150 kilometrů po hřebenu Tater

Ahoj Osine, budeme si povídat – ne o dnešním světě, kterému našinec člověk pomalu přestává rozumět - ale o starých časech. Bejvávalo, bejvávalo.

V roce 1970 se 9. února vaše horolezecká skupina dala na pochod po tatranském hřebenu. Kolik vás bylo a kdo vůbec celou záležitost vymyslel?

Vymyslel to zcela určitě Pavouk, ale nevím, s kým ještě. Podle mne s Jiřím Pytlíkem Zrůstem, který se ale nakonec akce vůbec nezúčastnil, pokud se pamatuji, protože se s Pavoukem nepohodli. Anebo to vymyslel Pavouk s Ivanem Dieškou. Byly nás celkem dvě skupiny, podpůrná a vrcholová. Vrcholová skupina měla sedm lidí. Byl v ní vědecký pracovník Jan Kalvoda, Ivan Dieška, Jiří Novák, Ondrej Pavouk Pochylý, Osvald Osin Duba, Jan Chroust Procházka a vedoucím byl další Pavouk - Pavel Pochylý. Později k této partě přibyl fotograf Honza Šváb. V podpůrné skupině byl nejstarší Pochylý - Petr, Milan Mereš, Petr Schnabl a další už nevím, vždyť uplynulo od té doby přes 40 let!

Horolezeckým cílem bylo přejít celý tatranský hřeben poprvé v zimě. Všeobecně prospěšný až vědecký cíl (bez něhož tenkrát žádná akce nebyla dost dobře možná) byl určen tak, že se oficiálně zkoumal vznik tvaru a reliéfu zemského povrchu a působení různých vlivů jako třeba působení vody, ledovců či eroze. Dále se pozorovaly skalní formace a různé procesy v oblastech medicíny. Také se zkoušela výzbroj a výstroj.

ZIMNÍ HŘEBEN VYSOKÝCH TATER

Dieška: Tatranská hřebenovka na papíře

Pochylý: Podrobná zpráva Pavla Pochylého

Hroza: Co je potřeba na zimní tatranskou hřebenovku

Hroza: Tatry si zaslouží zimní hřeben

Akce se připravovala celý rok. Jak dlouho nakonec přechod trval?

Od 9.února do 12. března, tedy 32 dnů. Ti, kteří celý přechod v délce 140 kilometrů absolvovali, vystoupili na 104 vrcholů.

Jaké bylo počasí?

Byla spousta nového sněhu, minimálně po pás, kterým jsme se museli nějak probojovat. Střídali jsme se na špici a za sebou jsme zanechávali hlubokou brázdu. Byl to plazení a ještě k tomu bez jakékoliv viditelnosti. To byla pro mne úplně nová zkušenost. Někdy jsme postupovali tak, že jsme batoh, svini jednu, házeli před sebe, aby se to potom lépe proplazilo. Při pozdější sněhové vichřici, rychlost větru někdy dosáhla až 170 km/hod., došlo k různým zpestřením celého programu. Bylo totiž dokonce některé dny nutné, že když to na jednoho přišlo, musel přičapnout ve stanu. Fantazie! To vše se odehrávalo většinou při teplotách kolem mínus 20° Celsia.

Jakou jste tenkrát měli výstroj?

Naše výstroj byla z dnešního hlediska jistě zajímavá a značně odlišná. Pro šest maníků jsme měli stan pro tři osoby, nějaké jednoduché Á-čko s podlážkou, žádné spacáky. Žďáráky a sloní nohy nám před startem nedodali, a tak nám to měla podpůrná skupina přinést na Baníkov. Tím jménem hory si nejsem moc jistý, bylo to ale za Velkým Roháčem, kam se dá jednoduše dojít z nějaké chaty, myslím, že to byla Zverovka.

Vyfasovali jsme krátké lyže a běžky. Ty ovšem zůstaly dole, asi proto, že Pavouci neuměli, pokud si dobře pamatuji, vůbec lyžovat. O sněžnicích se sice mluvilo, ale byly zavrženy. Boty byly kožené lyžáky, hrozně tvrdé a pro mne úzké. Proto jsem si vzal svoje dvojité boty, které jsem koupil roku 1968 na zájezdu do italského Courmayeru. Cepíny a mačky nesly značku Salewa. Dala je tato firma. Lana byla z tehdy známé československé firmy Chemlon.

