Český ráj o Velikonocích

Český ráj o Velikonocích
Český ráj, rybník Vidlák.
Autor snímku Kuba Turek
SDÍLEJ:

Odjakživa nesnáším Velikonoce. Divný svátek s ještě divnějšími zvyky. Jak vůbec vznikla ta zvláštní tradice, že hoši mlátí do děvčat smotanými pruty a říkají tomu pomlázka. Proč jsou v krámu bílá vajíčka dražší, když jindy mají stejnou cenu s ostatními? Opravdu to nechápu, a proto jsem se loni rozhodla, že ji budu ignorovat.

Nebylo mi jasno jak, ale věděla jsem, že určitě nechci být doma, barvit vajíčka a čekat, až mi nějaký násilnický chlapec nařeže zadek.

V pátek jsem odjela do Prahy za svojí kamarádkou a bylo mi jasné, že budu muset do rána vymyslet program až do neděle pro mého otce a mě.

Nebude zima?

Stále jsem si nebyla zcela jista, jestli budeme moc spát venku pod širákem. Přece jenom zatím byla v noci pořádná zima, a když se člověk nepřipraví dopředu, tak se narychlo jen těžko všechno shání a balí.

Večer v restaurantu mě napadla skvělá myšlenka. Protáhneme si nohy v Českém ráji.

V létě chci jet na dva týdny do Rumunska do hor, a tak mi to ani v nejmenším nemůže uškodit. Vezmeme si jen karimatky a spací pytle. Dobrodružství na nás čekalo. Brzy ráno jsem vstala a volala tátovi, ať připraví krosnu a nebere nic než spacáky. Že přijedu do Nymburka za hodinu a půl.

Dala jsem mu úkoly najít na internetu vlak, kterým pojedeme, a vymyslet na každý den cestu, kterou ujdeme, abychom v pondělí dorazili do určeného cíle, který měl také vymyslet.

Vzhledem k tomu, že jsem měla vybitý mobil, byla situace mnohem dobrodružnější. Otec musel všechno vymyslet sám a vše nakonec záleželo tak trochu na náhodě.

Nové pohorky. Díky, táto!

Když jsem dojela do cílové stanice, na perónu jsem konečně zahlédla tátu. Měl v ruce mé nové pohorky a už se ke mně hnal, abych se přezula a začala jsem je vyšlapávat. Neměla jsem sílu se bránit. Navlékla jsem si je a mé staré dobré vyšlápnuté kanady jsem dala bratranci, který tátu na nádraží dovezl autem.

Byla jsem celá nesvá. Takhle nalehko a ještě mám fungl nové boty. To tedy bude něco. Vlak jel a cesta ubíhala. Řítili jsme se vstříc novým zážitkům. Když jsme prvně přestupovali v Turnově, došlo nám, že vlastně může normálně pít pivo, protože se za volant nedostaneme neobvykle dlouho, celé tři dny. Běželi jsme si ho koupit, ačkoliv nám byla docela zima a spíš než žízeň jsme měli hlad. Vůbec mi nechutnalo, ale nedejte si, když nemusíte tak dlouho řídit.

Když jsme přijeli do cílové stanice Semily, odkud jsme měli naši túru naplánovanou, naše mozky byly podivně utlumeny alkoholem. Tak dokázalo zacvičit jediné pivo po ránu s našimi hladovými těly. Já toužila po dobré české hospodě, kde bych se solidně najedla před začátkem námahy. Tátova urputná touha ušetřit však byla silnější, a tak jsem se musela spokojit s rohlíkem a sýrem ze supermarketu.

První velký kopec Kozákov

Cesta začínala náročně do kopce. Už po prvních dvou stech metrech jsem byla vyčerpaná, a to jsem šla naprosto bez nálože, krosnu zatím nesl táta. Začala jsem v duchu proklínat svůj nápad na velikonoční túru a ještě víc jsem dostala strach z toho, že až pojedu do Rumunska, tak umřu na prvním kopečku.

