Imster na Maldonkopf

Po dvou deštivých dnech konečně předpověď slibuje pěkné počasí a my můžeme vyrazit do hor.

Spíme v kempu Eichenwald ve Stamsu, odkud podnikáme hvězdicové výpravy autem po okolních ferratách. Městečko je vzdálené necelých třicet kilometrů západně od Innsbrucku.

Extrémní výstup

Na dnešek máme naplánovanou zajištěnou cestu Imster Klettersteig vedoucí na Maldonkopf (2632 m n.m.). Jedná se o výstup rakouské obtížnosti D/E, což znamená, že je místy až extrémně těžký.

Ráno vstáváme před sedmou a kemp opouštíme něco po osmé. Jedeme směrem na Silz a před ním se napojujeme na dálnici Innsbruck-Bregenz. Asi po dvaceti kilometrech odbočujeme hned za dlouhým tunelem na Imst. Projíždíme městem a hledáme ukazatele na Hochimst, případně na lanovku Imster Bergbahnen. Silnice je dobře značená a tak kousek za kruhovým objezdem odbočujeme doleva na Hochimst. Osmnáctiprocentní stoupání nás přivádí na parkoviště u lanovky (1050).

Dvojsedačka už jede, tak rychle kupujeme lístky a nasedáme. Je devět ráno. První ranní výjezd jsme stihli. Pod námi se vine místní atrakce – nejdelší vozíková horská dráha Alp. Škoda, že ji nemůžeme využít při sestupu, protože s batohy se sjíždět nesmí. Bylo by to příjemné zpestření túry.

Šetříme za jízdenky

Na mezistanici Untermarkter Alm (1491) vystupuje Zdenek, Martin a Radka. Chtějí si výstup prodloužit a také ušetřit za lanovku. My ostatní se vezeme až na konečnou stanici Vorderes Alpjoch (2050), odkud půl hodiny sestupujeme zajištěným chodníkem Drischlsteig k chatě Muttekopfhutte (1934). Na lavičkách u chaty se občerstvujeme a svačíme.

Lenka se Šárkou vyrážejí doleva horským chodníkem na Muttekopf (2774), já s Ivem míříme podle ukazatele doprava k nástupu na ferátu. Asi po čtvrthodině se otáčím a nevěřím svým očím. Trojice, která vystoupila na mezistanici, je u chaty. Výstup psaný na dvě hodiny zkrátili o polovinu.

Trochu bloudění

Ještě chvíli jdeme strmě vzhůru do sedla Guggersattele, odkud už konečně vidíme hory údolí Scharnitzkar s cílem dnešní cesty. Mírně sestupujeme a podle cedule odbočujeme doprava. Z ničeho nic se chodník větví a směrovník chybí. Zkoušíme jít doprava. Stoupáme, ale cesta od úpatí moc uhýbá. To se mi nezdá.

Ukazuji Ivovi pilíř, kde podle mě klettersteig vede. Je vlevo od nás a my se mu takto vzdalujeme. Na pilíři se něco pohlo a teď už oba zřetelně vidíme dva stoupající lezce. Takže jsme odbočili špatně a chodník, na kterém se nacházíme, je určený pro sestup.

Nechce se nám vracet, stezku opouštíme a drápeme se směrem k nástupu. Vylezli jsme na nějaký hrb, ze kterého vidíme, že špatně odbočila i Radka ze druhé skupiny. Voláme a máváme na ni, dokud si nás nevšimne a nepochopí, že se má nahoru vydat druhým chodníkem. Zdenka s Martinem už nevidíme, ale snad si všimnou, že Radka za nimi nepokračuje a vrátí se.

Rakouský pár

Nástup feráty (2200) dosahujeme suťoviskem. Do klettersteigu právě nalézá rakouská dvojka, asi padesátiletý pán s manželkou. Paní má ve výšce deseti metrů problémy a místo si nakonec nechává odjistit lanem. Dorazila Radka. Je rozladěná z toho, že kluci špatně odbočili a stále se nevracejí. Chvíli se bavíme, potom já a Ivo oblékáme úvazky a nastupujeme. Je čtvrt na dvanáct.

Z lehké až mírně obtížné stěnky přelézáme krátkým převislým úsekem na žebro, po kterém rychle nabíráme výšku. Asi třicet metrů nad úpatím skály si všimnu postav traverzujících svah. Je to Martin se Zdenkem. Voláme na ně a oni nám máváním odpovídají. Pokračujeme dále.

Žebro se napřimuje a přibývají těžké úseky. Vápenec je pevný a nezvykle drsný. Dolézáme k převisu, pod kterým vede lano šikmo vzhůru hladkou a skoro kolmou stěnkou. Traverzuji stěnu na tření a po překonání převislého břicha se dostávám na úzkou rampu, která přechází do exponovaného hřebene. Úsek pod převisem a na rampě byl velmi obtížný a zatím nejtěžší.

Těžké teprve přijde

Hřebínek opouštíme nalezením do těžké plotny. Po jejím zdolání fixy vedou na hranu, kde opět potkáváme těžké a velmi těžké úseky. Klettersteig se nám s Ivem hodně líbí. Člověk, který ho stavěl, si zaslouží absolutorium. Cestu doposud vystrojil bez umělých pomůcek a ocelové lano zde většinou slouží pouze k jištění.

