Silva? Ultra!

Protože myšlenka je matkou činů, bylo třeba se nejprve svěřit s úmyslem uběhnout 78 kilometrů svým nejbližším spoluběhačům.

Zemřeš!

Nikdo mě neplácal po zádech a nejuchal nad skvělým nápadem jak smyslů zbavený. Jedni se omezili na pochybovačně zvednuté obočí, druzí nenápadně naznačovali, že Novohradské hory nejsou nejlepším odrazovým můstkem pro začínající ultramaratónce.

Třetí vyjadřovali své pochyby tím nejlapidárnějším způsobem: "Nikdy jsi nic podobného nezkoušel! To nemůžeš zvládnout! Zemřeš!"

Všem patří můj velký dík. Ne snad proto, že by bylo třeba jim něco dokazovat (běháme přece všichni pro tu radost, kterou nám tahle droga přináší), ale proto, že byli velkým motivačním faktorem pro období přípravy.

Nechutně brzy ráno

Nic nezanedbat, nic nepodcenit, být ready for všechny eventuality. Protikřečové přípravky, dostatek tekutin, pořádně prokrémovaná chodidla, pořádné ponožky, dostatek tekutin, energetické gely, radši taky šusťákovku pro případ nepřízně počasí.

A taky toaleťák. Ne všude rostou lopuchy s beruškou.

Na start nás odváží z náměstí Nových Hradů pořadatelský autobus v nechutných 5:30 hodin. Výstřel ze startovní pistole zaznívá nad budovou bývalé celnice Nové Hrady / Pyhrabruck přesně v 6:00.

Z 38 přihlášených běžců a běžkyň se na trať vydává pětatřicet, tři neodstartovali. Další tři nedorazí do cíle. I to je zkušenost, která může běžce posouvat dál.

Už jen 75 kilometrů do cíle

Po rychlých metrech na asfaltu míříme do Terčina údolí. Stromy a traviny se kolem míhají v divokém sledu, začínám se zadýchávat a potit. Tělo opouští první kalorie přeměněné na práci nohou. Cesta krásně ubíhá a zrovna, když si říkám, že to takhle krásně uteče, míjím ceduli, jež nekompromisně, a dle jejího výrazu prý i optimisticky, hlásí: "Do cíle zbývá už je 75 kilometrů!" Brrr!

Každých pět kilometrů je občerstvovací stanice s vodou, ionťákem, energetickými müsli-tyčkami, banány, pomeranči, cukrem a solí, popřípadě i třemi druhy kozího sýra a – jak jsem experimentálně prověřil – pivem.

Pivko by nebylo?

Už to bylo nějaký ten metr, kdy mi ionty přestaly chutnat a kdy se voda z dromedářího pytlíku začala zajídat. Na pokraji lesa pěkná občerstvovací stanice s obsluhujícími čtyřmi švarnými dobrovolnými hasiči. "Ahój! Co tu máte dobrýho?! Hm, hm, žvýk, žvýk – a pivo by nebylo?"

Nejhbitější ze čtveřice sahá za odstavenou služební dodávku. Oko mé modravé spatřuje celou basu. "Cssst! Na zdraví!" Nohy se rozbíhají v novém, netušeném rytmu. Průběžný čas na kilometr se zkracuje. Plíce dýchají, svaly pracují, srdce pumpuje, stěrače stírají...

Jo, jo, zkušení měli pravdu – běhání na dlouhé tratě je hlavně o psychice. Té mé zrovna dochází, že když si pospíšíme, další pivo v cíli nám možná nezteplá. Ale popořádku.

Kterýsi blb strhal značky

Obdivné pohledy do vůkolní přírody na šplouchající potůčky a šumící jehličnanoví střídají návaly nejčistších dávek endorfinů. Leč ouha! Z neznámých důvodů dobíhám poměrně velkou skupinu stojících běžců. Nejspíš jsem tak dobrý a chystám se drtivým způsobem převálcovat odpadávající kusy.