Kopec se zdál nekonečný. Opravdu jsem se snad stokrát zastavila, a abych nevypadala jako úplný lempl, dělala jsem, že sleduji krajinu na protilehlém kopci. A přestože byl hlavní důvod mých častých zastávek právě neuvěřitelný stav udýchanosti, tak krajina byla taktéž pozoruhodná.

Na panoramatu Jizerských hor bylo vidět, že jaro ještě zdaleka nezačalo a sníh tam ještě nějakou dobu zůstane. Když jsem si vzpomněla, jak jsem se tam na běžkách nadřela, nebylo mi jasné, proč nemám dost energie na to, abych vyšla hloupý kopec. Nakonec jsem se s velkým sebezapřením dostala na vrchol.

Hluboce jsem vydechla a další etapa mohla začít. Náš cíl byl jasný. Kozákov. Kopec, který ve mně v mládí asocioval nekonečnou nudu. Když má malá sestra chodila hodiny a hodiny po okolních polích a hledala drahé kameny. Nikdy nic nenašla.

Abych ukázala otci a snad i sobě, že vydržím hodně, vzala jsem krosnu na svá záda a začala zatěžovat nohy. Zvolila jsem pro nás cestu po silnici. Pokračovat po turistických značkách přes hluboké údolí, to mi připadalo jako moc dobrodružství na jednou. A tak na chvíli zvítězila lenost.

Když už se zdála být cesta nekonečná, objevil se před námi zčista jasna kozákovský vysílač, a kolem něho hejno paraglidistů vznášejících se v mírném vlahém jarním vánku. Krásný pohled. A tak jsem hned mamce poslala pohlednici. Aby nebylo sdělení na pohlednici fádní a nudné, všechno co se kolem dělo jsem vynásobila třemi a to od tíže krosny až po stupně Celsia. Sice text působil velice nevěrohodně, ale nedala jsem se zastrašit a hrdinně jsem ho hodila do schránky.

Výstup na rozhlednu byl náročný. Další pivo z místního kiosku se mi nalilo přímo do nohou. Byly těžké a bolely. Ale v rámci tréninku bylo vyhledávání umělých překážek do určité míry nutností. Nevzdávala jsem se, šla jsem, jak rychle mi to jen šlo. Rozhlednu nám zavřeli málem před nosem, a tak radostná euforie z toho, že se paní pokladní ještě umoudřila a pustila nás dovnitř, byla mnohem větší než únava. Nahoře foukal silný a studený vítr. Mlha se rozlila všude kolem a málem jsme nedohlédli ani na Trosky.

Přespíme na Kalichu

Cesta z Kozákova do Besedic měla být už jen lehkým odvarem našeho výletu. Zprvu se tak i zdálo, když se cesta klikatila z kopce. Stále s krosnou na zádech, řítila jsem se dolů, když skrze les uviděla jsem hřeben, po kterém jsme měli jít. Jak se to mohlo stát? Kudu jsme to šli? No jistě, barva turistické značky je dobrá, zato směr opačný. Vracet se? Nikoliv.

Vzhledem k pokročilé odpolední hodině a s vidinou, že nás čeká ještě hodně kilometrů, vrhli jsme se směrem k naší původní trase téměř vzdušnou čarou. Jít zcela mimo cestu je i v české kulturní krajině náročné. Ale nakonec jsme se skrze křoví prodrali tam, kam jsme potřebovali. Začala jsem pociťovat obrovský hlad a žízeň. Tentokrát nikoli na pivo, ale na normální vodu.

Pohled do krajiny, kde byly čerstvě rozkvetlé první jarní květiny, mi dodal sílu. Šla jsem tátovi v patách jako duch. Až s obrovskou námahou, došla jsem do Besedic, do kiosku. Byla mi zima, cítila jsem, jak mi fouká na zpocená záda. Neměla jsem nic víc na sebe než svetr a mikinu.

Za chvíli měla přijít tma. "Kde budeme spát?" ptám se táty, když se cpu langošem s česnekem a kečupem, prvním teplým jídlem, v tento den. Táta neví. Ve skalách? V lese? Bude pršet, nebude? Budou kontrolovat místa pod skalními převisy ochranáři? Příliš mnoho nezodpovězených otázek.

