Na motorkách z Francie

Ráno mne budí řev racků, obloha je zatažená a myšlenky na drahý kemp mi kazí náladu. Na recepci si vyzvedávám pas a platíme 18 euro. Fuj! Ještě ke všemu ten kemp nebyl nijak pěkný, tábořiště bylo schované v lese, oceán nebyl vidět. Odjíždíme k moři a cestou samozřejme míjíme cedule upozorňující na další kempy.

Dobré ráno z Bretaně

Od prvního zastavení u oceánu se pomaličku posunujeme podél pobřeží dál na západ. Překvapila nás spousta lidí běhajících po pobřeží. Běhal bych taky, mít k tomu takovou nádhernou scenérii.

Projíždíme městečkem Guérande. Pro místní lidi jsme kuriozitou z dalekých krajů, značka CZ jim nedá a dávají se do řeči. Většinou moc nepokecáme, anglicky příliš nemluví, a tak jen přikyvujeme, že z Česka sem to je opravdu daleko.

Přejíždíme ústí řek do oceánu překlenutá novými mosty, stojícími hned vedle kamenných pilířů starých mostů.

Megalitický Carnac

Přijíždíme do Carnac. Zdejších tři tisíce kamenů srovnaných přesně za sebou v několika řadách měří čtyři kilometry. Je to oplocené, lidé totiž vyšlapávali cestičky mezi kameny a narušovali jejich stabilitu.

Míříme na poloostrov Quiberon. Stavíme u pláže a jdeme si sednout k oceánu. Jen tak dát pauzu. U motorek se s námi dává do řeči člověk z karavanu stojícího naproti. Ač již Francouz-důchodce, mluví krásně anglicky. Prý jeho první motocykl v roce 1965 byla Jawa, a že pořád funguje. "A teď kluci z Čech přijedou na Japoncích." No jo, nás to také netěší.

Pohlednice za euro

Píšeme pohledy. Zjišťuji, že vzpomínka na známé není zrovna levný špás za poslání devíti pohlednic do Čech jsem zaplatit 9,75 E.

Jedeme dál do nejzápadnější Francie do Pointe du Raz. A je to tady, placené parkoviště, to jsme již dlouho neviděli. Procházíme centrum suvenýrů a jdeme pěšky k majáku a ke skalám padajícím do oceánu. Dál na západ již nemůžeme, nastává obrat naší výpravy, cesta teď už povede jen nazpátek.

Svištíme na le Mont St. Michel. Po hodině jízdy vyjíždíme ze zástavby a před námi se rozprostře úchvatný pohled - oceánská rovina, široko daleko je vidět jediný kopec a na něm kostel, obehnán hradbami, při přílivu vše obklopeno vodou. Chvíli sledujeme stoupající vodní hladinu, je akorát příliv, a jdeme na prohlídku. Procházíme dvěmi branami, opět s krásnými padacími mosty, a stoupáme vzhůru. Na hradby, lemované restauracemi, s výhledem na oceán. Je mi jasné, že být tady s Marcelkou, tak sedíme v jedné z restaurací a vychutnáváme si porci mušlí. Marcelka tu ale není, je to pánská jízda a s Bobem se shodujeme, že investice do tak pomíjivé věci, jako je dobrá večeře nemá smysl, stejně to skončí v haj...

Válka v Normandii

Míříme směr Normandie a využíváme první kemp, který cestou potkáváme. Provádíme servis motorek - doplňujeme olej, napínáme řetězy. Ráno balíme, hurá na pláže Dne D!

Sedím na parkovišti u pomníku americkým vojákům na Omaha beach. Jedeme dál a stavíme u pomníku americkým vojákům. Hned je poznat, že se jedná o pietní americké území, vše je perfektně upravené. Prohlídka památníku je silný zážitek, chlapcům patří náš dík!

Pročítám si letáček o památných místech a zaujal mne Pointe du Hoc. Rozstřílený a rozbombardovaný bunkr, strategické místo, ze kterého je vidět Utah Bach (vlevo), tak Omaha Beach (vpravo), předali Francouzi Američanům tak, jak bylo po bojích 8. 6. 1944. Procházím mezi krátery po bombardování, rozvalené zdi železobetonového bunkru, vše přístupné, člověk naprosto jasně cítí atmosféru bojů.

Motorky neplatí mýtné

Jedeme po pobřeží směr Le Havre. Další most nás zaujal. Přes ústí řeky Seiny drží dvě věže na lanech zavěšený most, nejdřív jedeme hezky nahoru a pak klesáme na druhý břeh. Míjíme značku placený úsek za pět euro a blížíme se ke kasám. No, s tím jsme nepočítali. Předjíždí nás malý V-Strom, šup za něj - a hele, projíždí závorou, my za ním bez placení. Motorky mají přejezd zdarma.

Vracíme se kvapíkem, teď jsme v kempu v Německu (15,20 E) hned za Nassau. Značení je německy precizní, mám na papíře vyznačené body a ukazatelé podél silnic jsou jasné. Kochám se údolím, sem tam se objeví hrad, sluníčko svítí, německá městečka co projíždíme jsou typicky německy načančaná a spořádaná. Míříme na hrad Burg Eltz. Neplánován, nalezen podle mapy, abychom Německo neprofrčeli za jeden den. Stavíme tedy motorky, dál můžeme jen pěšky nebo se svézt placeným pendel-bussem. Zvykáme si na němčinu, po deseti dnech francouzštiny je to pro ucho divné.

Teď je ráno, poslední noc v cizině je za námi, balíme a jedeme domů! Cesta utíká rychle. Trochu jsme měli problém napojit se v Giessen na tu správnou dálnici, je jich tam poněkud více, ale jen co jsme našli A5 směr Drážďany nasazujeme cestovní rychlost 150 km/h a jedeme. V Eisenach jsme sjeli kvůli hradu Wartburg, dočepovali jsme benzin a zpět na dálnici směr Drážďany, cestovní rychlost opět sto padesát.

Český provoz se hned pozná

Zaráží nás vedro, které zde panuje. Ani rychlost po dálnici nenavodila pocit osvěžení proudícím vzduchem, při stání na semaforech z nás pot teče proudem. Za Freibergem se mi díky objížďce nedaří trefit tu správnou silnici na hraniční přechod Cínovec, a tak nejkratší cesta vede na přechod Moldava.

Česká hranice. Zastavit, vylovit pas, kontrola. Trochu jsem tomu během projíždění státy Evropské unie odvykl. Hned za hrančním přechodem je benzinka, natural za 27,90 Kč. Němci na něj stojí fronty a čepujou i do kanystříků. Nedivím se jim. Mažu řetěz, dolévám olej a jedeme na Teplice, kde se s Bobem loučíme a jedeme každý svou cestou domů.

Prvních deset kilometrů po českých silnicích mě zase vrací do místní reality. Každý druhý řidič v Octavii s pocitem silného auta se cpe dopředu sto šedesátkou, myšky při vjezdech z vedlejší jsou běžné jakbysmet. Napojuji se na dálnici a mastím opět stopadesátkou, těším se domů za Marcelkou.

První část o motorkářském výletu Evropou si můžete přečíst zde: Na motorkách do Francie.