Spartathlon, postavit se na start

Nedokončili jsme. Stručná a výstižná zpráva, která opouštěla ve formě SMS naše mobily. Co víc k tomu dodávat.

Zprvu byla i pro nás tahle skutečnost frustrující, nepochopitelná, i když ji každý rok, co Spartathlon trvá, posílají vždy dvě třetiny účastníků. Těžko se smiřujeme s tím, že něco nevyšlo.

Šíp jménem Spartathlon

Spartathlon je dráždidlo, které dokáže hlodat do morku kostí, drásá vás na povrchu i zevnitř a přesto už ve chvíli, kdy odstupujete, si říkáte: "Vrátím se."

Zase se budu trápit na silnicích a cestách mezi Athénami, Korintem a Spartou. Zase do sebe nechám prát boha slunce Apollóna, zase mi bude blbě. Ale na to kašlu, já tam chci být, já tam musím být. Protože to, že jste mezi těmito lidmi, neznamená, že byste byli lepší nebo horší ultramaratónci. To znamená, že jste mezi lidmi, kteří jsou zasaženi stejným šípem – šípem jménem Spartathlon.

A ten nelze vyndat, ránu očist a zašít a prostě jít dál. Tenhle šíp znamená, že jste zasaženi něčím, co nelze ani popsat, co se musí zažít.

Trocha historie

To, že se historie maratónu začala psát v 6. století v Řecku, je vcelku známá věc. Ale, že jí o pár dní předchází historie Spartathlonu, ví jen zasvěcenci.

Když Peršané napadli v onom století Athéňany, vyslali tito posla do Sparty o pomoc. Posel musel absolvovat cestu 250 kilometrů po svých a co nejrychleji. Když do Sparty dorazil, zjistil, že Sparťané zrovna oslavují svého boha války, a tak nesmí týden pozvednout zbraně.

Milý posel tedy běžel zpět s nepořízenou a Athéňany to natolik vytočilo, že si to s Peršany vyřídili sami. A pak běžel další posel z Marathonu do Athén oznámit skvělou zprávu, a tak dal vzniknout maratónu.

Jde se na věc

Vybíhá se v sedm hodin ráno pod Athénskou Akropolí. 217 ženských a mužských odhodlaných ke všemu se vrhá na trať. Zatím je příjemný chládek, nikdo nezávodí. Všichni vědí, že nejdůležitější je přežít prvních 160 km do hor, a pak už se to nějak dobojuje.

Pomalu se proplétáme uličkami Athén, obíháme stavební uzávěry, které tady zbyly ještě z doby, kdy Řeci finišovali, aby vše stihli, než začne Olympiáda. Teď už je to jedno, kdy to dodělají, už je nikdo nehoní, už se na ně nikdo nezlobí, když to nebude včas. A tak to tady bude možná i za rok. Přece nejdůležitější je si ten život užívat a pak teprve to ostatní.

Běžíme dál, dostáváme se na okraj Athén a čeká nás pobřeží. Tam když se podíváte dopředu před sebe, vidíte v dálce, zatím sice rozmazaně, ale čím dál tím víc jasněji, obrys cesty až do Korintu. Takže vidíte, co vás čeká příštích 60 kilometrů.

Docela hezká představa, že? Jsme na dvacátém kilometru v městečku Aspropyrgos. Kromě probouzejících se obyvatel nás přišli pozdravit i žáci místní školy, což se neobejde bez obligátního plácání do dlaní. Děti to potěší a nám dodává novou energii.

Nalevo od trati jsou vidět zbytky starého města, a tak si připravuji foťák a pořizuji pár snímků. Sbíháme k moři a nastává jeden z nejhezčích úseků, pod námi šumí tyrkysové moře s množstvím větších či menších lodí, vše lemované spoustou palem a borovic. Občas je vidět útesy, dokonce tu leží na boku jeden převrácený tanker, což sice není moc idylická podívaná, ale na druhou stranu dokresluje scenérii.

