Kde obr Atlas podpírá nebeskou klenbu

Z geologického hlediska je pohoří Atlas poslední výspou Evropy a teprve za ním začíná skutečná Afrika. Světadíl, který si i v dnešním zmenšeném světě zachovává jakousi mystickou tajemnost.

My zůstaneme ve Vysokém Atlasu, zcela ležícím na marockém území. Ocitneme se v nejvyšším horském pásmu severní Afriky. V terénu, ideálním pro provozování vysokohorské turistiky a skialpinismu. Tedy s výjimkou horkého léta, kdy mohou lyže narazit na podobné potíže, jako Lamborghini na české okresní silnici.

Turisté chtiví vrcholů se soustřeďují především na nejvyšší horu Jebel Toubkal (4167 m). Za ideálního počasí nabízí úžasné výhledy. Na jedné straně přehlédneme Atlantský oceán (Atlantik) pojmenovaný právě po Atlasu. Na opačné straně vidíme do obrovské pouště Sahara. Scenérii pohoří dokreslují rozeklané štíty a skalní stěny s terasovitým členěním, hluboce zařízlé soutěsky s divokými potoky a kaskádami vodopádů.

ATLAS V ZIMĚ: Skialp v africkém Maroku

V nižších polohách horstva splývají nízké a ploché berberské domky z hlíny a betonu hnědou barvou s okolními stráněmi.

Krátká cesty do přívětivého Maroka

Jaká je vlastně úroveň života v Maroku? Určitě to není chudý třetí svět. Myslím, že tato země nijak nezaostává za chudšími zeměmi jihu Evropy.

Z Evropy se sem dostaneme doslova za chvíli díky nízkoročpočtovým aerolinkám. Jejich letadla chrlí davy turistů, kteří královské kase přinášejí tučné zisky. Sice spousta z nich krátkodobě navštíví jen třetí největší marocké město Marrákeš, ale i tady je co vidět a stojí za to už jen malé nasátí atmosféry, kde se mísí arabský životní styl s berberským. Konkrétně třeba na obrovském náměstí Jemaa El Fna s prodejci naprosto všeho myslitelného a k tomu zaklínači hadů.

Pokud se chcete podívat dál, cestování po Maroku je bezproblémové. Je to díky dodávkám, hlavně značky Mercedes, dotaženým v různém stupni rozkladu z Evropy. Těm konkurují jen Korejci se záplavou solidních nových aut.

Za návštěvu stojí vesnice Imlil, ležící v příjemném stínu hlubokého údolí v podhůří Atlasu. A stejně tak další, výše položené osady, turisty už značně opomíjené, či okolí svatyně Sidi Chamarouch. Kultura je zde zajímavá, ryze berberská.

Život je zde slušně organizovaný, ale pro nás přesto nezvyklý. Vlastně v lecčems až tak moc ne, neboť se projevuje silný vliv Francie. Ta měla ještě ve 20. století na rozvoj Maroka silný vliv. Takže i současná marocká kuchyně není vůbec špatná, taková arabsko-berbersko-francouzská. Doslova národním jídlem je v Maroku pokrm zvaný tajine, což je směs masa a rýže, brambor a zeleniny. Sice se tak dnes nazývá jídlo, ale původně šlo o maxihrnec s poklicí.

Jídlo můžeme zapít velmi silným a přeslazeným čajem z máty s přídavkem zeleného čínského čaje. Na trzích a v horách si vychutnáte džus, před vašimi zraky ručním lisem mačkaný z natrhaných pomerančů. Všudypřítomná cola a fanta jsou potvrzením globalizace světa. Protože oficiálním náboženstvím je na severu Afriky sunitská odnož islámu, alkohol zde nenajdete. Turisté se slabším srdcem a závislostí na alkoholu by sem cestovat neměli. Všudypřítomné cedulky non alcohol jim způsobí minimálně zástavu dechu.

Ale pojďme k našemu působení v horách. Nejdelší je cesta na některé z evropských letišť, pak následuje čtyřhodinový vzdušný skok a jsme v Marrákeši. Ignorujíc horko 40°C, sedáme do přerostlé dodávky a vystupujeme v Imlilu. Tady je příjemné klima, konec jara přináší vhodné podmínky na vysokohorskou turistiku s dostatkem sněhu.

