Na skok v kazašské poušti

Ráno vyjíždíme najatým mikrobusem z Almaty. Za městem se nám otevírá výhled na hradbu hřebenů severního předhůří Ťanšanu, Zailijského Alatau s nejvyšším vrcholem oblasti Talgarem (5020 m n.m.).

Dělba práce

Zailijskij Alatau se jmenuje podle řeky Ilij, které protéká mezi pohořím a městem Almaty. Teprve za těmito horami začínají vlastní sedmitisícové vrcholky Ťanšanu.

Prvních sto kilometrů za Almaty projíždíme ještě sem tam nějakou vesnicí. V jedné z nich probíhá právě trh. Na stáncích jsou ke koupi převážně vajíčka, mléko, sýry, maso a uzeniny, ale také nasolené a vyuzené ryby. O dvě vesnice dál vyrazili do ulic trhovci se samým ovocem a zeleninou. Stolečky jsou plné nádherných jahod, třešní, meruněk a ředkví. Zdá se, že dělba práce v Kazachstánu není jen sociální, ale i geografická.

15 milionů lidí a 130 národností

Po první stovce kilometrů vyjíždíme z úrodné oblasti almatinského regionu a vjíždíme do ujgurské stepi, která se pomalu mění v kamenitou poušť. Náš průvodce, civilním povoláním docent geografie na almatské univerzitě, vypráví celou cestu o přírodě i historii Kazachstánu i almatinského regionu. Kazachstán je rozlohou asi devátá největší země na světě. Žije tu ovšem jen patnáct milionů lidí, a tak hustota obyvatel je tu jen sedm hlav na čtvereční kilometr. Zemi zato obývá hned 130 národností – Kazaši a Rusové tvoří majoritu, ale žijí tu také Ujguři, Kyrgyzové, Uzbeci, Korejci, Číňané…

Spousta národností tu žije „díky“ Josifu Stalinovi. Kazachstán je opravdu veliký, a když bylo potřeba někam vystěhovat Poláky z Lvovské oblasti, německé a japonské zajatce ze Sibiře nebo vzpurné Čečence, byla Džugašvilimu tato země vždy k ruce.

Zailijskij Alatau se nám už vzdálil natolik, že teď už tvoří jen slabě znatelnou kulisu kdesi v dalekém oparu, a kolem nás jsou o polovinu nižší vrcholky prastarého a řádně zvětralého, vulkanického pohoří Torajgir. Dosahují nadmořské vuýšky okolo dvou tisíc metrů.

Čarynský kaňon a údolí Zámků

Uprostřed torajgirských hor se nachází poušť, ve které vyhloubila řeka Čaryn kouzelný Čarynský kaňon. Zastavujeme na prašném parkovišti nad srázem červeného, takřka pohádkového, kaňonu. Průvodce vysvětluje, že to ještě není hlavní Čarynský kaňon, ale Červený kaňon či údolí Zámků. Tvoří ho neskutečně bohaté formace z velmi měkké horniny či lépe řečeno usazeného písku a hlíny, jejichž barvy se prolínají od žluté přes oranžovou až po tmavě rudou.

Údolí Zámků nevytvořila žádná stálá řeka, ale v průběhu tisíců a milionů let ho vyhloubily dešťové vody. Právě když stojíme nad Údolím zámků, projíždí po dně kaňonu dvojice strážců na koních a my si připadáme trochu jako na Divokém Západě. "Na Divokém Východě,“ opravuje mě s úsměvem průvodce. No dobrá, stejně je ta iluze téměř dokonalá.

Sestupujeme dolů a já s překvapením zjišťuji, že to, co shora vypadalo jako nádherná variace na pískovcové skalní město, je opravdu pouze usazená hlína a písek. Mé horolezecké srdce trochu pláče, po tomhle se opravdu lézt nedá. Nehotová hornina se drolí na dotek.

Jiná příroda než v Evropě

Dno kaňonu je poseté nádhernými květinami, které oko v botanice nezkušeného Středoevropana ještě nikdy nevidělo. Země je provrtána norami jakéhosi zemního hlodavce, kterého náš průvodce nazývá sympatickým syslik. Jeden se nám na chvilku i ukázal - velikost potkana, žlutošedá barva téměř dokonale maskující tohle zvířátko s okolím a na konci ocásku štětička jako z malířského štětce. Kromě řady ptáků potkáváme ještě jednoho živého tvora, užovku, vyhřívající se vedle cesty na sluníčku.

Údolí Zámků ústí po třech kilometrech do vlastního Čarynského kaňonu, jehož dno tvoří tok velmi divoké ledovcové řeky Čaryn. Řeka Čaryn je oblíbeným cílem raftařů a údajně má tu nejvyšší obtížnost. Na břehu Čarynu stojí jurta a válí se tu hromada odpadků. "O víkendu sem jezdí spousty turistů a dělají pikniky, ještě se tu nestihlo uklidit,“ vysvětluje s omluvným výrazem ve tváři náš učitel zeměpisu.

Dál pokračujeme vlastním kaňonem řeky Čaryn. Barva se změnila z červené na tmavě šedou, protože jsme se dostali geologicky do větší hloubky - pohybujeme se v čedičovém podloží Torajgiru. Neznačená, ale vcelku dobře patrná turistická stezka vede dobrodružnými terény, takže místy si je třeba i sáhnout na skálu. Nakonec překonáváme hřebínek mezi kaňonem řeky Čaryn a Údolím zámků a vracíme se zase pohádkovým červeným kaňonem k autu a jím dvě stě kilometrů do Almaty.

Více o turistice v Alatau: Tereskej Alatau pěšky i na koni

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě