Carský podvod aneb proč Češi emigrovali na Ukrajinu

"Náš rod Nyklů pochází z obce Levousy u Libochovic. Praděd Jan (v každé rodině tehdy musel mít prvorozený syn jméno Jan) Nickel byl přejmenován roku 1840 levouským farářem, dobrým Čechem, na Nykla s ypsilonem. Praděd měl u obce kousek políčka, dva krámy, ševcovský verpánek a spoustu dětí."

Ruský car pozval Čechy na Ukrajinu

Poněvadž se jim zdálo, že mají málo polí, a dostalo se k nim prohlášení ruského cara, že dá každému tolik země, kolik dokáže obdělat, rozhodli se, že pojedou na Ukrajinu. Stejně tak učinila hromada Čechů před nimi.

Tři jejich synové už byli na vojně na sedm roků, a tak vzali s sebou další tři dospívající děti a nejmladšího, 1 ½ roku starého -  mého pozdějšího dědu, to bylo v roce 1887. Zapřáhli do vozu dvě kravky, naložili co se dalo a jeli do neznámého Ruska.

V té době přibližně od roku 1870 žilo v Ukrajinské Haliči, ve Lvově a okolí už přes tisíc Čechů.

Strašlivé poznání: špatná půda a ještě horší lidé

Musela to být strastiplná a dlouhá cesta, ale všichni to přežili ve zdraví. Horší bylo, když se dostali na místo, kde byly jen lány divokých křovisek, břízy, kus neobdělané půdy a bažinatý porost. To znamenalo mnoho práce všechno odvodnit, vysekat křoví a vykácet stromy. Široko daleko kolem nebylo žádné obydlí. Nejblíže, několik kilometrů, to měli k pozemkům místního velkostatkáře.

Když měli první rok špatnou úrodu, museli jít prosit statkáře o osev. Za to u něj museli nechat nejstarší dítě sloužit. Za pár roků tam sloužily všechny děti a nejmenší pásl dobytek. Později po létech mi můj děda vyprávěl, co zkusil. Byli celkem tři pasáčci a pásli velké stádo krav a býků. Na noc rozdělali velký oheň, ale to nevadilo vlkům, ti se stejně připlížili a odnesli nejlepší jalovici. Za to pak byli všichni statkářem zbiti až do bezvědomí.

Krajem se toulaly tlupy loupeživých kozáků, kteří kradli a přepadávali usedlosti, hlavně ty české. Věděli, že tam vždycky něco najdou, buď plné sýpky nebo stáda prasat i jalovic. V těch ruských nebylo nic, protože mužici byli věčně opilí a neschopní pracovat.

Praděd také vyprávěl, jak byli mužici náchylní ke krádežím. Protože měl na nohou velké nehty na palci, udělal si do jednoho dírku, kterou protáhl řemínek a ten navázal na rukojeť nože za pasem. Kdyby mu ho někdo ve spaní chtěl ukrást, tak by to ucítil a mohl se bránit. Nůž a sekera byly velice žádané a mužici je kradli, aby měli na vodku.

Návrat domů přežili jen dědeček a prababička

Rodina byla na Ukrajině asi pět let, když otec začal postonávat a chtěl nazpět domů. Tak se sebrali, zapřáhli poslední kravku a vraceli se zpátky domů. Ve Lvově jim otec zemřel. Pohřbili jej na hřbitově do společného hrobu a pokračovali pěšky. Zbyla už jen matka s nejmladším mým budoucím dědem. Jak to dopadlo s ostatními sourozenci, už se nikdy nedozvěděl. Asi tam zůstali a zemřeli hlady.

Jan Nykl se pak vrátil do Libochovic, kde se vyučil ševcem. Po vyučení se oženil v Libochovicích s Františkou Panešovou, která byla jednou z dcer zdejšího šlechtického hraběcího rodu. Moje prababička Františka Nyklová - rozená Paneschová byla totiž vnučkou Barbary Panešové - rozené hraběnky Barbary von Czernin (Černínové ) z Roudnice.

První syn Libochovické rodiny Nyklů byl Karel, pak František a další syn, který se jim roku 1886 narodil, byl můj otec Antonín. Zde končí  vyprávění mé matky Antonie Nyklové o životě jejiho tatínka a mého dědečka Jana.