Jedová hora vydávala smrtící rtuť

Důl Barbora na železnou rudu

Na jižním úbočí Jedové hory se těžila železná ruda. Štoly horníci hloubili již ve 13. století.  O století později v nich našli kromě železa také sloučeninu sulfid rtuťnatý, neboli rumělku.

Železo sloužilo jako surovina pro železárny v nedalekém Komárově, které zásobovaly kovovými polotovary velkou část Čech. Ostatně železná ruda se na Křivoklátsku, Podbrdsku i v samotných Brdech těžila odedávna na mnoha místech. Zpočátku se ruda mnohdy těžila povrchově, ale na Jedové hoře se od založení důlního díla dolovalo hlubinným způsobem v šachtě Barbora.

NAŠE BRDY: Historické zlato z Brd

Rumělka se měnila na rtuť

Z rumělky (cinabarit) se získávala rtuť na místě.  Po vytěžení a vytažení na povrch se pražila. Při tom se uvolňovaly rtuťnaté páry, které se prudce zchlazovaly a závěrečným produktem byla rtuť, stříbrošedý kov. Práce to byla nebezpečná. Horníci věděli, že se nesmějí páry rtutě nadechnout, protože by rychle zemřeli. Netušili ovšem, že všude přítomná ale neviditelná rtuť pozvolna otravuje jejich organismus a to vede k předčasné smrti. Horníci z Jedové hory umírali dříve než v jiných dolech.

Kostel Panny Marie v Mrtníku byl tradičně jejich poslední štací.

 Brdská rtuť možná sloužila padělatelům mincí v Koněpruských jeskyních, kteří s její pomocí dělali z měďáků cennější stříbrňáky.

Příliš hluboká šachta se nevyplatila

Těžba na Jedové hoře skončila roku 1870. Hlavní svislá šachta Barbora dosáhla hloubky 72 metrů, z boku do ní ústila vstupní štola Josef a dole ji odvodňovala dědičná štola. Ta už nestačila odvádět prosakující vodu a čerpání z velké hloubky by se nevyplatilo.

Šachta Barbora má průřez obdélníku přibližně 2×4 m. Těžní klec měla čtvercový půdorys. Na užší straně šachty směrem do svahu Jedové hory se vešlo nouzové schodiště. Ve středověku byl důl přístupný pouze po žebřících. Na každé dva metry hloubky bylo umístěno příčné břevno a na něm upevněný žebřík.

Dnes jsou na povrchu vidět zabezpečené vstupy do podzemí Barbory i Josefa. V hloubce 10 metrů začíná kompaktní skála. Současné dno se nalézá 36 metrů pod povrchem. Zbytek je zasypaný.  Dědičná štola je zatopená vodou z přehrady Záskalská.

V okolí nalezne pozorné oko množství pozůstatků dlouhé a rozsáhlé těžební historie. Mohutné odvaly, cesty vedoucí odněkud nikam, drobné pinky a propady, haldy hlušiny. Co zbylo, ukryl smrkový les, který byl na původně holý kopec uměle vysazený.

Doprava: Hořovice nebo Komárov

Jedová hora (537 m) se vypíná 4 km jižně od Hořovic na pravém břehu Červeného potoka, mezi obcemi Neřežín a Mrtník. Přímo na vrchol Jedové hory nevede žádná cesta.

K Barboře a Josefu směřuje naučná stezka Okolím Komárova.

Pod Jedovou horou vede žlutá turistická značka na hrad Valdek.

Lézt je možné na Mrtnické skále. Koupat se dá v malé přehradě Záskalská.

Přístup pěšky je nejjednodušší z Komárova, kam zajíždí autobus z Rokycan. Na kole přijedete z Hořovic přes Komárov a Mrtník.