Upíjím teplý čaj a přemýšlím, jak to dnes celé dopadne. Táta jde zaplatit útratu a už se zvedáme a jdeme ke skalnímu bludišti Kalichu zjistit, zda by se tam nedalo přespat. Velice nepříjemným zjištěním je skutečnost, že ve skalách je mnohem větší zima než jinde, dokonce tu ještě ani neroztál všechen sníh a zem ještě nevsákla jarní vláhu.

Bojíme se deště, ochránců a zimy

Váháme. Budeme spát ve skalách pod převisem, aby nás ráno nepřekvapil déšť, nebo v lese, na teplém jehličnatém podloží? Strach z deště vyhrává. Hledáme vhodné místo. Nedaří se nám to a přitom už se stmívá. Nakonec bereme zavděk pláckem přímo na turistické cestě v chráněné krajinné oblasti. Není to od nás troufalost, takhle si zahrávat se zákonem? Nevím, každopádně zima nám i na jaře ukázala, že ještě stále úplně neodešla. A tak narychlo sbíráme dřevo po okolí a doufáme, že se nám s posledními pěti sirkami podaří zapálit ohýnek, abychom nezmrzli.

Jsem skeptická, tohle nemůže vyjít, ale nadšení mého otce je tak velké, že přece jenom také hledám suché klacky. Chytají malé klacíčky, od nich větší, když v tom slyším: "Křup, křup, křup, křup." Někdo jde, rychle hasíme ještě nerozhořelý oheň a vzápětí litujeme. Kolem prošli jen zbloudilí trempové, kteří taktéž hledají mezi skalami vhodné místo na přečkání do rána. Zbývají poslední tři sirky. Nevěřím, že by mohl oheň znovu vzplát a taky nevím, jestli byl táta tak šikovný, nebo měl štěstí. Každopádně i napodruhé se oheň rozhořel. I když své zásluhy jsem měla i já. Krom toho že jsem přikládala jehličí, oheň pohltil i polovinu mých nepravidelných sloves z angličtiny, které jsem měla napsané na papírcích a uložené v baťohu, že se je budu učit. Osud tomu tak nechtěl.

V noci mě probudil drkot zubů táty, který měl na rozdíl od mého péřového spacáku jen normální z dutých vláken. Nedalo se nic dělat, museli jsme přečkat, než se alespoň rozední, abychom mohli vyrazit na další cestu. Ráno měl táta jasno: "Jedeme domů." Tohle už se nebude opakovat, takovou zimu podruhé by už nepřežil. Vylézáme ze skalního ledového domu do volného lesa a zvesela tátu navlékám do mého spacáku. Utěšuji ho, že se brzy zahřeje. A jak jsem řekla, tak se taky stalo. Po chvíli tátu opustil třes a zanedlouho má i lepší náladu. Přemýšlí, kam vyrazit dál, i když je stále zabalen jak larva do teplého spacáku.

Pojídáme sušenky Bebe dobré ráno, co mám v baťohu ještě z Prahy, a posílám sestře MMS s textem: "Jíme sušenky blbé dobré ráno." Jelikož moje sestra je suchar, nevím, jestli vtip pochopila a zapomněla pochválit, anebo jestli ho prostě jenom nepochopila.

U Boučků nás nemají rádi. Jdeme tedy dál

Slunce začíná opatrně hřát a my znovu procházíme skalním bludištěm kolem naší noclehárny, abychom traverzovali lesní cestou do Malé Skály. Doufáme, že se v tamní vyhlášené restauraci Boučkův statek dobře nasnídáme. Už z dálky poznávám starou stavbu, kde mi vždycky tak chutnalo. Ale zdá se, že mají zavřeno. Náhle se však rozrazí dveře a paní se ptá: "Co chcete?" No najíst se... Ona na to: "Muhehehe, ale my vaříme až od jedenácti!" Tak se ptáme, zda se můžeme alespoň venku posadit. Paní se na chvíli zarazila, a pak nám určila jasná pravidla: "To můžete, ale nesmíte jíst žádné vlastní výrobky." Žádné vlastní ani cizí potravinářské výrobky jsme u sebe bohužel neměli, a tak jsme si ani nemuseli sedat a šli jsme dál.

