Nebyli jsme poslední

Mistrovství světa v trail orienteering, neboli orientačním závodě vozíčkářů se konalo v ukrajinském Kyjevě.

Slovince neporazíte!

Ukázalo se, že na světovou špičku sice nedosahujeme, ale závodit s ní má smysl.

Jak napsal v e-mailu před závody Krešo Keresteš ze Slovinska, který nám radil s přípravou: "The important thing is that you have to believe that you can reach your aims. Yes, you have to believe it that you can beat Swedes, Norvegians, Japanese, Finns etc., but not Slovenians. ;-) Everything is in your head."

Důležité je věřit, že můžete porazit Švédy, Nory, Japonce, Finy atd., ale ne Slovince :-) Všechno je ve vaší hlavě.

Mistrem světa v kategorii paralympic se stala Roberta Faldo z Itálie, dlouholetá profesionálka, která prozradila, že Krešo je její kouč a vydatně jí pomáhá s přípravou. Poslední měsíce přípravy trávila ale tréninkem se švédským národním týmem.

V kategorii open nebylo do poslední chvíle rozhodnuto, ale nakonec velice těsně zvítězil právě Krešo Keresteš. V soutěži týmů Petr a Bohouš skončili před dvoučlenným týmem Lotyšska a ani v kategorii open nepatřily poslední příčky nám, takže jsme naše skromná výkonnostní předsevzetí splnili.

V závěru Mistrovství přijala reprezentace Českého svazu orientačního běhu prapor Mezinárodního svazu (IOF), protože Mistrovství světa v roce 2008 pořádá Česká republika.

Silnice a doprava

Jeli jsme vlastním autem, ve kterém jsme strávili mnoho hodin cestou přes Ukrajinu tam i zpět, a také projížděním Kyjeva. Kvalita cest je u západních hranic Ukrajiny otřesná, ale v Kyjevě a okolí naopak excelentní. I když i v této části uzavírka dálnice nečekaně vyústila v dvouhodinovou téměř offroadovou jízdou po lese.

Zaujalo nás množství stopujících lidí podél silnice, dokonce i v centru Kyjeva. Prý to funguje tak, že autobusy nemají pevný jízdní řád a lidé jsou zvyklí nabídnout za svezení peníze, řidič si často zaplatí svezením někoho dalšího cestu, normální je i to, že úplně změní původní směr.

Množství hlídkujících policistů je enormní. Silnice první třídy vedou obcemi, kde není ani živáčka, ale tím lépe se tu vybírají pokutečky. Většina stavěných aut jsou kvalitnější dražší značky.

Na silnici je možné potkat koňské povozy nebo krávy. Pravidla si řidiči pružně přizpůsobují svým potřebám, zejména v zácpách. Auta si tvoří další pruh v protisměru a také na chodníku, pokud je průjezdný.

Památky

Hodně památníků je věnováno bitvám druhé světové války, jsou dynamické a v nadživotní velikosti.

Nejhezčími stavbami v obcích bývají pravoslavné kostelíky, které jsou velice dobře udržované.

Přístupnost pro handicapované

Ukrajina není vůči vozíčkářům zrovna nejvstřícnější, ale s postupnou globalizací se i staví McDonaldy i benzínové pumpy s evropskými toaletami.

Bezbariérovost staveb nebo hromadné dopravy se zde příliš neřeší.

Mohutná slavnost

Úvodní ceremoniál mistrovství světa byl slavnostní. Během něho defilovaly národní týmy, podobně jako například při zahájení olympiády. Hrálo a tancovalo stočlenné vojenské hudební těleso, dále se představil sbor lidových tanců, ukázky tanců vozíčkářů - standardních i latinskoamerických.

Promluvili zástupci vlády, města, sportu tělesně postižených. Ceremoniál zakončilo vypuštění hejna holubic.

Ubytování

Ubytováni jsme byli v údajně jediném bezbariérovém rehabilitačním zařízení na Ukrajině, zato přístupném s maximálním luxusem. Jediným problémem pro nás bylo toto ubytování najít, nikde žádné cedule a nikdo z lidí, kteří byli ve tři hodiny ráno vzhůru, nedokázal srozumitelně popsat cestu.

Jídlo

Někomu chutnalo, jinému méně. Typickými jídly byly pohankové kaše, mletá a obalovaná masa, dále různé saláty a drůbež. Většina jídel nám připadala málo výrazná.

Organizace závodů

Transport z ubytovacího zařízení do centra závodů zajišťovaly vozíčkářské minibusy a pro chodící účastníky autobus. První tři dny jsme chtěli mít větší svobodu pohybu, a tak jsme jezdili vlastním autem, ale ukázalo se, že jízda po Kyjevě je dosti vyčerpávající záležitost a je jistější jet s ostatními.

Terény a asistenti

Vzhledem k tomu, že organizátoři chtěli i vozíčkářům dopřát zkušenost pohybu v lese, byl každému, kdo požádal, přidělen asistent. Během závodů sice nezáleží na rychlosti pohybu, ale pokud se někomu stane, že dorazí do cíle o dvě minuty nad časový limit (to znamená mínus bod), jako se to stalo první závodní den mně, samozřejmě může litovat, že asistentem byla mladá půvabná slečna a ne například ošklivý svalnatý chlap.

První model i závod probíhaly v parku na velkém ostrově na Dněpru, po cestách, místy písečných, takže bez asistenta těžko zvládnutelných. Druhý model a druhá soutěž se konaly na rozdílných místech Kyjeva.

Systém závodů

Během čtyř dnů proběhly dva modelové závody určené k seznámení s terénem a místními specifiky a dvě soutěže. Soutěžilo 62 závodníků v kategorii open, paralympic nebo v případě, že vysílající svaz nemá dostatek sportovců, v obou kategoriích. Paralympic znamená přitom cokoli, co znemožňuje plnohodnotný běh.

Soupeři

Některé státy do rozvoje trail-o investují a berou jej jako sport vážně, jiné nikoli. Do té první skupiny bezesporu patří Rusko, jehož tým budil respekt. Jelena Leontijeva z Jekaterinburgu říkala, že po několika letech, kdy museli hledat sponzory pro ježdění na mezinárodní závody, se Moskva rozhodla do tohoto sportu investovat jako do perspektivní možnosti, jak v krátké době vychovat mistra světa.

Další zemí, kde trail-o berou vážně, je Švédsko. S týmlídrem švédského týmu jsme se seznámili v dubnu a na každodenních schůzkách představitelů týmů ukazoval, že tento sport má vrostlý pod kůži. Ve Skandinávii je totiž tato disciplína mnohem přesnější než ve zbytku světa, a skandinávci se velmi těžko smiřovali s určitými nepřesnostmi v mapách i popisech kontrol.

V jednotlivých zemích se počty závodících vozíčkářů moc neliší - jedná se o jedince, spíše o výjimky. O to větší respekt zasluhuje druhé místo Lotyše Butrimase Evaldase, který na mechanickém vozíku porazil mnoho chodících závodníků.