Pavel Bobek: Ženě se má vždy vyhovět!

Pavel Bobek zemřel po dlouhé nemoci 20. listopadu 2013 v Praze. Bylo mu 76 let.

Zpíval s kapelou Olympic a dvacet let vystupoval na prknech Semaforu. Sešel jsem se s ním v roce 1969 u pomníku amerických vojáků na Ypsilonce u Chebu. V padesátých letech se pokoušel režim tento památník zbourat, ale nemohl. Pozemek na kterém stojí, je totiž majetkem americké vlády. Tak jej alespoň kolem dokola osadili keři a stromy, aby nebyl ze silnice vidět a silnici posunuli o něco dál.

Přímo pár metrů od památníku po pravé straně stála vždy dělnická maringotka, o kterou byla opřena lopata s krumpáčem. Okna byla tmavá a přes ně Státní bezpečnost sledovala a fotografovala lidi, kteří se tam scházeli. Pravidelně každý rok na květnové výročí osvobození sem přijížděl americký velvyslanec položit věnce za asistence StB a jejích kamer i fotoaparátů.

Velvyslanec také rozdával okolo stojícím lidem malé odznáčky s naší a americkou vlaječkou. Pak podal lidem u pomníku ruku na znamení toho, že nezapomněli, kdo je osvobodil. StB filmovala každého, kdo se tohoto aktu zúčastnil a jakmile velvyslanec odjel, agenti rozebrali věnce a došlo na prohlídky občanských průkazů a častým provokacím, urážkám ze strany tajných i zadržení občanů.

Pomník americké armády na Ypsilonce

Několikrát jsem tam zahlédl také populárního zpěváka Pavla Bobka, který se nebál a také přijel položit květiny, na rozdíl od ostatních populárních zpěváků, kteří podlézavě zpívali po roce 1968 sovětské častušky, aby nepřišli o koryta. Několikrát jsme spolu mluvili a měli jsme vcelku stejné názory. Poslední dobou byl Pavel Bobek těžce nemocen, ale zatínal zuby a zpíval s přestávkami dál.

Za svůj hrdinný postoj si zaslouží náš obdiv a proto vyprávění Lídy Nopové má i dnes své opodstatnění:

"Pavla jsem poznala osobně v roce 1975, kdy mě s ním seznámil klavírista Miloš Nop. Bylo to při natáčení Pavlovy první velké desky s názvem Veď mě dál cesto má. Miloš už byl můj manžel a já jsem zpívala s kapelou Bezinky. Miloš aranžoval písničky na desku a toto osudové spojení mě vlastně bude provázet do konce života. S Pavlem jsem pak spolupracovala na každé jeho desce, natočila s ním plno duetů, občas si odskočila – tu na dva roky ke Karlu Duchoňovi na Slovensko, jindy do programu Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna. Které doprovázel orchestr Gustava Broma, či na devět let do souboru Karla Gotta.

Ale spolupráce s Pavlem Bobkem probíhala tiše, nenápadně a vytrvale dál. Při natáčení silvestrovského pořadu v Táboře v roce 1986, (tam jsem ještě byla s Karlem Gottem), Pavel pro tento pořad točil písničku s Petrou Janů, Karlem Zichem, Petrem Jandou a Josefem Lauferem. Všichni byli oblečeni jako staří rockeři a namaskováni k neuvěření. Tam jsme se s Pavlem dohodli na společném účinkování v jeho programu.

Někdy v legraci na případné dotazy o počátku naší spolupráce odpovídám, že Pavel tenkrát v tom kostýmu vypadal tak strašně, že jsem si řekla, že vedle něj budu ještě dlouho vypadat dobře. Ale to je samozřejmě žert, dojednali jsme spolu naprosto seriózní spolupráci, na základě oboustranných, pracovních i osobních sympatií. Rok 1987 pro mne znamenal dvě velké životní změny. Začala jsem zpívat s Pavlem Bobkem jako svým nejhlavnějším pracovním partnerem a zároveň přijala jako profesorka nabídku učit na konzervatoři v Praze populární zpěv. Tím jsem si vlastně rozjela neuvěřitelný pracovní kolotoč, který trvá dodnes.

Ale už dost vzpomínání – to byl jen výčet některých důležitých faktů. Vzpomínat zatím ještě nechci, ještě bych chtěla ty svoje životní dějiny tvořit. Chtěla bych Pavla Bobka popsat jako člověka, z pohledu který nevidí divák a posluchač, ale který vidím já na hotelu, uvnitř auta, v šatně a při zkouškách.

Příklad: Jeli jsme autem, Miloš řídil, já uviděla v nějaké výloze šaty, které jsem si chtěla víc prohlédnout a poprosila jsem Miloše, aby zastavil, že se chci na ně podívat. Miloš zabručel že spěcháme a jel dál. Pavel viděl. že jsem posmutněla, a řekl: "Miloši, já si myslím, že ženě se má vždycky vyhovět." Ty šaty mám samozřejmě dodnes doma!

Jiná situace: Občas má každý (spíše každá) své chvíle, kdy má pocit že šaty nepadnou, účes nedrží a nalíčení není nejlepší. Když znejistím a ptám se: "Pavle, můžu takhle na jeviště?" Odpoví s úsměvem: "Vypadáš skvěle!" a všechno kolem se zalije sluníčkem.

Ale abych jenom nechválila, i Pavel má svoje minus. Nejhůře jsem nesla, že při mém škemrání v autě nebo hotelu, jestli nemá něco ke čtení, měl. Ale vždycky jenom časopis Letectví. Prostě, podobně jako se Antonín Dvořák chodil koukat na nádraží na lokomotivy, my na cestách za koncerty jezdili oklikami dívat se na letecké dny, vzducholodě a byli jsme neustále upozorňováni na kdejakého opuštěného větroně. Nakonec z nedostatku jiného čtiva dnes vím, že letadlo nemá křídla po stranách, ale nahoře nebo dole, poznám stíhačku Harrier a ovládám názvosloví pro nejmodernější druhy materiálu na výrobu letadel.

Směla jsem také nahlédnout do Pavlova zahradního domečku, kde místo sekaček a motyk jsou kolem dokola police plné modelů letadel. Dámy a pánové, nekupte takovouhle spolupráci!

Písně Pavla Bobka zlidověly. Najděte si je ve zpěvnících.