K vaření byly určeny dva benzinové Juwely z tehdejší DDR. Ve stanu jsme neměli žádné karimatky, leželi jsme tedy přímo na podlážce více-méně poskládáni na sebe. Spali jsem v tom, v čem jsme šli, jenom jsme k tomu večer přidali bonekanovou bundu z umělé kožešiny. Byl to materiál určený do -40°C.

Kolikrát jste si řekli, že budete muset vzdát?

O tom nebyla nikdy řeč. Až dlouho potom později jsem si uvědomil, že mám problémy s cévami a pravděpodobně to byl důvod mého omrznutí i přes to, že jsem měl dvojité boty.

Kdo celý přechod dokončil a kdo ne a proč?

Začalo nás šest. Oba Pavouci, Ivan, Chroust, Honza Kalvoda a já. Dojeli jsme gazíkem na nějakou hájovnu nedaleko Hutianského sedla, kde jsme přespali. Ráno nás, myslím, ještě kousek svezli, a pak jsem vyrazili někam po zasněžených pláních, v hlubokém prašanu a za velkého mrazu. Když jsme ukončili první etapu na vrcholu, mělo tam být donesené jídlo. To tam ovšem nebylo, a tak jsme museli další den, za pěkného počasí a oteplení, sestoupit dolů, abychom zjistili, co je s matrošem. Dozvěděli jsme se, že údolní skupina se pokusila dostat nahoru, ale museli to zabalit kvůli podmínkám a počasí.

Zůstali jsme jsme na chatě, asi to byla Zverovka, a další den jsme vyrazili obohaceni o žďáráky pro dvě osoby, sloní nohy, které byly ale nacpané jenom dole a ne nahoře, prý je tam to peří stejně na houby, a s jídlem na tři dny. Na chatě se k nám přidal Honza Šváb, takže nás bylo sedm. Stan zůstal na kopci po posledním bivaku.

Další etapa pochodu přes Červené vrchy až na Kasprův vrch proběhnula poměrně v pohodě, bylo slušné počasí, zima, ale žádná vichřice. Na této etapě jsme vařili po skupinách, já jsem byl myslím v partě s Jirkou. Asi po 14 hodinách jsme došli kolem sedmé večer na Kasprový vrch, naše forma byla dobrá. Překvapení bylo, když jsem sundal boty a zjistil omrzlé nohy. Netušil jsem to. Stejná situace potkala Jirku a Honzu Kalvodu, ale já jsem na tom byl nejhůř. Myslím, že se tady na to také vykašlal i Honza Šváb. A tak lanovkou dolů, gazíkem do Popradu a vlakem do Vojenské nemocnice v Praze. S Jirkou jsme tam strávili měsíc, než nám přiřízli prstíky. Mě palec a Jirkovi nějaký prst, on to bude jistě vedět líp než já.

Dál šli už jenom čtyři, oba Pavouci, Chroust a Ivan. Chroust měl také namrzlé nohy, ale zkusil to až za sedlo Váha, kde to také musil zabalit. Tak zůstali potom jenom tři, kteří došli až na konec.

Kolik jste toho ušli či ulezli za den při extrémně těžkých podmínkách?

Byly dny, kdy se denní výkon scvrknul na minimum. Za 16 hodin jsme se jednou dostali jen o necelé dva kilometry dál a nejhorší výkon byl jeden kilometr za 17 hodin. První den jsme urazili jenom pět kilometrů.

Vzpomínáš si na nějakou dobrodružnou situaci?

Třetí den pochodu nám uvnitř stanu chytla láhev s benzínem. Naštěstí se nám podařilo ji vyhodit ven, než bouchla, ale o jídle jsme si mohli jenom povídat. Bylo to ale určitě lepší, než si lízat popáleniny nebo dopadnout ještě hůř.Když jsme se vzpamatovali z bleskové reakce sedících u vchodu, tak jsme konstatovali otevřené nože u ostatních, kteří byli připraveni rozříznout stan a vypadnout do přírody. Trvalo to celé tři až pět vteřin a bylo posekáno.

