Chci běhat v Nepálu a Tibetu

ROZHOVOR

Loni jste se zúčastnil nejtěžšího etapového horského běhu v nejvyšším pohoří světa Himalayan Run. Bylo to opravdu tak vyčerpávající, jak závod líčila média?

Ani ne. Chtělo to mít jen trochu natrénováno. Ale že bych si sáhnul až na dno, to rozhodně ne. Během etapy se dalo požádat ostatní závodníky, aby zastavili a vyfotili vás, místy jsme do kopce dokonce šli pěšky a kdo už nemohl, prostě se na chvilku posadil a pak teprve běžel dál. A když se v dálce objevil Everest nebo Kančendženga, prostě jsem musel zastavit a vychutnat si výhled.

Co to ve vašem případě znamená, že jste měl natrénováno?

Tři měsíce před závodem jsem běhal deset kilometrů ráno do práce, dvacet kilometrů jsem si dal večer a v noci jsem ještě trochu vyklusával. Kromě toho jsem těžil ze svého třicetiletého tréningu, protože od mala jsem dělal chůzi a dlouhé běhy.

Vyprávíte, jako by závodění v nejvyšších horách planety bylo jen takové lážo-plážo…

Byl jsem třetí mezi veterány, to ano. Ale běžel jsem spíš na účast, než o vítězství. Z pětapadesátičlenného startovního pole tak přistupovala k závodu většina účastníků. Sedm jich šlo tvrdě za vítězstvím a nemohli si vychutnat okolí. Několik lidí byli z mého pohledu jen turisté, kteří šli indiánskou chůzí. Chvíli běželi, chvíli šli.

Není divu, vždyť i špičkoví sportovci mívají potíže s velkou nadmořskou výškou…

…běhali jsme v nadmořských výškách mezi 1700 a 4200 metrů. Nejhorší nebyly výběhy do kopce, ale seběhy dolů. Při nich trpěly klouby, vazy i šlachy. Samozřejmě nikdo neběžel jednotlivé etapy nadoraz. Tělo totiž samo pozná, že si musí nechat energii ještě na příští dny. Přesto, nebo možná právě proto, jsem celý závod byl v euforii.

To jste neprožil žádnou krizi?

Krize zažívají běžci neustále, ať je to na dráze, v terénu, nebo při extrémním závodě. Největší na mě přišla zrovna v nejdelší etapě, která měřila pětačtyřicet kilometrů. První dvě třetiny se běžely po hřebenech, jako na houpačce pořád nahoru a dolů. A když už jsme toho měli všichni dost, následovalo dvanáct kilometrů pořád dolů. Úzká stezka v džungli byla spíše vymletým korytem než opravdovou cestou, a tam mě začalo zlobit koleno. Koukal jsem průhledem mezi stromy do údolí hluboko pode mnou, nemohl jsem zahlédnout ani jeho dno, a přemýšlel, že závod vzdám. Nakonec jsem se ale sebral a do cíle se dobelhal. Takové závody jako Himalayan Run jsou totiž spíš záležitostí psychiky než fyzických předpokladů.

Nemrzí vás, že jste nevyhrál?

A co bych z vítězství měl? Já si to tam spíše přijel užít a mým cílem bylo závod dokončit. Že jsem byl ve veteránské kategorii třetí a třináctý celkově, mne samozřejmě těší, ale nebylo to nejpodstatnější. Navíc jsem nemusel zažít potíže, jako absolutní vítěz, který dostal tak velkou plaketu, že ho s ní piloti odmítli pustit při návratu z hor do letadla.

Můžete srovnat předchozí velké závody, kterých jste se zúčastnil?

Předloňský pouštní etapový závod Marathon des Sables byl pro mne určitě těžší. Dvě stě třicet kilometrů v Maroku jsme absolvovali v jednotvárné krajině písečných přesypů, veškeré vybavení a jídlo jsme si nesli v batohu a jen vodu jsme dostávali každých deset až patnáct kilometrů. Protože jsem neměl žádné tábornické zkušenosti, nacpal jsem si do něj nejprve dvacet kilogramů, které jsem nakonec na týdenní závod zredukoval na devět a půl kilogramu. Závod byl tak psychicky vyčerpávající, že jsem několikrát potkal závodníky, kteří v lepším případě seděli a plakali, v horším případě leželi v šoku na písku. Takové sbíral vrtulník. Druhý velký zážitek byl jednodenní padesátikilometrový závod přes hřebeny Nízkých Tater. Byla to fyzicky větší rasovina než celé Himálaje, protože se neustále střídaly prudké kamenité kopce nahoru a dolů. Trať vedla z Trangošky na Štefánikovu chatu a přes Ďumbier, Chopok, Prašivou až na Donovaly.

A co závodní chůze, silniční běhy a krosy?

Chůzi jsem opustil ve dvaceti letech, protože jsem měl problémy s koleny a navíc mne neustále rozhodčí vylučovali za špatnou techniku. Snad v polovině závodů zněl jejich verdikt Diskvalifikace! Potom jsem začal běhat všechny možné závody od tří kilometrů do maratónu. Jenže v pětatřiceti letech se ve mně něco zlomilo a už nešlo jen o to, motat se někde ve vedoucí skupině maratónců. Přišlo mi, že maratóny jsou pro špičku jen o čase, a při tom se mnohdy běží překrásnými městy nebo pěknou přírodou. Ne že bych si od té doby žádný nezaběhnul, ale dnes si chci běh především vychutnat a k tomu patří i vnímat okolí.

Když si půjdu zaběhat po sídlišti já, vezmu si bavlněné triko, tepláky a botasky. Dělá to tak i špičkový vytrvalec?

Ještě před pár lety jsem to dělal také tak, ale dnes už vím, že velkou roli pro zdraví hraje vybavení. Při tréningu nosím funkční prádlo, které rychle odvádí pot od těla, mám vyzkoušenou i značku ponožek a pro budoucí závody si rozšlapávám několikero běžeckých bot. Při etapových závodech potřebuji samozřejmě věcí daleko více. Těsně před startem Himalayan Run jsem vybíral boty ze tří párů, na každý den jsem spotřeboval jedny ponožky. Vždycky po ránu bylo důležité rozhodnout, jaké oblečení si s sebou vezmu. Nahoře foukalo a bylo pod nulou, dole bylo vlhké tropické klima. V marocké poušti jsem zase s sebou nesl plynový vařič, plecháček, instantní polévky a mnoho dalších věcí.

Hledáte nějaké další výzvy?

Rád bych se do Himálají ještě jednou vrátil, ale závod bych si představoval ve vyšších horách. Ne že by se v letošním ročníku nebylo na co dívat, ale běželo se v podstatě v předhůří. Hory hlouběji v Tibetu a Nepálu jsou daleko vyšší, údolí hlubší a zážitek s osmitisícovkami tváří v tvář by byl intenzívní.

Rozhovor byl psán pro časopis Adventurer