Pokračovat po hřebenu na Panteon a Frýdštejn se mi nechtělo, zamířili jsme tedy na nádraží a vyhledali spoj rovnou do Turnova. Vlak nám jel až za půl hodiny, obhlédli jsme do té doby místní zajímavosti. Domeček postavený na druhé straně za kolejemi byl kouzelný, zato dost malý. Zatím co hodiny pověšené venku na peróně vypadaly hrozně veliké. Vše jsme si vyfotili a vyrazili do dalšího města za novým dobrodružstvím.

Hladem jsem šilhala, ale žádné restaurační zařízení se mi dlouho nezdálo dost dobré. Nakonec, když jsme obešli celý Turnov, zalíbila se nám malá italská restaurace. Měli otevřeno a to bylo rozhodující. Někde jsem četla o případech, kdy dlouhodobě hladovějící zajatci jedli po návratu na svobodu tak nezřízeně, až je jídlo zabilo. Tak jsem se s notnou dávkou nadsázky cítila i já. Objednali jsme si polévku i hlavní chod. Vůbec nás netrápily vysoké ceny. Jen aby to už bylo na stole. Česneková polévka byla úchvatná. Rozpuštěný sýr a usmažené kostičky chleba, to je moje. A když přinesli hlavní jídlo, dvě hromady špaget velké jak kopec Kozákov, se sýrovo-smetanovou omáčkou, začínalo být jasné, že tolik jídla do sebe nenasoukáme.

Jedla jsem a jedla a z talíře nic neubývalo. Táta na tom byl podobně. Jak se v jídle vrtal, zdálo se, že kopec špaget spíše roste. Jedla jsem a jedla, až jsem nemohla jíst, ale lítost mi nedala na vybranou a zase jsem se cpala, až se mi z každého sousta zvedal žaludek. Ale nenechala jsem se odradit a dál jsem jedla a jedla. Do zásoby. Nakonec jsme svůj hloupý boj o snědení všeho, co jsme si zaplatili, vzdali, a vydali se na další cestu.

Další úmorný kopec na Hlavatici

Pokračovali jsme směrem ke skalní rozhledně Hlavatici. Stoupání k ní se zase zdálo být nekonečné a pod tíhou krosny se mi podlamovala kolena. Lidé si tátu prohlíželi, jako otrokáře zneužívajícího subtilní dívčinu k nošení zavazadel. Pod nátlakem pohrdavým pohledů se cítil velice trapně a mě to připadalo neskutečně směšné. Dokonce měl tendence nabídnout mi pomoc, aby na něj všichni nekoukali s takovým opovržením, ale mě ta námaha za tu neskutečnou legraci stála. A samozřejmě, šlo především o trénink na Rumunsko.

Na Hlavatici jsem se vyšplhala z posledních sil. Stánek s občerstvením u paty rozhledny byl ještě zavřený. Přitom jedna z mých motivací, proč vyšlapat ten příšerný kopec, byla právě myšlenka na vychlazenou limonádu. Nedalo se nic dělat. Myšlenky musely jít stranou.

Vyhlídka dlouhé cesty před námi nám svazovala nohy. Proto jsem dala tátovi těžké zavazadlo a zrychlili jsme tempo. S tréninkem se to nesmí hned na poprvé přehánět. Další zastávka byla až v bufetu u hradu Valdštejn. Tady to už bylo i s limonádou. Cesta dál byla tak trochu fádní. Z kopce do kopce, případně naopak. Nekonečné kmitání nohou bez jakýchkoliv zážitků.

Žabí námluvy na Věžáku

Až u rybníku Věžák jsem spatřila něco neobvyklého. Malá holčička byla nedaleko na louce a něco sbírala do igelitové tašky. Zpozorněla jsem a uviděla, že to jsou žáby. Přemýšlela jsem, k čemu jí asi budou? Na jídlo? Nebo snad naplní igelitový pytlík a pak s ním švihne o zem? Netušila jsem. Holčička sbírala velice dlouho a mezitím jsem se zadívala na břeh rybníka.

