Treking přes Duhové hory

Autobusový terminál v Reykjavíku je naší další přestupní stanicí. Ještě to nějak doklepat do osmi do rána, kdy odjíždí bus do Landmannalaugar.

TOPO: Duhové hory

Reykjavík vstává pozdě

Pro šroubovací bombu k vařiči musím ráno pěšky do pět kilometrů vzdáleného kempu a doufám, že nějakou poloprázdnou najdu u koše. Naštěstí recepční zrovna otevírá a kupuji fungl novou.

Na čtyřdenní trek raději nakupuji v non-stopu ještě další zásoby.

V půl sedmé ráno se Reykjavík probouzí, začínají jezdit první autobusy a popeláři. O městském ruchu se dá hovořit až kolem půl osmé.

Hromadná doprava není prioritou

Přijíždí dálkový autobus, tedy spíše upravený bus jedné z cestovek, které provozují vyhlídkové trasy. O fungující veřejné dopravě mezi městy se na Islandu moc mluvit nedá, v odlehlých oblastech už vůbec. Za cestu na vzdálenost jako z Prahy na Šumavu dáváme v přepočtu sedm stovek korun za sedadlo, ale vybírat se nedá.

Cestou je pár zastávek, také u sopky Hekla, která naposledy soptila v roce 2000. Po asfaltové silnici se jede jen kolem pobřeží, ve vnitrozemí mizí asfalt a nakonec se cesta zužuje na šířku polní cesty. To ale neznamená, že by autobusák zvolnil rychlost.

Landmannalaugar je konečná, dál už nemohou ani teréňáky 4x4, odtud se chodí jen pěšky. Trek začíná zde ve vnitrozemí a vede čtyři až pět dní přes Duhové hory a prašné pláně až do þórsmörku pod nevyslovitelnou sopkou Eyjafjallajökull. Případně ještě dále k moři.

Horká termální koupel v potoce

Po příjezdu dáváme koupel v termálním potoce, u soutoku horkého a studeného, stačí zaujmout vhodnou polohu pro správnou teplotu. Horké písečné dno prohřeje kosti.

Ještě probíráme nástrahy cesty s těmi, kteří šli opačným směrem a zde končí. Nabízejí i zbylé zásoby, které se nám hodí. Pak zalehneme a narovnáme si záda zkroucená z lavičky na autobusovém nádraží.

Druhý den už kráčíme do hor, ze kterých stoupá pára. Počasí je zatrolené. Krajina se rychle střídá, nejprve procházíme lávové pole, pak kouřící kopce, doprovází nás sirný smrad, do žluta a zelena zbarvené kamení a jedovatě zelený mech.

Nakonec ledovcová pole (pozor na propad do vymletých koryt), obsidiánová pole (pozor na natrženou řiť při sedání na kámen), které se ve slunci třpytí do zlatova. Tedy pokud zrovna svítí. Takže občas je třeba dávat pozor, jinak vás ochraňuj Odin.

Bivak? Spíš výsadek na Marsu

První horskou chatu Hrafntinnusker míjíme v plné síle krátce po poledni. Zkusíme tedy projít dva úseky naráz. Následné neustále vylézání nahoru a slézání dolů přes ledovcové morény dává zabrat, a proto nakonec bivakujeme poblíž hory Reykjafjöll.

Neroste tady ani mech, takže bivak připomíná spíše výsadek na Marsu, zato má kopec mírné podlahové vytápění. V noci klesají červnové teploty na nulu, takže se hodí.

Ráno pokračuje trek o pár set metrů níž. Další pozastavení je u jezera Álftavatn v samém srdci Duhových hor. S kolem jdoucími turisty pořešíme, co je nového v Mistrovství ve fotbale, a po krátké siestě jdeme zas dál.

Brodíme divoké řeky a procházíme sopečné pouště

Už není deštivo, ale větrno. Vítr mi bere karimatku z batohu a musím ji honit po zelených pláních. Krajina se dramaticky mění, hory střídají větrné pláně s výhledy na ledovec Mýrdalsjokull.

Přicházejí první větší brody a vytahuji k tomu přinesené sandále. Někdo to řeší stopnutím auta 4x4 a vyhýbáí se tak ledovému sevření.

Zelené louky přecházejí v pouště plné sopečného prachu, který tu za léta erupcí vychrlily okolní sopky, včetně té poslední z dubna. Vítr zvedá prach a štípe do očí. Zakotvíme v prašné oáze Emstrur, abychom potom po překonání kaňonu řeky Emstruá vypadali jako po skládání uhlí.

Výletnící nasazují respirátory

Po pár dnech konečně potkáváme první stromy. Vítr nepřestává zvedat prach. Naštěstí jdeme po jeho směru a šátky přes obličej nám tedy stačí. Proti nám chodí batůžkáři s respirátory.

Absolvujeme ještě jeden větší brod, a pak už jenom projdeme jedním z mála původních islandských lesů do cíle v þórsmörk. Poslední brod se nedá obejít. Jen balancovat v ledovém proudu.

Prý má být þórsmörku i restaurace, ale je před sezonou, tak jsme rádi, že nacházíme alespoň funkční kemp.

Autobus se klidně zanoří do ledového proudu

Odsud jede druhý den autobus směrem do města Selfoss, kde je přestupní stanice na vnitrozemské linky. Raději se dvakrát ptám, zda autobus staví skutečně v kempu, protože kemp je od silnice oddělený dvousetmetrovým říčním korytem s několika rameny.

To ještě netuším, že se bus může zanořit až po kola do řeky a místní "lodivod" ukazuje řidiči cestu, kudy nejlépe brodit.

Tudy se na jaře prohnala povodeň z roztátého ledovce po výbuchu sopky Eyjafjallajökull a osm stovek obyvatel muselo být podél řeky evakuováno.

Cestou do Selfossu ještě zastavíme u vodopádu z převislé stěny u městečka Stóramörk.

 Island na HORYDOLY

1 muž, 30 dnů, 30 maratonů

Na Islandu zmizel most

Rok po výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull

Pod islandskou pokličkou

Bleší trh Kolaportid v Reykjavíku

Treking přes Duhové hory

Lavinami zasypaný Island

Vestmannaeyjar – ostrovy západních mužů

Ďáblův odkaz, jezerní maraton

Na Islandu jsou ufoni!

Prodejte to všechno!

Island na vlastní pěst

Divukrásné příběhy mraků

Levný Island

Jak vypadá Island po výbuchu sopky?

Islandská příroda krizi nepodléhá

Nejhezčí túry světa

Zobrazit místo Island - Iceland na větší mapě