou cestovní kancelář.

Čtěte od Maykla více: La Norma na snowboardu 

Zobrazit místo Skiareály - Skiarea na větší mapě