Vzhůru na Luž

Už jste někdy zažili ten pocit, kdy jste si uvědomili, že jste měli dlouhá léta něco na dosah, teď už tomu tak není a o to více to chcete?

Do českoněmeckých Lužických hor

Dříve jsme bydlel na severu Čech a měl chalupu v Lužických horách. Teď jsem se přestěhoval do Polabí. O to raději jsem se vracel do míst, kde jsem zažil tolik krásného.

Jelikož tíhnu ke sněhovému počasí, vyrazil jsem v polovině ledna. V plánu cesty jsem měl Lužickou horu a potom hrad Oybin u našich německých přátel.

Slunce vyšlo nad horami

Do Horní Světlé jsem dojel autem a zaprkoval ho u chaty Luž. Z tohoto ráje běžkařů jsem pěšky vyrazil po červené značce na vrchol. Tam jsem našel německý vysílač. Čert ví, co a kam vysílal.

Přesně jsem tady zastihl východ slunce. Vše kromě vyšších kopečků bylo v mracích a nad tím vycházel sluneční kotouč.

Kráčím zasněženými skalami

Z vrcholu jsem sestoupil kousek po zelené na německou stranu a pak se vydal dál po modré. Cesta byla v těchto místech dost široká. Postupně jsem se dostal do krásného jehličnatého lesa se spoustou malých i větších skalek a vyhlídek pod skalní masív Jeptiška (Nonnenfelsen). V létě přes něj vede feráta.

Po červené jsem vystoupal na Krkavčí kameny (Falkenstein). Jsou to dvě skalní věže na hranicích. Na české nižší věžce kdysi stávala hospoda. Větší ze dvou skal je pěkná věž a má na svém kabátě víc cest různých obtížností.

Malé skalní varhany

Cesta dále pokračovala lesem po červené, po hranici mezi oběma státy. Postupně se daly navštívit turistické vyhlídky. Já měl smůlu na špatnou viditelnost. Nejzajímavější proto byl skalní útvar připomínající varhany. Na Panské skále je ovšem něco podobného v daleko větším provedení.

Ocenil jsem sezení se dvěma přístřešky schované za průchodem soutěskou. Došel jsem po červené až ke zřícenině hradu Oybin. Na jih odtud na hraničním kopci se ukázala rozhledna Hvozd.

Polovinu trasy jsem tady měl za sebou. Cestu zpět si může každý zvolit sám. I já jsem se vrátil v pořádku domů.