Krkonoše: ani podzim, ani zima

Vyráželi jsme z Pomezních bud a cesta po turistickém chodníku na polsko-českém pomezí ubíhala rychle.

V prosinci prší...

Výstup na Sněžku usnadňovaly kamenné schody uprostřed kleče. Mírný vytrvalý déšť nám ji za to znepříjemňoval.

Sněžka byla úplně celá v mlze. Při pohledu na polský komplex neznámého účelu (asi to má být horská bouda) mysleli, že stojíme tváří v tvář legendární lodi Voyager ze seriálu Star Trek.

Po seběhnutí k Slezskému domu jsme se vydali cestou Česko-polského přátelství směrem na Špindlerovku. Déšť nepřestával. Cestou na Petrovku už lilo jako z konve, tak jsme tam po čtvrté hodině odpolední zakempili.

...potom sněží...

Ráno nás čekalo překvapení. Vytrvalý déšť se vlivem snížení teploty pod bod tuhnutí vody proměnil ve sněžení. Než jsme vyrazili, bylo všude kolem třiceti centimetrů sněhu a ke slovu přišly rukavice a návleky. Ty moje šila před čtyřmi lety babička ze šusťákoviny, ale nevím, co bych bez nich dělal.

I přes vichr a mlhu jsme se rozhodli pokračovat do Harrachova po hřebeni. Na Vysokém kole foukal vítr už tolik, že jsem si přes čepici s windstopperem ještě přehodil kapucu a spěchal dolů.

Cesta byla zafoukaná, hledání sestupu mezi kameny a sněhem bylo napínavou záležitostí, nakonec jsme trefili k tyčím označujícím zimní cestu. V těch místech nám byl sníh lehce nad kolena.

...a dole je zase břečka

Na Tvarožník už to bylo jenom kousek a pak jsem šli pořád dál až ke Krakonošově snídani. Tady jsme si dali malou svačinku a pozorovali, jak sníh začíná těžknout a tát. Dále jsme se brodili spíše marastem a u Mumlavských vodopádů nebylo po sněhu ani památky. Harrachov byl úplně prázdný a většina podniků zavřená.