Rekonstrukce bunkru není žádná sranda

Občanské sdružení Družstvo Stráže Obrany Státu se stará o bunkr Jaroš na Hlučínsku. jak je to těžké, popisuje Josef Čuraj.

Jak se začíná s rekonstrukcí bunkru?

Nejprve jsem začínal na bunkru František a potom jsem přešel na sousední bunkr Jaroš. O historii opevnění jsem nevěděl nic, ale vše jsem se naučil na pochodu od ostatních kolegů. Know how jsme sháněli různě, něco z knih, něco od kolegů. Plány našeho bunkru máme, ale chybí nám plány vody a elektroinstalace. Jsme takoví mladí nadšenci, ale máme mezi sebou i jednoho veterána, pana Nemravu, který místo toho, aby seděl s ostatními důchodci na pivu, tak maká tady s námi. Obdivuhodný a velmi šikovný člověk.

Jak vypadal bunkr Jaroš, když jste ho přebírali?

Původního se v bunkru nedochovalo skoro nic. Ještě v osmdesátých letech tam něco bylo, ale řádili tady sběrači kovů. Uřezali, co se dalo, vysekali i originální futra, šli i po konzolích. Futra už se nedají nahradit, protože jsou atypické. Střílny Němci vytrhli a odvezli s kanóny na Atlantický val. Ještě před třemi lety byl bunkr volně přístupný. Má atypické schodiště a lidé, kteří sem vlezli, se zřítili dolů. Někteří návštěvníci se nám dnes přiznávají, že spadli, když tu lezli jako děti.

S čím jste začali jako první?

První práce byla terénní úprava. Bunkr byl osazen okolo kvalitním lomovým kamenem, který sloužil jako ochrana. Za války ale zajatci kámen vybírali na stavbu silnice. Okolo bunkru byl tedy spad a dovnitř se muselo vlézt přes zídku. Museli jsme to zavézt a zvednout terén. Taky jsme čistili příkopy, které lidé zavezli sutí. Bohužel protitankové příkopy, které tady jsou na obou stranách, jsou dodnes využívány jako skládka a smeťák. Ty ale nejsou v našem majetku. Pak jsme začali dělat fasádu, bohužel nám tam začala zatékat voda. Za dva roky znovu postavíme lešení a musíme položit na střeše izolaci.

Co je na rekonstrukci bunkru nejtěžší?

Nejtěžší práce na bunkru je sehnat finance. Technika se dá koupit. Byl jsem u toho, jak kolegové z Bohumína legálně dovezli z Francie kanon a to bych chtěl dokázat i já. Kanony ale jsou převážně rozřezané nebo rozkradené. Najít slušné torzo kanonu je vzácnost.

Jak děláte rekonstrukci ocelových zvonů?

Zvony byly vyrobany z oceli, u nás bude betonová kopie. Cihlami jsme to zvedli nahoru, za nimi je betonová skruž, aby to nikdo neprorazil. Od kluků z Bohumína máme půjčeno místní bednění, takže jsme zachovali průměr zvonu. Kolega nám teď doveze z polystyrénu vyrobený čepec, to je vnitřní průměr vrchlíku. Ten se uloží, na to se naplete armatura a začne se na to pomalu nahazovat. Původně jsme to chtěli vybetonovat až nahoru, ale to je velká kubatura a na to nemáme peníze.

Co je na bunkru viditelně původního?

Je tady dochovaná původní střílna a vedle ní německá. Když bunkry obsadili Němci, tak nejprve střílny vytrhali a odvezli. Když se válka obrátila, tak střílny rychle upravovali pro své zbraně. Německá střílna je čistě jen beton bez armatury. Dochovala se i část původního stojanu pro míchačku, ve které se míchal beton pro stavbu bunkru. Taky jsou zde zbytky lomového kamene. Raritou bunkru je schodiště, které je ihned za vchodem do bunkru, po levé straně. Je to velmi netypické řešení.

Jak si poradíte s chybějícím vybavením?

Buď seženeme originály, nebo vyrobíme kopie. Například lafetu pro těžký kulomet si musíme odlít a vyrobit sami. Ve střeleckých místnostech byly jen díry po vytržených střílnách. Vše jsme museli vysekat a střílny vybudovat znovu. Dokonce i osy střílen jsou zaměřeny původním směrem. Pak jsme střílnu osadili dvojčetem těžkých kulometů a následně kanónem.

Kolik tenhle koníček stojí?

Všechno děláme za vlastní peníze. Náklady na rekonstrukci se určitě dostaly přes půl milionu korun. Když počítám benzín, který tady spotřebujeme na výrobu proudu, tak za měsíc to dělá dva a půl tisíce. Vrtačky, mašiny, světlo – to všechno potřebuje proud.

Je bunkr přístupný pro veřejnost?

Přes prázdniny se na bunkr vyvěsí vlajka a lidem, kteří přijdou, bunkr ukážeme. Letos tady bylo přibližně kolem 10 000 návštěvníků. Poslední den jsme měli 320 lidí v rámci jedné akce, to byla Hlučínsko - Vřesinská šlápota. V létě se kdokoli může stavit, pokud není zrovna práce, že třeba nahazujeme potěry. Oficiálně, když je pěkné počasí v létě, jsme o víkendech připraveni poskytnout prohlídku.

Co je vaším cílem?

Můj cíl je ukázat, jak ten bunkr vypadal do roku 1938. Tímto tempem to ale za našeho života nestihneme.

Doprava

Opevnění Darkovičky se nachází severně od Hlučína nedaleko Ostravy. Přijedeme vlakem do Hlučína a vydáme se po modré turistické značce. V Darkovičkách se napojíme na naučnou stezku, která nás povede od bunkru Orel směrem na obec Vřesina.

Do Darkoviček lze také přijet autobusem. Pro automobilisty je připravené parkoviště u vchodu do Areálu československého opevnění ve správě Slezského muzea na opačném okraji obce.

Zobrazit místo Ostrava na větší mapě