Pro východ slunce na Adamovu horu

Je vlastně úplně jedno, která z legend (a zda) je pravdivá, protože sem společně proudí poutníci všech vyznání. Bok po boku, v pokoře a harmonii. A stejně tak i my.

Příjezd do Dalhousie

Je březnový podvečer, vystupujeme z autobusu ve vesnici Maskelyia a rozhlížíme se po tuk tuku, který by nás dovezl do dnešního cíle. Naše zatvrzelé smlouvání vzalo za své, když jsme pochopili, že nejsme zrovna v pozici, kdy si můžeme diktovat. Rikši se široko daleko momentálně vyskytují asi tři a jejich řidiči moc dobře vědí, že je potřebujeme. Starý dobrý trik s předstíraným odchodem si tak můžeme strčit za klobouk. Nakonec usmlouváme alespoň symbolickou částku a drkotáme se serpentýnami do vesničky Dalhousie.

Přijíždíme za tmy. Plánem na zbytek dne je pokusit se co nejdříve usnout, abychom načerpali síly na cestu za východem slunce. Na cestu na Adamovu horu, kterou každý obyvatel Srí Lanky potřebuje alespoň jednou za život absolvovat.

Výstup za světýlky

Budík zvoní ve 2:00 h. Doplníme energii čerstvým ananasem a vyrážíme pokořit 5200 schodů, které vedou na vrchol ve výšce 2243 m n. m. Příjemný noční vzduch nás brzy probere. Zprvu pozvolna stoupáme po silnici obsypané stánky se sladkostmi, čajem a občerstvením nebo hračkami, které si místní odnáší jako upomínku na tuto noční pouť. Davy tu ale kupodivu nemíjíme. Úplně jiné by to bylo předchozí den, kdy měl tento výstup podobu osmihodinové tlačenice, protože byl státní svátek a stejný plán měly stovky lidí.

Asi po půl hodině už se cesta proměňuje v jedno velké schodiště. Vládne tu poklidná, až magická atmosféra. Následujeme šňůru světýlek, barevných vlaječek a hustou pavučinu bílých nitek, které poutníci namotávají na okolní stromy. A kdože jsou ti poutníci? Stejně jako my je tu mnoho cizinců, ale převažují místní. Lidé všech vyznání i věkových kategorií. Babičky v žabkách, ženy s miminky uvázanými na zádech, rozpustilí teenageři se selfie tyčkami v ruce.

Jsou tu i tací, kteří už výstup po svých nezvládnou, a tak jej díky svým blízkým absolvují na nosítkách. Někteří se na cestu vydali už během dne, aby ji zvládli svým tempem, zatímco jiní už mají po výstupu a pospávají na lavičkách nebo snídají pikantní karí.

Představení na obloze a buddhistický rituál

Sledujeme hodinky a abychom nahoře nebyli příliš brzy, objednáváme si šálek silného cejlonského čaje. Posledních 200 m do cíle už ale fronta houstne a postupujeme krok po krůčku. Stihneme to vůbec? Dle očekávání staneme na vrcholu asi tři hodiny poté, co jsme opustili náš guest house. I přes lezavý chlad sundáváme boty a pokrývky hlavy a jdeme se podívat do malé buddhistické svatyně.

Kdo věří, že mu to přinese štěstí, zazvoní si na zvon tolikrát, kolikrát na horu vstoupil. Potom už všichni čekají na představení, které se odehraje na obloze. Slunce se za rytmického zvuku bubínků prokousává červánky nad horizont. Zanedlouho nám odhaluje fantastický výhled na tropický deštný les, který pokrývá její svahy a na krajku mraků v údolích skal. A to už přichází bíle oděné procesí s bubínky a trubkami a přináší dary k uctění Buddhovy památky.

 NAVŠTIVTE TAKÉ: Pevnost Sigiriya a Lví skála

Vzhůru dolů

Je asi půl sedmé, když se vydáme na zpáteční cestu. Kolena o sobě dávají vědět a teplota velmi rychle stoupá do tropických výšin, ale jde to o poznání rychleji než nahoru. Když sestoupíme zpět do Dalhousie, poprvé spatříme Adamovu horu v plné její kráse. Majestátně vystupuje jako strmá pyramida z husté zeleně pralesa a čajových plantáží. Dojmy vstřebáváme u zasloužené snídaně na terase našeho guest housu. Spánek? Na co? Trávíme přeci dovolenou na Srí Lance a zážitky čekají za dalším kopcem.

Autorka je průvodkyní Cestovní kanceláře Mundo.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě