Prague Marathon 2015: Rhapsody in Blue

Run Blue

Dobrovolníci v modrém, modré a bílé balónky nad Staromákem, black power na startu a my ostatní někde v Celetné… Start dalšího pražského maratonu na spadnutí. Srdíčko taky na spadnutí – do kalhot, tak jako vždycky. Spousta cizinců, nejen na startovní lajně, ale i fandících v ulicích. Když mi tleskali Švédové, říkal jsem si v duchu: „Ty nájezdy na hokejovým mistroství vám neodpustím! Jo, kdyby tak starej Růžička postavil Palščáka…“ Po roce znovu spolu, znovu připravený na všechno… tedy skoro na všechno. Ta hrozivá třicítka se nám prostě nevyhne, to nám bylo všem jasné!

Nezletilé roztleskávačky

Nečekejte pikantnosti. Jako vždy děti s nastavenou dlaničkou, do které plácnout je radost pro ně i pro nás. Jen v Podolí po 22. kiláku jsem měl trochu divný pocit. Stály tam tři sestry. Tedy ne v čele s Lou Fanánkem, ale fakt tři malé holky. Nastavovaly dlaně a my je zdravili. Dvě – tak okolo šesti let to chápaly a byly rády. Jen ta malinká, asi tříletá jaksi pořád nechápala, proč je ti divní lidé pořád plácají přes ruku. Žádnou čokoládu ze spíže přece neukradla…Aspoň se o tom neví! Tak to byly ty kilometry, kdy si člověk ještě užívá. Blížil se Smíchov a chmury. Třicítka výhružně hrozila prstíčkem.

Vosolenej banán

To by normální člověk nepozřel, ale když je nejhůř, proč ne?! Nechutná to, sílu to dodá, křeče zažene, ale chuťové buňky určitě nepošimrá. Pak to zapít sladkým ionťákem a dávat to dál… A v kavárně Slávia za okny sedí turisté. Jak by řekli Moraváci: Sedijó, snídajó, pijó a fandijó. Nevím, kdo z nás by si to s nimi v tu chvíli nevyměnil – a další dvě nábřeží už v dohledu. No v dohledu právě ne, ale nějak se to přežije – a muzika po trati někdy taky.

A včil zahraj tu moju!

Saxíky v Podolí, trochu utrápený kytarista někde jinde, rozjetí dýdžejivé, začínající kapely, profi nářez od nejmenovaného rádia v Karlíně – ano i muzika k těmto Tantalovým mukám patří. Příště bych měl návrh: Sestavím playlist! Vltava na začátku, to je klasika, nějaký kvapík na pátém, něco budovatelského na pětadvacátém, Osudová na pětatřicátém a Proč bychom se netěšili v cíli. Jako bonus pro některé bych přidali za cílem Šavlový tanec.

Voni se usmívaj...

A protože tohle povídání není o tom, jak maraton dopadl, ale jaké jsem z něj měl pocity, dovolil bych si (výjimečně) zakončit moudrými slovy. Ne mými. Jedné asi patnáctileté dobrovolnice – blondýnky! Nepodceňujme je!!! Na Ovocném trhu jsem si šel vzít čtvrtku pomeranče. U stolku seděly dvě slečny a ta, již zmiňovaná blondýnka se kolem sebe koukala tak trochu zkoumavě – asi jako psychiatr. Pak se otočila ke své kámošce a řekla památnou větu: „Voni se všichni usmívaj, ale jsou tak nějak mimo.“ Neznám lepší definici stavu po doběhu maratonu. Díky neznámá slečno, díky dobrovolníci, díky pořadatelé, díky za to, že jsme tak krásně prdlí!