Dvě kola při zdi ve Hvězdě

...chybět nemožno, hůř než roku 1620 to dopadnout nemůže! Navíc už sám název "Dvě kola při zdi" je vysloveně optimistický. Moje kamarády a kamarádky (neběžce) pochopitelně napadlo, že ten, kdo poběží pomalu bude k té zdi postaven a za soumraku popraven! Blbouni! Když jsem jim ale řekl, že po doběhu dostanu chleba se anglickou slaninou, začali loudit. Prd! Ať si to zkusí sami, je to totiž dost výživný! (Ne ta slanina, ten závod).

Mladí dravci

Neškodí občas dostat tak trochu školeníčko ze sportovního ducha. My mladí, starší a nejstarší jsme popocházeli, střídavě se svlékali a zahalovali se aby nás v těch pětadvaceti stupních neofouklo, stěžovali si na bolesti a bolístky a přitom se nám přímo před očima schylovalo k dramatu. Ke startu se totiž chystaly děti! Všichni kluci lvi a všechny holky lvice! To byl boj! V cíli radost jako u olympijských vítězů nebo slzičky těch, kteří skončili v poli poražených. My jsme nadávali na horko a tihle mladí lvi bojovali. SUPER! Vstali noví bojovníci!

Vlnobití na hoře 

Tedy na Bílé hoře. No…a vlnobití. Jak se to vezme. Po těch super příbojových vlnách mlaďasů se hladina trochu uklidnila. To  když se na lajnu rovnali chlapi do čtyřiceti let. Když jsme nastupovali my svižní borci  mezi čtyřicítkou a nekonečnem, byl to spíš odliv. Po nás startovaly ženy všech kategorií – a to byla, pochopitelně, jak jinak, přehlídka krásy, elegance a dokonalosti. Blbý je jen to, že některé ty gazely si na trati troufly i do zdivočelého stáda staříků před nimi. No, dovolily si dost, ale my jim to rádi odpustili. Bylo aspoň na co koukat.

Von tam ten krpál je!!! 

Jsem Pražák, Vltavou křtěný, ale ve Hvězdě jsem v životě neběhal. Tam totiž běhá jinej gang. Já si lítám po Stromovce. Jedno mi ale nešlo do hlavy. Převýšení na jedno kolo 60 metrů!!! Hergot, kde?! Furt jsem si představoval Hvězdu jako placku. Omyl, ten kopec tam je. Když se doběhne k rybníčku, je to krása – za námi klesání, u rybníčku opalující se slečny a pak člověk zvedne oči – a JE TAM!!! Kopec jako kráva! Tehdy jsem pochopil, proč jsme to v tom roce 1620 na Bílé hoře prosrali. A když jsem se na ten kopec vyhrabal, měl jsem dojem, že tu bitvu jsem snad  i osobně zažil.

Hodně radosti 

Cíl! Jako při každém fajn závodě - člověk si říká: Zaplaťbůh! Za chvilku mu otrne a řekne si: Bylo to krásný. A to taky bylo! Zařadili jsme se do fronty na vyhlášené chleby s anglickou slaninou. Klábosili jsme, rozebírali a zdůvodňovali neúspěchy. Ve frontě si dva čtyřicátníci za mnou vyměňovali tipy co dělat, když je bolí všechno, a dva sedmdesátníci přede mnou plánovali, kam na příští závod. Na trávě blbly děti a povalovali se rodiče, pilo se pivo, kecalo se, bylo dobře, každý měl svůj názor a nikdo nikoho moc neposlouchal. Krásnej běžeckej Hyde park. Pak tombola, vyhlášení vítězů a…

...a trocha smutku 

Loňský ročník ještě moderoval Ivo Domanský. Takže na požádání se stalo neuvěřitelné. Ztichla hudba z radiovozu, ztichli běžci, ztichly děti… na chvilku prostě ztichlo všechno. Chlapík, který nás od mikrofonu o tu chvilku ticha požádal, nechtěl nějakou slavnostní minutu ticha. Prostě jen poprosil o tichou vzpomínku. Špendlík by v tu chvíli bylo slyšet spadnout. Všem bylo smutno a mám pocit, že jestli by v tu chvíli měl někdo náladu na fóry, byl by to asi jenom Ivo. Viděl jsi to seshora, Ivo, sakra, chybíš nám! Nakonec nejlíp to zaznělo od mikrofonu. Pán, který tě při moderování vystřídal tu kratičkou tichou chvilku ukončil naprosto dokonale slovy: "Děkuju vám, ach jo…" Nebylo co dodat. Ale tenhle smutnej konec by asi nejvíc naštval Iva. Tak jinak: Příště na Bílé hoře vyhrajem!

Zobrazit místo Turistika na větší mapě