Betlémská nostalgie na Hradčanech

Tramvaj poutníka propouští na Pohořelci na zastávce před bývalými kasárnami c.k. domobrany v místech, kde stával pomník legionářského plukovníka Ševce.

Kasárna několika armád

Vzpomínka vyvolává stále trochu potměšilý úsměv. Vzpomínka na docela jiného plukovníka v uniformě ozdobené rudými hvězdami, který v kasárnách sledoval výcvik budoucích poddůstojníků socialistické armády, vesměs absolventů vysokých škol všemožných uměleckých směrů.

Stačila mu tehdy krátká chvíle, aby zapomněl na to, že ho stejnokroj jaksi zavazuje k ateismu a snad skutečně zbožně, se zraky upřenými k nebesům, úpěl: "Panebože, jenom ať není válka. Jenom ať není válka, nebo jsme i s celým socialismem v hajzlu."

Zapadlý Nový svět

Zamyšlená cesta vede přes Loretánské náměstí. Poutník míjí kapucínský klášter a u chalupy, jakou by čekal na hřebenech Krkonoš, kam za svou láskou Josefínou Rabochovou zacházel sám Jakub Arbes, se vydává na téměř opuštěný Nový svět.

Svébytná a od celých Hradčan odtržená oblast byla původně obývána chudinou, později tajemnou silou přitahovala umělce a mnohé domy se změnily v malířské ateliéry.

Poutník přemítá, jak je to dávno, kdy do jednoho takového chodíval na červené víno k legendárnímu surrealistovi, osobitému filozofovi, vynálezci nové výtvarné techniky kombinace pastelu, veluru a speciálního pojidla, Miloši Kurovskému. K malíři, jehož obrazy komunističtí kritikové prohlašovali za bezcenné a které jsou dnes v mnohých významných galerií po celém světě.

Kapucínský betlém

Další kroky vedou malou uličkou zpět ke kapucínskému klášteru Panny Marie Andělské, snad nejstaršímu sídlu šedých mnichů v Čechách z roku 1600. Má štěstí. O vánocích a pár dní po nich je malá část kláštera přístupná a je možné spatřit legendární betlém takřka v životní velikosti.

Ovečka, děkující za dáreček, již není z ukryté místnosti ovládaná řádovým bratrem. Nahradila ho moderní technika, ale ovečka tím neztrácí na sugestivním kouzlu nepochopitelně tajemného setkání.

Ze souboru osmačtyřiceti figur nevyzařuje jen něco nadpozemsky překrásného ale i síla mistrovství barokního mnicha Kašpara. Své dílo vytvořil ze slámy, papíru a sádry, postavy oblékl do skutečných šatů impregnovaných pryskyřicí.

Prodavači všeho možného nepatří do jeho světa

Ze zástupu návštěvníků na poutníka spiklenecky mrkne Mistr Jan Zrzavý. Žil na Loretánském náměstí, později na Starých zámeckých schodech a stále lituje nenaplněného snu. Toužil právě do tohoto kostela namalovat oltářní obraz.

Nenamaloval ho, ale tichým hlasem poutníkovi o klášteře vypráví mnoho zajímavého. Třeba o chudém chlapci jehož poctivost při shromažďování mincí z pokladničky u Betlému se rozhodl vyzkoušet sám opat, nebo o chudé vdově s na mor umírajícími dětmi a nedaleké Loretě.

Poutník rozvážně prochází davy pocestných a směřuje k dalšímu chrámu, k dalším betlémům. Směřuje k Nerudově ulici a poněkud znechucen přehlíží prodavače suvenýrů, které s prastarým městem a téměř posvátnými místy mají jen pramálo společného.

Matroška se zlaceným Hradem mu jako suvenýr z hlavního města nepřipadá právě nejvhodnější. Rozčilují ho obchody a restaurace, kde nápis v rodném jazyce jen těžko hledá.

U Slunců je to také jiné

Ani ta hospoda U slunců již není tím, čím bývala. Letmý pohled na jídelní lístek šetrně poutníkovi naznačuje, že její dříve pohostinná náruč není otevřena právě pro něho. Že již dávno není místem, kam by s podvečerem zacházeli studenti probrat vše, co den dal. Ze dveří domu, ze ztemnělé chodby vychází vousatý Jan Neruda a svěřuje, že jeho pocity jsou totožné, že dnes by nemohl žádného ze sousedů malostranských poslat vykouřit si dýmku tříkrálového ani ke Schnelům ani ke Glaubicům.

Ale vypráví si s poutníkem o časech spisovatelova mládí, o časech kdy Malá Strana ještě bývala místem k žití normálních lidí, místem kudy literát chodil se svými plány, myšlenkami i láskami.

Vede pak poutníka strmou ulicí dolů k náměstí před barokní kostel Panny Marie Ustavičné Pomoci a Božské prozřetelnosti, ukazuje mu průčelí od Jana Santiniho–Aichla a posílá ho dovnitř prohlédnout sochy od Jana Oldřicha Mayera.

Kam s ním?

Sám ho nedoprovodí. Spěchá jako tolikrát v životě. Tentokrát do redakce Kwětů, musí ještě před polednem odevzdat další ze svých, trojúhelníkem podepsaných fejetonů.

Poutník zvolna vstupuje do chrámu a snad si ani jako v kostele nepřipadá. Po celém obvodu na bílých ubrusech sleduje desítky betlémů. Dřevěných, papírových i kamenných ze všech koutů světa. Každoroční výstava přiláká mnoho zájemců, někteří cizojazyční však po zjištění, že se sluší zaplatit mírné vstupné raději odcházejí a v okolních prodejnách se se zalíbením probírají ruskými čepicemi, hodinkami či nevkusným smaltovaným sklem.

Přechází poutník ulici a vstupuje do oázy klidu, do čajovny U zeleného čaje. Zvolna usrkává voňavý čaj naší babičky, pomalu přikusuje z velkého kusu štrúdlu a spokojeně přihlíží hemžení na ulici. Davy spěchají k McDonaldovi na prapodivný karbanátek ve sladké housce a obligátní pohár CocaColy.

Proti proudícímu zástupu zvolna ulicí stoupá pan Neruda. Vrací se domů ke Sluncům a posluha za ním nese nový slamník. Ten starý má spisovatel již nějak proležený, a tak začíná přemýšlet, kam s ním.