Big Challenge 2021: jak přežít na kole 210 kilometrů v Brdech

Minulý rok v červnu jsem na Horydoly objevil článek o cyklistickém přípražském Big challenge a teze Přijímat výzvy se zejména mezi muži jaksi v posledních letech moc nenosí jemně zabrnkala na strunku mé ješitnosti. Ale furt jsem takový blbý nápad, jako odjezdit na horském kole po silničkách a v lehkém terénu 200 kilometrů nebral vážně.

BIG CHALLENGE 2020: 200 km na horském kole

Letos v dubnu jsem si byl jen tak odpoledne zablbnout na kole okolo Točné, a najednou vidím známou siluetu. A byl to on. Pěšky, zkroušen, ošetřován pečující manželkou, čerstvě po prodělaném kovidu. A padla jasná otázka, zda trénuju na Challenge. Odpověděl jsem nějak vyhýbavě, ale červíček hlodal.

Termín Challenge se blížil, a najednou se objevila kombinace rozpraseného rodinného víkendu sportovním turnajem dětiček, oddílová lezecká akce sice byla plánována, ale předpověď počasí byla neurčitá, a navrch jsem si při grilování vlastní šikovností způsobil príma spáleninu na hřbetu ruky, která efektivně znemožňovala lezení spár. A na esemesku, zda se účastním, jsem odpověděl lakonicky, jednoznačně a kladně, že první kolo jedu, a pak se uvidí.

A najednou je sobota ráno, čtvrt na pět, lezu z postele, vařím kafe, oblíkám se a svištím na kole z Braníka na start mezi Zbraslavské mosty. Mělo nás být na první kolo pět, ale jsme jen tři, Jirka Peřina (organizátor závodovýletu), Vítek (lezec a ultramaratonec, můj vrstevník) a já (flákač, sekáč trávy, milovník piva a lezec softmover). Dva další ambiciozní účastníci nedorazili, neboť se takticky nechali pár dní před startem očkovat a mají třasavku.

Jirka, Vítek, Lukáš

Do koruny javoru u startu umisťuji igelitku s cateringem (kokakola, slané česnekové brambůrky a rohlíky se salámem) a pár minut po páté vyrážíme. Předpověď slibuje polojasno a odpoledne mírné přepršky.

Z družného hovoru (Vítka jsem neviděl snad patnáct let a furt si ho pamatuju jako puberťáka přespávajícího v bivaku na Prachově a ejhle, on má už skoro dospělé děti) cesta mile ubíhá, mávají nám zajíci a bažanti, a první zastávka přichází u Amerik mezi Mořinou a Srbskem.

U mostu přes Berounku v Srbsku jsme v 6:40 a nastává nejzásadnější kopec, výjezd na Kodu. Bez odšlápnutí vyjíždí jen Jirka, já odšlapuji při protočení zadního kola na kořenech první, Vítek o pár desítek metrů výš, ale znovu nasedáme a jedem.

V Halounech u altánku krátce svačíme, a hurá na Brdy, kopec, Hřebeny a sjezd k Všenorskému potoku, kde Jirka diagnostikuje měkké zadní kolo, a tak za asistence celého týmu mění duši. Jíloviště, Cukrák, sjezd, a před půl desátou jsme zase na startu, svačíme, plníme flašky.

Jedou jako fretky!

Do druhého kola se startem 9:30 se připojuje pětice dvou žen a tří mužů, byl jsem ujišťován, že to jsou turisté, ale opak je pravdou, jedou jako fretky. Smutně konstatuji, že vyhrávám nevypsanou soutěž o nejstarší a nejtěžší bicykl, únava se už u mě projevuje, do kopců ztrácím, což se pokouším dohánět mírnou bezhlavostí ve sjezdech.

Na Mořině se odpojuje Vítek, tvrdí, že má nějaké studijní povinnosti, takový nerozum, téměř pátý křížek na krku, a ono si to umane studovat. Výjezd ze Srbska na Kodu je zase o něco krušnější, nahoře u Korna nás chytá přeprška, a příjemná terénní pasáž od kapličky do Litně nás hladí mokrou trávou okolo pěšinky tak mazlivě, že máme všichni promočené boty.

Jirka konstatuje, že má to zadní kolo zase nějaké měkké, a tak dáváme krátkou zastávku v Litni u pumpy, a zadní kolo je kompresorem dofouknuto na kámen. A zase Halouny a zase trhák na Brdy, a jelikož máme dobrý čas, tak zastavuje na oběd Na Čunčí, kde doplňujeme energii držkovými polévkami, pivem a hermelíny. Při odjezdu Jirka opět konstatuje prázdné zadní kolo, a tak opět výměna, na vnitřní straně pláště nacházíme jemnou ocelovou štětinku, něco jako vlákno z ocelového lanka, a pečlivě ji odstraňujeme. Před hospodou jsem byl pevně rozhodnut akci ukončit, ale to pivo mě nějak zmámilo, a tak do třetího kola vyrážím v 15:00.

Tedy vyrážíme dva. Jirka samozřejmě jede, ale u něj to bylo jasné rok dopředu. Ostatní se odebírají k Peřinům na kávu. A zase Černá rokle, Solopisky, výjezd na Roblín a ve sjezdu na Dolní Roblín Jirka dobržďuje před napříč padlým kmenem a padá do příkopu na záda, míjeje krajinou ledvin několik ostrých pařízků a kamenů o pouhé centimetry. Hu, dopadlo to dobře.