Dalším zážitkem byl okamžik, když se podařilo, celkem za pěkného počasí, shodit ohromnou převěj jako lavinu. Byl to myslím Pavouk, kterého se podařilo zbytku manšaftu zachytit. Lavina padla na mne, když jsem jako pátý traverzoval úzký žlab dva metry pod hřebenem. Jenom jsem si přišlápnul, zarazil cepín a pod nohami mi to odjelo skoro až na trávu. Výška odtrhu byla půl druhého metru.

Jaké jste měli tenkrát jídlo a pití?

Z počátku jsme měli jídlo na tři dny, ale první den jsme večer vařili prakticky jenom čaj, protože se celý den nic nepilo a jedly pouze sušenky. Další jídlo pro etapu, která měla skončit na Kasprovém vrchu, jsme měli najít na roháčském Baníkově. Tam jsme došli v noci. Sníh byl vichřicí vyfoukaný, žrádlo nikde a my neměli nic do žaludku. Následoval bivak ve stanu, který se nedal postavit, v něm jsem byli nějak poskládáni a přes nás se hnala stokilometrová vichřice. Dnes si myslím, že s jídlem a pitím to tenkrát bylo mizerné. Myslím si, že jsem omrznul také proto, že jsem se prakticky přes den ničeho nenapil, prostě jsem měl málo tekutin.

Dostalo se vám později nějakého ocenění za velký úspěch?

Ocenění, myslím, nebylo žádné veliké, jenom výstava fotek v domě U Hybernů v Praze. Spíše se kritizoval fakt, že jsme přechod přerušili v Roháčích. Kvli tomu to funkcionáři nakonec neuznali jako kompletní přechod. Krátce potom jsem odešel do Švýcarska, a tak další osudy nezýnám.

Víš o někom, komu se totéž podařilo po vás?

Myslím, že za pár let po nás to byla nějaká parta z Ostravska a nesmí se zapomenout na Pavouka. Když se vrátil z basy, přešel stejnou cestou hřeben Tater sólo. Bylo to od 23. února do 3. března roku 1979.

Jak hodnotíš dnes, s odstupem doby a pod vlivem svých dnešních horolezeckých zkušeností, tehdejší akci?

Pro mne to byla tvrdá zkušenost a poznání, že se člověk nemůže spolehnout na to, že co projde jednou jednomu, nemusí za stejných podmínek projít druhému. Že je lepší mít v kritických situacích vlastní iniciativu a vyvíjet činnost, než čekat, až to někdo udělá. Tedy spíše vést, než se nechat vléct. Moje tehdejší zkušenosti byly na takovou akci nedostatečné, na rozdíl od Pavouků. Získané zkušenosti jsem pak ale pak využil ve svém dalším podnikání, jak v horách, tak i profesionálně.

Zažil jsi v tvém pozdějším horolezeckém životě náročnější akce?

Myslím, že už jsem něco tak tvrdého nezažil. I když byly momenty, kdy to nebyla žádná sranda. Třeba jižní hřeben Aiguille de Peuterey, po převratu počasí, 3 bivaky, 2 dny bez jídla a 30 cm sněhu na posledních deseti délkách.

Co děláš dnes, ve svých mírně pokročilých letech?

Pracuji jako kokot a nevím jak to zredukovat. Do hor chodím jenom, když mám trochu času, pokouším se lézt, dá to ještě těch V+ na předním konci, pokud to není moc fyzické. V zimě lezu se svými kamarády z Plzně rampouchy, také na tvrdém konci lana. Jinak běžky a túry na lyžích, v létě nalehko na různé vrcholy, anebo kolem masívu, jako krátký treking.

Máš ještě dnes kontakt s někým z tatranské party?

Kromě toho, že jsem se asi před rokem setkal s Jirkou Novákem, kontakt s nikým nemám. Bylo to po smrti Ivana Diešky, kdy jsem si uvědomil, že nás ubývá a že s těmi, se kterými bych si chtěl popovídat, to už nestihnu. Většina z té party už nežije. S Honzou Kalvodou jsem nic jiného nezažil, nevím ani vlastně, jak dostal z omrzlin, a s Honzou Švábem jsem ztratil kontakt, když jsem emigroval. Nevím jestli je ještě na živu, byl podstatně starší, takže by mu dnes muselo být přes 80 let.

Přeji ti nadále dostatek zdraví a energie na pohyb po horách a mnoho radosti z dosažených cílů.