"Kva, kva, kva…," jedna žába vedle druhé. Nebyly to žabky, které znám, ty malé, kterých je vždy kvantum a člověk občas nějakou přehlédne a zašlápne. Ne, tohle byly ohromné žáby. Teda alespoň já jsme ještě v takovém ohromném počtu tak veliké žáby neviděla. Asi se pářily. Sledovala jsem je s údivem a moc se mi líbily. Dokonce jsem slyšela v lese, který byl přes cestu, kvákání a vydala se za zvukem. Našla jsem velikou žábu, kterou jsem vzala do ruky a chtěla hodit do rybníka. Ale ona se mě křečovitě držela a já z ní začala mít strach. Snažila jsem se jí sklepat z ruky, ale pořád se mě křečovitě držela. Nakonec však přece jenom povolila a skočila do rybníku za ostatními.

Po půl hodině naplnila holčička pytlík a já jsem s napětím čekala, co bude dál. A protože jsem právě čerstvě nabyla sympatie k těm velikým žabákům, přemýšlela jsem, jak se zachovám, kdyby jim náhodou chtěla ublížit. Naštěstí se k ničemu takovému neschylovalo. Dívenka došla k rybníku, házela žáby do vody a nahlas si počítala, kolik jich zachránila od přejetí autem a zbloudění. Měla jsem ohromnou radost.

Od Věžáku jsme pokračovali rovnou údolím k dalšímu rybníku Vidlák. Do vidlácké hospody na jídlo a pití. Zrovna měli velikonoční patnáctistupňové Svijanské pivo. Nejdřív jsme si chtěli dát standardní desítku, ale člověk, ke kterému jsme si sedli ke stolu, nám velikonoční speciál úžasně vychválil. Tak jsme neodolali a objednali si ho. Až pak nám pán pověděl, že on sám by si ho nedal, že je neuvěřitelně silné a opije už po dvou kouscích. Nevadí, okusili jsme něco nového. Chlápek z hospody, ten pán co chválil silné pivo, byl tak trochu divný týpek. Měl s sebou svou squaw, která vypadala, že je tak o deset let starší než on. Hodně mluvil, squaw poslouchala, ale já, abych pravdu řekla, si nějak už nemůžu vůbec vybavit, jaká témata ve svých strhujících monolozích řešil. Každopádně měl své zvláštní dekadentní charisma a jevil se jako někdo opravdu zajímavý.

Najednou se do hospody přiřítilo asi dvacet trempů. Přesně těch, kteří mě přivádějí tak trochu do rozpaků. Úplně typicky český úkaz. Poznávací znamení: Maskáčové oblečení, kytara, kovbojský klobouky, dlouhý nůž nebo ještě lépe mačeta, opálený ešus a vlčák. Někteří dokonce mají na krku medvědí zub, nebo alespoň nějaký jiný westernový artefakt. Když vešli, já odcházela. Nevím, proč zrovna tihle neškodní chlapíčci a ženštiny ve mně nevzbuzují závratné sympatie. Každopádně mi přijdou směšní, možná právě pro jejich zálibu nosit stejnokroje.

Poslední jídlo na Troskách a rychle na vlak

Od Vidláku vede zase ohromné stoupání až na Trosky. Tam naštěstí naše kroky nesměřovaly. Šli jsme na Svitačku, kemp pod Troskami. Doufali jsme, že tam ještě nikdo nebude. Hlavně výběrčí poplatků za spaní. Bohužel, kemp už byl otevřený a znovu padla otázka: "Kde budeme spát?" Přece nebudeme platit v kempu. To není stylové.