A zase Srbsko a zase výjezd na Kodu a nemachrujeme, koordinovaně a domluveně na začátku bláta sesedáme a vedeme a nasedáme až před vyvěračkou. Štěrkové esíčko pod vrcholem jedem jen tak na výpary z nádrží, ješitnost ale drží a nesesedáme a zase znova Korno, kaplička, sjezd k oboře a Liteň a opět pumpa, tentokrát jen nákup minerálky, pečlivě v regálech studuji, která má nejvíce cukru.

A zase altánek v Halounech a naposledy ten nekonečný Brdský výjezd, nahoře se dává do deště a tak znova hospoda u Dernerů Na Čunčí, a tentokrát jen skorovítězná piva a pomazlení s přítulnou pitbulicí slyšící na jméno Růženka. Prší furt, ale jen tak mírně, a tak nasedáme, a jako v tranzu jedem po hřebeni, který se nám v prvním kole zdál úplně placatý, teď odpoledne je plný záludných protikopečků.

Poslední výjezd na Cukrák jedeme vedle sebe, na nejlehčí převod, abych se udržel, tak počítám šlápnutí, od přehození na Kašpárka je to 196 šlápnutí, než se dá přehodit na trošku menší pastorek.

Na vršku dopití zásob z flašek, a už jen dolů, domů, do Podolí, do lékárny, a sakra, Jirka přichází s nápadem, že musíme do cíle, takže úplně zbytečně jedeme přes most přes Vltavu tam, vítězná cílová fotka a podání ruky, a zase zpátky, a po úplně volné cyklostezce do Modřan, zde se Jirka odpojuje, a já to mám ještě čtyři kilometry do Braníka a poslední dokopec, slézt z kola, zamknout jej do garáže, a tak jak jsem obalený bahnem lezu okolo deváté oblečený pod sprchu.

V neděli jedeme s mými chlapečky na krátký výlet na kole zablbnout okolo Točné a pak na pivo a zmrzlinu. Kromě toho, že moje zadnice zažívá středověk, objevuji před odjezdem prázdné přední kolo s připínáčkem, který jsem v sobotu večer nabral někde pár metrů před dojezdem domů.

Trasa:

Celkem tři kola, každé kolo 69 km, převýšení jednoho kola necelých 1200 m (nahoru a dolů) plus samozřejmě cesta na start a z cíle. Samozřejmě by fair means, příjezd na start autem by bylo na úrovni kyslíku v Himaláji – to ovšem platí pro Pražany, pro obyvatele venkova a borce z jiných států jsou možné úlevy.

Ze Zbraslavi mezi řekami po štěrku do Radotína, přes Berounku po lanové lávce k cementárně, výjezd Černou roklí (1. kopec), po červené do Solopisk, výjezd po červené a po polní cestě nad Vonoklasy (2. kopec), Horní a Dolní Roblín, Mořina, výjezd na Ameriky (3. kopec), sjezd do Srbska, po žluté pod Kodu a vlevo po štěrkové cestě (4. nejnepříjemnější kopec) a přes Korno na Liteň (zkratka po modré od kapličky okolo dančí obory), odpočinkově do Svinaří, výjezd přes Halouny na brdské Hřebeny na rozcestí Na soudném (5. nejpodstatnější kopec), po červené nad Černolice, sjezd k potoku a přes Varadov (6. kopec) na Jíloviště (několik strmých ale krátkých trháků) a konečně poslední sedmý neúprosný stoják na Cukrák. Zadarmo sjezd na Zbraslav, přes Vltavu pod Závist a podél Vltavy a přes most zpátky na start.

Vybavení:

Nějaký funkční bicykl, na sobě nějaké svršky, po kapsách nějaký hlt a nějaký žvanec, servisní výbava a pár korun na pivo a polévku. Pro jistotu telefon s aplikací Záchranka.

Moje tipy na přežití:

Jel jsem na rohlíky s máslem a se salámem, do posledního kola slané česnekové brambůrky. Do bidonu směs laciného energeťáku, cocacoly a šumivého hořčíku. Když je příležitost, tak hodně pít. Nejlépe sladké minerálky. Pivo pomůže, ale jen v mírném množství, a pak samozřejmě večer v cíli na zavodnění před spaním. S bolestí hlavy z otřesů a dehydratace pomůže růžovka.

Catering: Hospod je po cestě dost, jakož i pump, vesnických obchůdků, i supermarket se najde. Zásobující manželka je jednoznačnou výhodou.

Celkové zhodnocení: Nebyl překonán loňský rychlostní rekord, ale do cíle dojel dvojnásobek účastníků než loni.

Výhled nebo závazek: Příští rok dojedou do cíle tři nebo čtyři? Máme radši aritmetické nebo geometrické řady?

Osobní dojem: Někdy v osmnácti letech jsem ujel na starém favoritu po silnici asi 150 km. Od té doby jsem snad nikdy nejel přes sto, respektive na horském kole v terénu mě ujetá vzdálenost nikdy nezajímala, a závody a měření výkonů nějak nemám rád. Tohle pojetí závodu mi vyhovovalo, žádný závod to nebyl, byl to domluvený výlet s jasným programem a prioritou. Takže to považuji za příjemně strávenou sobotu, překonání osobního limitu a celkový úspěch.

Zobrazit místo Běžky a kola na větší mapě