Domluvit se bez jediného slova

Vedla k ní mezi lány poctivá prašná polní cesta se dvěma vyjetými kolejemi a travnatým pásem uprostřed, polní cesta po které se tak pohodlně kráčí k neznámému cíli a která k němu vždy spolehlivě směřuje.

Jižní Čechy

Dlouhým putováním unavené nohy rozvážně přecházejí přes humna uličkou mezi bočními stěnami vesnicky barokních staveb jen místy pokažených širokými trojdílnými okny na náves jakoby ze starých a již zapomenutých časů.

Z dálky viditelný kostelík stál za kulatým rybníčkem kde se cachtaly bílé kachny, okolo břehu vzrostlé mohutné kmeny lip, náves obklopená světlými barvami líčenými štíty statků stavěné snad ještě mistrem Bursíkem.

Řadu statků uzavírala z jedné strany rozlehlá patrová hospoda která dříve nabízela i ubytování, z druhé strany kovárna s podloubím a dokořán otevřenými dveřmi kterými do zastíněného loubí i na dálku prosvítaly temně rudé a již málo znatelné, sálající paprsky výhně.

Magický oheň

Poutníka, vždy když je vidí, plameny otevřeného ohně přitahují a fascinují. Konečně; stovky večerních a nočních táborových ohňů se zákonitě musí někde projevit. Není nic divného, že se hnán zájmem i zvědavostí, pomalu, fascinován pro něho magickým svitem, ke kovárně vydává.

Otevřenými dveřmi právě před své království vychází starý kovář. Chlap jako hora, dlouhé vlnité bílé vlasy, stejné vousy jen s knírem zažloutlým od nikotinu, ruce které dát jedinou facku můžete se odebrat přímo do okresní nemocnice. Ne na chirurgii ale rovnou na patologii. Kožená, letitou patinou zašlá, zástěra není nepodobná exponátu ze skanzenu nebo muzea historických řemesel a baret z těžko identifikovatelného materiálu jen zdůrazňovaly monumentálnost postavy.

Kovář rozvážně přistoupí k orezlé kovadlině pod přístřeškem kdysi dávno patrně sloužícím ke kování koní, posadí se na ni a snivým pohledem přeletí celou náves. Natáhne pohodlně nohy a s pokrčenými lokty lehkým pohybem napravuje unavenou páteř, poutník má pocit jako by slyšel praskot rovnajících se obratlů.

Porcelánová dýmka

Mohutný chlap si pohladí vousy a z kapsy na zástěře vyloví krásnou porcelánku s obrazem jelena. Z druhé kapsy vyloví paklík tehdy luxusního tabáku Amphora a soustředěně a dlouho plní keramickou hlavičku fajfky. Palcem zkušeně ověří pružnost nacpaného tabáku, učiní ještě zkoušku zda fajfka dobře táhne. Fajfka je opatrně položena na jakousi novotou svítící železnou konstrukci vedle zašlé kovadliny a venkovský obr se zvedá a kráčí do tmy v kovárně.

Poutníkovi zvědavost nedá a nenápadně pozoruje co bude dále. Výheň spoře osvětluje tmu v kovárně, starý kovář se mění v rudě lemovanou siluetu sahající do ohniště. Jen tak mimoděk bere mezi palec a ukazovák pravé ruky rozpálený uhlík a rozšafně vychází před stavení.

Klidně usedá na původní místo, sálající kousek dřevěného uhlí stále mezi prsty, a druhou rukou nedbale sbírá porcelánku. Vloží jí do úst , uhlíkem rozvážně zapaluje odborně upěchovaný tabák a zvolna mizí v namodralém oblaku hustého, voňavého kouře.

Vrata vrznou

Sedí, ještě zkontroluje zda je fajfka zapálená rovnoměrně a jakoby mimochodem odhazuje zdroj tepla vedle pevné pracovní boty, vlastně nepostřehnutelným pohybem nohy uhlí zadusí a jen tak mimochodem, si otře oba prsty o kraj staré zástěry.

Masivní vrata nedaleké hospody hlasitě zavrzají, otevře se pravé křídlo a na náves zvědavě vykoukne kníratý hostinský. Patrně neshledá žádné novoty ani nedostatky a pokojně se vrací do chládku svého království. Vrzající vrata působí na mrtvou náves jako živá voda na zesnulou princeznu.

Kovář s fajfkou v ústech se rázně zvedne a vykročí za jejich zvukem. Vedle něho se objeví zelená lesácká uniforma na podobně vysokém a vousatém hajném doprovázeným psem, nejvíce německým ohařem. Oba chlapi jen mávnou rukou na pozdrav a sjednotí krok.

Čtyři kamarádi 

Proti nim, z vrátek bílé chaloupky vychází člověk v hnědých montérkách, usměje se na všechny tři a pohladí psa který již sám nastavil hlavu. Na ledabyle dlážděném chodníku u hospody se ke čtveřici připojuje stařík s plátěnou taškou v ruce: "Tak co mlaďoši? Ani bych sem nešel, ale bába si mně zase poslala pro limonády."

Poutník, nesměle a trochu s rozpaky, následuje skupinu pod zakouřenou klenbu hospodského výčepu. Na stolech již čekají čtyři krásně napěněná piva a poutník zadumaný pohled hostinského správně chápe jako dotaz, co že si dá. Žíznivý výraz ale chápe i hostinsky a beze slov z ještě měděné pípy točí tu nejkrásnější hladinku třeboňského jaká se dá vidět jen v zapomenutých venkovských krčmách.

Poutník ve starobylé místnosti pamatující několik generací hostů, předků těch dnešních, sedí druhou hodinu, sedí tam čtvrté zlatě se usmívající třeboňské pivo. Sleduje po očku čtyři v hospodě. O psu, dřímajícím pod dřevem desky stolu, nemluvě.

Sleduje a závidí. Závidí jim jak se krásně dokáží domluvit bez jediného slova a jak stejně mlčky dokáží probrat spoustu zajímavých věcí.

Autor je vydavatelem serveru Rosinanta