Obhlédli jsme okolí. Začínalo se smrákat a k tomu drobně mrholilo. Vešli jsme rychlým tempem do lesa. Místečko pro náš nocleh kousek od kempu mě zaujalo na první pohled. Přímo se na mě usmívalo. Skalní okno, nebo spíš tunel, který byl dost vysoko, aby tam nebyla zima, a krytý tak, že zde nemohl zmoknout nikdo. Vydali jsme se tam. Cesta byla dost těžká. Prudkým kopcem dolů, a pak se zase strmým písčitým svahem nahoru. Ale stálo to zato. Oheň jsme tentokrát nerozdělávali. Strach z ochranářů byl oprávněnější než včera. I malý plamínek by byl z naší polohy vidět stovky metrů daleko. Tak jsme jen rozložili karimatky a koukali, jak se les kolem nás halí do temnoty. Táta si zapálil dýmku. Já natahovala do nosu příjemnou uklidňující vůni a poslouchala, jak zpívají ptáci a šeptají skály.

K ránu jsme se zase vzbudili zimou. Tentokrát však neměla takovou sílu. Kolem osmé se trochu oteplilo a zase se dalo usnout. Spali jsme až do desíti hodin. Déle to nešlo, ptáci zpívali tak hlasitě, že budík, který mě ráno budí do práce, je příjemnější. Když jsme se vyhrabali, foukal nepříjemný vítr. I v nepěkném počasí jsme mysleli na hygienu a já i na upravenost. A tak i když to vypadalo dosti komicky – lesní muž s lesní ženou, postiženi hygienou – česali jsme se, čistili si zuby a proplachovali oči. A jelikož hygienické procedury v improvizovaných podmínkách jsou velice náročné, dostali jsme z toho všeho hlad.

S vidinou jídla jsme zamířili k troseckému hradu. Táta ten hrad miloval. Prožil zde u místního kastelána a jeho manželky několik měsíců, na které zřejmě nikdy nezapomene. Ovšem když kastelán tragicky zahynul, táta se již na Troskách nikdy necítil jako doma. Návštěva hradu ale byla naprosto nutná, už kvůli tomu, že byl tak blízko. Nic se tam nezměnilo a po otcově příteli zůstala na hradě pamětní deska na věži Baba. Z prohlídky jsme šli rychle do hospody, dát si něco k zakousnutí. Moc toho neměli, zvlášť pak pro tátu-vegetariána. Já si dala klobásu a on sušenku. K tomu čaj na zahřátí.

Venku se chylovalo k dešti. Rychle jsme dojedli a tryskem se hnali na nádraží do Ktové. Dlouho jsme nečekali a přijel vlak.

SDÍLEJ:

Diskuse

Ochrana proti spamu. Napište prosím číslo dvacet-čtyři:

  • Captcha Image

Diskuze k článku

CO TO JA ZA VATRU ??
Heh. Spát v lese je podle mé zcela OK, ale ta vatra hned u skály to není moc košer. Mám na mysli obrázek http://www.horydoly.cz/foto/ceskyraj_velikonoce2010/ipage00004.htm Jak mám k ochranářům spíš rezervovanej postoj, za tohle byste teda flastr zasluhovali, milá Magdaleno...Kořínka na vás.Jinak je fajn, že se vám v ráji líbilo. Jo, a na Boučkárné sice dobře vařej, ale to jejich chování je fakt někdy maličko jako za socíku.
Reaguj
Celkem 11 příspěvků v diskuzi


Top prvky na nových herních kasinech pro rok 2024

Top prvky na nových herních kasinech pro rok 2024

Prostřednictví herních portálu je možné najít tisíce her a zabavit se nejen kasinovými turnaji, ale také různými virtuálními softwary a jinými herními vymoženostmi.... celý článek

TEST Horolezecká helma Simond Rock

Kajakář Vavřinec Hradilek, mistr světa a olympionik

registrovat

Podívejte se na inspiraci k cestování po Evropě.
Hledáte si ubytování v ČR nebo na Slovensku? Doporučujeme chaty a chalupy k pronájmu za nejlepší ceny. I levné ubytování si najdete na portálu MegaUbytko.cz.
CHORVATSKO 2024 levné ubytování v apartmánech a pokojích po celém Jadranu bez provize cestovkám.







