Zimní Sázava v kajaku

Do Žďáru nad Sázavou je to odevšad daleko, řeka teče opuštěnou krajinou a peřeje jsou nepříjemně dlouhé. Počkáme tedy, až bude koryto na hranici povodní, a vyrážíme.

REGION:
Sázava a Posázaví

Sněží

Čtyři auta se spoustou kajaků a jednou zavřenou deblovkou se probíjejí vánicí do Žďáru. Válečná porada, která se koná na sídlištním parkovišti po kotníky ve sněhu, stanoví taktiku: jedno auto zůstane tady, druhé o pět kilometrů dál v Hamrech, třetí v Sázavě a poslední v Ronově před Přibyslaví.

„Kdyby se někdo vyklopil, to je jen pro jistotu,“ myslí si některé posádky. „Skončím hned v Hamrech,“ bručí jiné. Na dobře vysněženém břehu sedáme do lodí, jedeme prvních dvě stě metrů a Vašek končí.

Dvě stě metrů a dost

Tak rychle jsme to nečekali nikdo. Prý je mu zima od zadku. Aby nebyla. Vzduch –6 stupňů Celsia, voda +2 stupně. „Půjčím ti neoprenové rukavice, když mi zadarmo uděláš daňové přiznání,“ nabízí Ondra Hance. Ta hrdinně odmítá a máčí si ruce dál v ledové vodě.

Řeka ve Žďáru sice ještě vypadá jako širší potok, ale pokud se hladina zvedne, dá se bez větších problémů prokličkovat kamenitým řečištěm k prvním jezům a stupňům. Na plastových kajacích je možné většinu sjet nebo sešoupat po dně. Laminátové lodě by se takovým zacházením zničily.

Už dlouho jsme neviděli Ovečka na žlutém kajaku, ale utěšujeme se, že s ním vzadu jela zelená deblovka se Sprostou Klárou a jejím přítelem na palubě, která by mu mohla v případě nehody pomoci.

Internet přichází z vody

"Kurva, poprvé jsme lovili loď po pás ve vodě, kurva, podruhé to už bylo po bradu, kurva, a napotřetí jsem visela na nějaké lávce, kurva, abych se neutopila!" vyprávěla Sprostá Klára večer v hospodě své vodácké zážitky. Není divu, že deblovka skončila už v Hamrech.

Na břehu však mrzla tak jako tak, protože Oveček nejel a nejel, šusťákové komplety namrzaly a teplo se vytrácelo do nenávratna. A co mezi tím dělal Oveček? "Nedojel jsem ani těch pět kilometrů a ztratil jsem morál. Pětkrát ležet v ledové vodě není nic příjemného."

Vylézá tedy na břeh, přes pole vidí vesničku, míří k ní a v hospodě se ptá po telefonu. Tím volá domů ženě, aby v internetu zjistila telefon na Vaška a zavolala mu, že má pro Ovečka přijet. Daří se, ale místní štamgasti jsou u vytržení. Mokrý vodák na sněhu a ještě k tomu internetová komunikace je na ně trochu moc.

Skalnaté údolí

Flotila deseti kajaků se však mezi tím žene dál. Koryto řeky se zařezává do romantického údolí v přírodním parku Rozštípená skála. Prvním signálem je jez Najdek, který lze buď přenést nebo proskočit úzkou šlajsnou po pravé straně. Následuje řada nepřehledných peřejí v úzkém korytě, hodně klouzáme po kamenech, někdy se nám vzpříčí pádlo.

Než přijedeme do obce Sázava sjíždíme několik přírodních i umělých stupňů. Nejhezčí je stupeň na 201,4 km, vpravo stojí na břehu několik usedlostí. Voda se tu v zúženém korytě vaří, tříští o několik kamenů a mizí v zatáčce. To je opravdu pěkná dvojková voda a my jí projíždíme na oči. Tedy spíše s vykulenýma očima.

Další odhodili bojového ducha

Směrem do Přibyslavi se řeka trochu uklidňuje, ale o to romantičtějším údolím protéká. Tady by už mohly jet i otevřené deblovky. „Končíme. Omlouváme se, že jsme vás sem vůbec nahnali,“ kaje se duchovní otec této výpravy Radek a se svojí slečnou nastupují do auta v Sázavě.

Ostatních osm lodí však nedbá zhoršující se zimy a pluje dál. Nejprve přijdou louky, poté zemědělská vesnice Nové Dvory, několik osamělých stavení, u kterých lze vidět koně a krávy na pastvě, a nakonec živě, ale nezáludně tekoucí Sázava korunuje sjezd lesnatým údolím.

Abychom se neztratili ve vánici

I dva vysoké jezy jdou na plastových kajacích sešoupnout. Bohužel asi kilometr nad posledním z nich je se rozpoutává vodácké peklo. Místo ďábelských plamenů šlehají do tváří sněhové vločky, flotila se musí rozdělit po dvojicích, které se navzájem hlídají, aby se za vánice v meandrech a potom na oleji nad jezem neztratily.

Hance omrzají konečky prstů, Komárovi vychladla ruka tak, že s ní nemůže hýbat, já si všechny prsty neustále ohřívám v ústech. Moc nevnímáme krásné údolí s romantickými viadukty na dvou souběžných tratích a vyhlížíme Ronov. Všechna auta tady na nás už čekají. Řidiči zapínají topení naplno.

Podchlazení číhá nedaleko

Vystoupení z lodi se nepovedlo. Na pláži mi podklesávají kolena a padám do písku. Teprve, až se trochu rozhýbu, zjišťuji, že necítím lýtka ani stehna. Ostatní jsou na tom podobně. Je nám strašná zima, ale vyhlídka na vyhřáté auto nás přinutí svléknout si na mrazu mokré šusťáky, neopreny a prádlo a skočit do suchého oblečení.

Třeseme se jako sulc, ale jsme šťastní, že to máme za sebou. "Zítra plánovaná Stvořidla nejedeme," zní jakoby sborem. (Samozřejmě, že se zítra oklepeme a jedeme.)

Náhony už nejezdíme

Na horní Sázavě odvádí vodu z koryta spousta náhonů, což je vodákům k vzteku. Co kdybychom tedy zkusili jet některým z umělých koryt? Na dohled od vesnice Sázava odbočuje nad jezem doleva velký náhon. Je velmi nebezpečný, protože ke konci se proud zrychluje, míří do betonového koryta, kde nelze zastavit, a padá do roury pod silnicí a na funkční pilu.

Netušíme to, a tak se s Hankou vydáváme po krásně plynoucí vodě. Končí to tak, že ona se zakliňuje přídí a zádí o břehy při pokusu o otočku a ani největší silou není schopná loď vytáhnout. On se sice otáčí, ale zase mu nejde zastavit mezi kolmými betonovými zdmi. Dopadlo to dobře: ona vyhrabala u špičky několik kamenů a loď plnou vody uvolnila, on zaklesl prsty do jediného trsu trávy v kolmé betonové zdi a vyšplhal se i s lodí na navigaci. Ještě sto metrů zbývalo k pracujícímu katru. Před ním nikde nebyla česla.

VODÁCKÝ PRŮVODCE A KILOMETRÁŽ: Sázava

Zobrazit místo World of rivers. Světové řeky. na větší mapě