Hory ideální pro vysokohorskou turistiku

Sníh nejenže naplní horské potoky a ty nastartují rozkvět bujného rostlinstva, ale také usnadní pohyb ve vyšších polohách hor. V létě je zde přílišné horko a mokrý sníh spíš ztěžuje postup a později zcela mizí. Chodíte tedy po ujíždějící suti, kde sklouzne nejen noha, ale i jazyk slušně vychovaného jedince.

Vysoký Atlas nemá ledovce, díky tomu zde téměř neexistuje riziko pádu do ledové trhliny.

Atlas nabízí perfektní podmínky pro vysokohorskou turistiku, ne však pro horolezectví. V oblasti kolem chaty Lepiney (Tazaghart Hut) jsou lezitelné některé kuloáry a okolní žebra s relativně pevnou skálou. Na samotný masiv Tazaghart (3880 m) vede horolezecká cesta Diagonal gully, sněhový žlab, přerušený skalním prahem.

Výborné skalní lezení nabízí soutěska Todra, na východě Atlasu mimo vysokohorskou oblast.

Pro turisty Atlas nabízí zhruba devět čtyřtisícovek, z nichž jsme na pět vystoupili. Panoramatické výhledy nabízí Afela (4015 m) a rozsáhlý masiv Tazaghart (3880 m). Výstup na Tazaghart jsme vedli krásnými žlaby po vcelku pevném firnu. V horních partiích nás žlaby dovedly na vrcholové plató, které má ideální parametry pro sporty, jako je golf nebo fotbal s obří tréninkovou plochou. Je to plošina 1x2 km, ovšem ze všech stran díky strmým svahům obtížně přístupná.

Fajnšmekři s níže položenou laťkou najdou v Atlasu další čtyři stovky vrcholů, přesahujících výšku 3000 metrů.

Do hor nemá smysl tahat stany, byť muly vynesou za solidní cenu cokoli. Ovšem jen pod sníh, dále ne, kopýtka majíc pouze letním vzorkem opatřená.

Vynikající ubytování je na chatě Lepiney v nadmořské výšce 3000 m. Zvenku vypadá jako bouda tak pro deset lidí, ale uvnitř je vměstnán stůl pro třicet lidí. Je to ideální přístřeší pro jedince, kteří umějí jíst jako pes granule. Neboť hlavou lze hýbat, rukama nelze, neboť jsou hermeticky utěsněné sousedy.

Kuchyně, specializovaná na tajine, je umístěna při stěně. Personál spí na stole, turisté v patře, přístupném po žebříku. Pokud netrpí závratí, vede žebřík do dalšího patra.

TESTOVALI JSME V ATLASU: Pohory Prabos Fox

To chata Les Mouflons (3207 m) je z jiného těsta. V dolině je vlastně trojice kamenných hradů, jako vystřižených ze středověku. Jen Mouflons (Refuge Toubkal), nám poskytnuvší azyl, vcucne kolem 300 nocležníků. Luxus, kdy každý má svou postel, na rozdíl od Lepiney, a ve velikém kamenném mrazáku mrzne. Chaty najdete vsazené do doliny pod Toubkalem, dominantou Atlasu.

Samozřejmě jsme si vrchol Jebel Toubkal (4167 m) nenechali ujít. Nahoru jsme šli cestou North Cwm, dolů klasikou, tedy přes South Cwm.

K tomu jsme pro zpestření zdolali ještě vrcholy Imouser, West Toubkal a Biigounesene.

Sahara vypadá jako trávník politý kyselinou 

Abychom nezůstali jen na horách! Bylo by chybou si nechat ujít návštěvu saharských oáz. Nečekejme ovšem od Sahary holou, rovnou poušť, ta v Maroku není. Sahara je zvlněná, s řídkým porostem, připomínajícím anglický trávník, hojně zalévaný kyselinou.

Omrkli jsme pouštní kasby, konkrétně Aït ben Haddou či Skoura. Jde o velké hrady, uplácané z hlíny a obklopené porostem datlových palem. Aït ben Haddou je rozsáhlou městskou zástavbou, tvořenou hliněnými pevnostmi, neboli kasbami i s domy v podhradí. Iluzi rajského místa dokresluje bahnitá řeka, líně meandrující pod kopci s hrady a jejich vysokými hliněnými stěnami, vše propojené visutými a úzkými cestičkami.

Dýchne na vás iluze života před stovkami let. Obyvatelé stavby kdysi stavěli z vepřovic do kosočtverce poskládaných, ze směsi jílu a slámy. Města byla strategicky položená a v oblasti, na vodu skoupou, byla na trase mezi Marrakéší a Ourzazatem využívaná velbloudími karavanami.

Dnes v kasbě potkáte spíše hollywoodské herce, než místní obyvatele. Točili tu třeba Lawrence z Arábie, Ježíše Nazaretského, nebo Honbu za klenotem Nilu či Gladiátora. Původní obyvatelé již Aït ben Haddou, až na výjimky, opustili. Ty tvoří pár rodin z domů pod hrady, živící se výrobou a prodejem turistických suvenýrů.

Místo je zapsané v kulturním dědictví UNESCO. Kdo by chtěl bydlet někde, kde si nemůže ani vyměnit stará okna za plastová? Vlastně, tyto hrady okna nemívají. Každopádně marocká vláda pevnosti stále opravuje, což při křehkosti použitého materiálu není divu. Naštěstí zde skoro neprší.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě

Proč Atlas?

Pohoří Atlas nese jméno po bájném antickém Titánovi. Ten zde za vzpouru proti  bohům musí nést nebeskou klenbu. Během věků zkameněl a my ho už vidíme jen jako horské pásmo.

Atlás (Atlant) je v řecké mytologii obr, jeden z Titánů. Jeho bratry byli Prométheus, Epimétheus a Menoitios. Atlas zplodil s bohyní noci Nyktou Hesperidky, s Ókeanovnou Aithrou pak Hyády a syna Hyanta, s další Ókeanovnou Pléionou pak Plejády. Také se stal otcem nymfy Kalypsó, bohyně dešťů a pramenů Dióny a Néreovny Maery.

Stará řecká mytologie je plná rozporů a záhad, a proto se nesmíme divit, že nejsou známé matky těchto tří dcer a někdy bývá také uváděn jako otec někdo jiný.

Když se Titáni vzbouřili proti olympským bohům, do čela byl zvolen Atlas, neboť dosavadní vůdce Kronos (Saturn) byl již příliš starý. Jeho tři bratři nevěřili v úspěch vzpoury a přešli na stranu olympských bohů.

Nejvyšší bůh Zeus se spojil s Kyklopy a Titány po deseti letech přemohl. Svrhl je do Tartaru. Atlanta nezabil, ale jako vojevůdce ho tvrdě potrestal. Navždy musí nést nebeskou klenbu.

Jen jednou mu svitla naděje, když ho navštívil Herakles (Herkules), který přišel pro zlatá jablka Hesperidek. Atlas mu nabídl, že jablka mu sežene, když za něj podrží nebeskou klenbu. Herakles lstivě souhlasil, aby nemusel v zahradě Hesperidek bojovat s nepřemožitelným drakem Ládónem. Když tři jablka od Atlanta dostal, požádal ho ještě, aby klenbu na chvilku podržel, protože si musí podložit otlačené rameno polštářkem z trávy. Silný, ale hloupý Atlas na okamžik nebesa podržel a tak to už zůstalo. Herakles odešel zdolávat další dobrodružné úkoly.

V jné verzi této pověsti naopak Herakles Atlanta jeho služby zbavil tím, že postavil dva obrovské Héraklovy sloupy (Herkulovy sloupy), které držely oblohu nad zemí.  Dnes se označují za Gibraltarský průliv, který odděluje Atlantský oceán od Středozemního moře.

Atlas nakonec zemřel díky své hlouposti. Když se další hrdina Perseus vracel se zabitou Medúsou, zpochybnil Atlas, zda to Perseus dokázal. Ten proto vytáhl hlavu Medúsy z brašny a ukázal mu ji. Byla tak strašná, že při pohledu na ni každý zkameněl a stalo se to i Atlantovi. Obr Titán Atlas se proměnil v kamenné hory čnějící k nebesům.