I kdepak! Kterýsi blb strhal na českém území kus značení trasy ze stromů a my tápeme tak říkajíc ve tmě. Ha! Na to jsem ve své přípravě nepomyslel. Lidská blbost na sebe bere mnoho podob. Naštěstí má zkušený rakouský běžec u sebe mapu a snad jsem tam zahlédl i nějakou buzolu. Neštěstí je zažehnáno, zdárně doklopýtáme k další občerstvovačce.

Skupina se po malé chvíli znovu roztrhává na jednotlivé běžce a každý zůstává na trase sám, sám v zajetí svých myšlenek, uprostřed krásy hor.

Slečna se pouští do mých lýtek

Zhruba v půlce závodu je lákavě prosluněná občerstvovací stanice v krásně zatravněné zatáčce lesní cesty. "Pojďte si dát masáž," láká mne lepá dívka, studentka fyzioterapie na Jihočeské univerzitě. Rutinně beru půlku loupaného banánu a pořádně ji zabořím do misky se solí, zapíjím vodou a ionty. "I kdepak! To by mě moc zdrželo!"

"Jen pojďte, nohy budou jako nové, uvidíte, jak se vám potom lehce poběží!"

"Ne-e, neni čas. Ani pivo tu nemáte," chabě zkouším poslední výmluvy. Paní od občerstvovačky pobaveně sleduje náš rozhovor. "Já vám skočím pro pivko támhle do hospody!" Čas pro totální kapitulaci: "No tak dobře, ale ať je dobře vychlazené!"

S úlevou se hroutím do plátěného skládacího křesla a slečna se pouští do mých tuhnoucích lýtek. Jemné dlaně zkušenými pohyby oživují okolí stařeckých kolen a po končetinách se rozlévá nečekané blaho. Paní konečně přibíhá s orosenou sklenicí. Áaa! "Uctivé díky! A ty nohy – no jako nový, to vám povidám!"

Byla to ultramaratónkyně

Na padesátém kilometru mne dobíhá svěží slečna a zapřádá krátký přátelský rozhovor. "To snad nemůže být běžkyně ultramaratónu. Je tu někde na chalupě a teď si vyběhla na své obvyklé tři kilometříky," říkám si. Po chvíli se se mnou loučí s tím, že se jí teď běží docela dobře a překvapivě stoicky, až bych řekl, že optimisticky, bere informaci, že do cíle ultramaratónu zbývá 27 kilometrů.

Vzzzzm! A byla pryč. A byla to ultramaratónkyně. A byla to Klára Jakešová, druhá z žen v cíli. A mě zatím dochází dech. A toaletní papír. Poslední dvacítka kilometrů se stává osamoceným bojem zpestřeným občerstvovacími stanicemi.

Rakouští hasiči se dobře baví na můj účet

Na rakouské straně potkávám u občerstvovačky poněkud rozveselené muže dobrovolného fojrwéru. Zcela nepokrytě si ve svém párty-stanu dopřávají mocnými doušky piva hned ze dvou bas. "Ukaž, dej to sem, já to mám ještě daleko!"

S povzbuzenou psychikou a za mocného smíchu rakouských ohňových mužíků se vydávám vstříc cíli. Posledních pět kilometrů už neběží nohy, ale hlava. A té to zrovna dvakrát nejde. Cíl vidí za každým bukem, ale on je zatím až támhle za tím kopcem, ve staré celnici.

Zatínám zuby, zatlačím slzy bolesti i štěstí a peru se šnečími kroky s poslední nepříznivě nakloněnou rovinou. Na vrcholku drobného stoupání konečně vidím cílovou nafukovací bránu a zaslechnu konejšivý hlas komentátora Štěpána Škorpila.

Sprcha, masáž, steak. Radost, únava, štěstí. Ultravýborný ultramaratón!