Na malé plošině se zapisujeme do vrcholové knihy, občerstvujeme se a pozorujeme kamarády pod námi. Máme za sebou přibližně polovinu výstupu. Čas pokročil a tak plošinku opouštíme.

Lano vede velmi obtížným převislým koutem. Po jeho překonání zdoláváme těžkou stěnku a potom pokračujeme traverzem na hřeben. Po deseti minutách slézáme do sedla. Zde se opět potkáváme s rakouským párem. Chtějí nás pustit dopředu, ale my čekáme na naši druhou skupinu, a tak usedáme a svačíme. Máme za sebou dvě třetiny výstupu.

Ze sedla vede doprava žlebem úniková feráta ústící do suťového kotle Engelskar a to je určitě dobře, protože výšvih, kterým klettersteig pokračuje, je velice exponovaný a už od pohledu velmi těžký. Sledujeme, jak s ním zápasí rakouská dvojice. Paní má opět problémy a většinu úseků si nechává odjistit lanem od manžela.

Zvoní mi mobil. Je to signál, že holky, které šly na Muttekopf, dosáhly vrcholu. Je jedna hodina odpoledne. Rakušané zmizeli za hranou a na vrcholu hřebene se objevili naši.

Převisy a spáry

Nastupuji. Prvních šest metrů je vedeno lehčí stěnkou, ale potom ocelové lano zamíří kolem svislé spáry. Kotvy jsou daleko od sebe. Bez větších potíží překonávám tento morálový úsek a traverzuji stěnou šikmo vzhůru. Najednou fix vede přímo nahoru. Je zde taky spára, ale je převislá a užší než ta první. Dává mi docela zabrat. Je to určitě nejtěžší úsek.

Dolézám k hraně, za kterou vidím kolmou a naprosto hladkou stěnu s kramlemi a také bojující Rakušany. Nečekal jsem, že bych je mohl dohonit. Volám na ostatní, že je cesta ucpaná a ať nenastupují. Ivo je naštěstí pod druhou spárou a Zdenek v traverzu. Radka s Martinem na sedle opět usedají.

Po nějaké době se stěna uvolňuje a já do ní nalézám. Jestliže předchozí úsek byl velmi těžký, tak tento se už dá označit za extrémně těžký. Nohy na tření moc nedrží, je potřeba využít i sílu v rukou. Nicméně na každé kramli, které jsou od sebe asi ve vzdálenosti půl druhého metru, se dá odpočinout. Obtížnost D/E sedí.

Dolézám na plošinku a sleduji Iva ve stěně. Když se ke mně přiblíží, nastupuji do další velmi obtížné stěnky, kde už kramle opět chybějí. Za stěnou zdolávám malou věž. I tato část výstupu je velmi těžká. Z věže asi deset metrů slézám a postupuji ke skalnímu hrotu, který překonávám převislou stěnkou. Ostatní mi začínají dýchat na záda a tak se rychle přemisťuji pod závěrečnou strmou stěnu.

Společná fotografie s Rakušany

Po jejím přelezení konečně stojím u vrcholového kříže Maldonkopfu. Klettersteig nedal nic zadarmo do posledního metru. Zdravím se s rakouským párem a čekám na ostatní. Jsou dvě hodiny odpoledne. Děláme společnou vrcholovou fotku a potom si Radka s Ivem fotí panorama okolních hor. Martin, jakožto hlavní nosič vrcholových piv, otevírá plechovku Plzně a nechává ji kolovat. Vrchol opouštíme za necelou čtvrthodinu po jeho dosažení.

Sestup vede zajištěným východním hřebenem a potom od markantní skalní rozsedliny pokračuje příkrým žlebem. Slézání dolů je velmi nepříjemné a nebezpečné. V jednom místě je jištění přerušeno krátkým suťovým polem. Uvolňuji v něm kamennou lavinku, která neomylně směřuje do skalního trychtýře, kudy feráta pokračuje. Naštěstí pod námi nikdo není. Volám na naši druhou skupinu, aby na pole nevcházeli, dokud s Ivem nesestoupíme až na kar.

Sestupujeme skalním trychtýřem

Za trychtýřem se žleb láme do převislého koutu. Nejsou zde žádné umělé stupy a pomálu přirozených. Po docela slušném boji nakonec stojím na Engelskaru. Jen co se s Ivem schováme za skálu a houknu nahoru, že se dá pokračovat, proletí trychtýřem další lavinka. Těší mě, že nejsem jediným slonem.

Čekáme na ostatní a potom společně lyžujeme suťovým karem dolů, dokud nenarazíme na sestupový chodník. Po něm se rychle přibližujeme k chatě. Jsou čtyři hodiny odpoledne, když Zdenek s Martinem a Radkou usedají na trávník u Muttekopfhutte. Na rozdíl ode mě s Ivem, kteří máme zpáteční lístky na lanovku, je nehoní tolik čas, protože budou v sestupu pokračovat po svých až k autu. My dva spěcháme po Drischlsteigu na poslední jízdu z Vorderes Alpjoch.

O půl páté dorážíme s patnáctiminutovou rezervou na konečnou stanici lanovky, kde se shledáváme s Lenkou a Šárkou. Chvíli si sdělujeme dnešní zážitky, ale potom už definitivně na dvojsedačky nasedáme a těšíme se na zasloužené pivo v kempu.