Nejčtenější články

Rakouské dálniční známky, mýto v tunelech a na alpských silnicích

Rakouské dálniční známky, mýto v tunelech a na alpských silnicích

AKTUALIZACE Mezi turisty, kteří míří do Alp, se občas vedou diskuse, zda se vyplatí koupit dálniční známku, nebo jet mimo dálnice po vedlejších silnicích. Uvádíme proto současné ceny všech druhů
TEST Barefoot polobotky Xero Ridgeway Mesh Low

TEST Barefoot polobotky Xero Ridgeway Mesh Low

Barefoot jsou trend, na který jsem naskočil teprve předloni, ale nemohu se ho stále nabažit. Právě jsem otestoval Xero Ridgeway Mesh Low - lehoučké botky na vycházky, lehké běhání a další rekreační sporty.
Na kole z Prahy do Vídně

Na kole z Prahy do Vídně

AKTUALIZACE Zhruba 450 kilometrů dlouhá cyklostezka Praha - Vídeň je opravdová lahůdka pro všechny milovníky jízdy na kole. Zároveň to je cesta, kterou zvládne každý, byť by to byl jeho první
I cyklisté chodí do online kasin jako Nomini a vsází na cyklistiku

I cyklisté chodí do online kasin jako Nomini a vsází na cyklistiku

Že tráví cyklisté většinu času venku a na kasina nemají čas? To je omyl. Díky dostupnosti online kasin není problém si otevřít výherní automat i na cestách. Nebo po návratu z vyjížďky, kdy
Playing water polo: a guide for bettors

Playing water polo: a guide for bettors

Water polo is a sport often overlooked by many, along with the major sports such as soccer, handball, or motorsports. Water polo is the oldest Olympic team sport, a fascinating and varied

Kalendář akcí Zobrazit všechny akce

AKCE KDE INFO KDY ČAS
Parníkem do ZOO Praha, Rašínovo nábřeží 30.4.-13.10. 30.4.
Sázavské pádlo - vodácké závody Týnec - Pikovice 3.-5.5. 3.5.
Rychlebská 30 - cyklomaraton Javorník Horská kola 4.5.
Parníkem na Slapy Praha 4.5.-29.9. 4.5.
Orlice - Litický oblouk Bohousová 4.5.
Malodunajský vodácký maraton Nová Dedinka 4.5.
Hrnčířská sobota Veselý Kopec 4.5.
Otevření hutě Barbora Jince, Barbora 4.-5.5. 4.5. 10:00
Pražský maraton Praha 5.5.
ATM - veletrh Spojené arabské emiráty, Dubai 6.-9.5. 6.5.

Diskuse

разработка сайта csgo JamieBlult, 5.5.2024 10:46, 9 příspěvků
gcdjyhtj metformin buy australia, 5.5.2024 10:25, 147 příspěvků
tmgitsqet generic valtrex online pharmacy, 5.5.2024 10:24, 147 příspěvků
ASDASD ASDASD, 5.5.2024 10:06, 147 příspěvků
ddvppbqc tadalafil 20 mg in united states, 5.5.2024 9:23, 19 příspěvků
srfexrhl pharmaceutical online, 5.5.2024 8:54, 147 příspěvků
drivhtsz where to buy prednisone in canada, 5.5.2024 8:51, 14 příspěvků
SLhanebal IsmaelEvirm, 5.5.2024 8:44, 19 příspěvků
rnblgpwm glucophage, 5.5.2024 8:37, 147 příspěvků
tvkxkfdx metformin 25 mg, 5.5.2024 8:26, 147 příspěvků

Fórum Zobrazit všechny příspěvky

How to battle gym anxiety... Horydoly , 2.5.2024 9:51
Čarodějnický běh Horydoly , 1.5.2024 23:09
SALZKAMMERGUT TROPHY Horydoly , 1.5.2024 23:06
Pink EXPO Horydoly , 26.4.2024 0:47
O novém poznání, kterému ... milan šupa, 25.4.2024 19:37
135 let turistického značení Horydoly , 20.4.2024 19:20
EXPEDÍCIE (jar 2024) Horydoly , 20.4.2024 17:50
ČSK media - změny na PR p... Horydoly , 19.4.2024 12:00