Sluníčko už začíná pěkně přikládat pod kotel, a tak se začínáme na občerstvovačkách kromě pití a jídla zajímat o kýble s vodou k opláchnutí a ochlazení.

První vzdávají

Tady už začínají odstupovat první závodníci. Možná se to zdá někomu předčasné, když se připravovali na závod dlouhý 246 km a nyní odstupují po pár desítkách kilometrů. Ale znáte to, když vás začne něco trápit a vy máte před sebou ještě třicet hodin těžkého běhu, tak zvažujete, zda je rozumné se trápit třeba dalších 10 hodin a pak, až se přejde do kopců, toho stejně nechat, nebo odstoupit nyní.

To je právě to, co dělá Spartathlon Spartathlonem a odlišuje jej od ostatních závodů. Posledních 15 kilometrů před Korintem houstne doprava, probíháme nejméně příjemnou částí tratě. Kolem nás jsou rafinérie a zdi různých továren. Tady dostává psychika hodně zabrat, není se kde odpoutat, sluníčko řádí čím dál víc a 70 kilometrů v nohách už je taky znát.

Navíc to vše umocňuje skutečnost, že prvních 81 kilometrů do Korintu musíte zvládnout docela rychle, což znamená uběhnout je za devět a půl hodiny. V Korintu si můžete dát masáž, dostanete pořádné jídlo, nudle se zeleninou a sýrem.

Většina běžců pokračuje hned dál. Na jídlo už nemáte moc pomyšlení, protože sluníčko už se vám propálilo až do žaludku, jediné na co máte ještě chuť, je pořádná studená koupel a vychlazené pivo. Před očima vám místo redbullu začínají létat andělíčci s plzeňským.

Teprve nyní vše opravdu začíná. Než sluníčko zajde, tak musíte přežít ještě nějaké tři hodinky a přitom uběhnout alespoň 22 kilometrů. Zdá se to sice jako maličkost, ale jen doma v pokoji s nohama na stole. Když nohy klepou neustálé staccato do rozpáleného asfaltu, je to docela o něčem jiném.

Křest sluncem

Na občerstvovačce si vezmete do ruky láhev s vodou. Je ještě docela vychlazená, zprvu vychutnáváte její blahodárné účinky. Necháte si část na další kilometry. Když se chcete znovu napít, už máte pocit, že pijete horký čaj. Ještě si necháte třetinu, se kterou se za chvíli polijete, protože už jste zase suchý jak troud.

Ucuknete bolestí a rozhlížíte, se kdo to po vás cáká horkou vodou. Nad sebou akorát uvidíte ústí láhve, z níž ta horká voda teče. Žádný div, když tady teplota na slunci už osciluje někde mezi 45 a 50 stupni.

"Sakra, mám já tohle zapotřebí? Kterej blb mě sem poslal?" honí se vám hlavou. Pak si uvědomíte, že ten blb jste vy sám, a běžíte dál.

Je konec

Stmívá se a vy se těšíte na stín a zimu v horách. Začínají vás ale rozčilovat všechny díry, které Řekové na silnicích snad nechávají schválně, abyste si dolámali hnáty. Prostě už vás rozhodí naprosto všechno. Je vám blbě, nemůžete se podívat na žádné jídlo, pivo tady neteče.

Nakonec se dostanete do oněch vysněných hor, skoro je přelezete a když slézáte, blbě šlápnete a vše se vám rozplývá před očima. Je to sen nebo se mi to zdá, to jsem se plahočil a trpěl 160 kilometrů, abych nakonec skončil jako pako, které si neumí ani pořádně posvítit na cestu a pod nohy, aby vědělo kam a na co šlape?

Je konec. Odevzdáte číslo a máte pocit, že pro vás skončil svět. Vlezete do autobusu, kde jsou stejně postižení, a očekáváte, že budou všichni uzavření do sebe, hrabat se ve svých bolístkách, ale nic takového. Naopak, dočkáte se bouřlivého potlesku za to, že jste se dokázali bít s tratí až sem.

Neskutečné, najednou si uvědomíte, že i prohra je výhrou, a že nejdůležitější není dokončit, ale postavit se na start.