Acotango (6052 m): mezi vulkány na hranicích Bolívie a Chile

Průzkum terénu

Na Acotango jsem se vypravil na dvakrát. Při první výpravě jsem měl velké plány, ale člověk míní, život mění. Když jsem předával bágly místnímu muleteerovi (člověku pohánějícímu osly, kteří nesou náklad do tábora) kolovala v kruhu bolívijských indiánů lahev piva, prý na zdar naší výpravy.

Horečně jsem vymýšlel výmluvu, proč se nenapít, zatímco lahev se nezadržitelně blížila. Nevymyslel jsem nic. Napil jsem se. A "zdar výpravy" se dostavil už téhož dne navečer.

Tak tak jsem se dokodrcal do tábora u jezera pod sedlem, noc jsem pak strávil pozorováním souhvězdí Jižní kříž v podřepu a při tom jsem slevoval ze svých plánů. Nakonec jsem se rozhodl pro šestitisícové Acotango.

Cerro Acotango je vyhaslá sopka na hranicích Bolívie a Chile, hned za hranicí národního parku Sajama. Je to treková hora, s šesti tisíci metry je pouze docela dost vysoká. Při výstupu po firnu na úbočí vše probíhalo bez problémů, po svítání bylo nebe modré, nic nenasvědčovalo tomu, co čekalo na hřebeni. Tam vanul vichr asi 70 km/h, v nárazech ještě vyšší.

Po vysílení z cestovatelských nemocí mě to smetlo z hřebene a poryvy odnášely už tak řídký vzduch. Hodinky ukazovaly 5800 m, a já jsem pokus o vrchol odpískal. Alespoň jsem se rozhlédl po okolí, pohledy byly fenomenální.

Druhý pokus

O dva roky později stojíme ve čtyřech (Dáša, Lenka, Libor a já) na letišti v Praze, před námi cesta do La Paz. Na letiště El Alto se dolétá nad ránem, ještě za hluboké tmy. Oznámení na obrazovkách v letadle našince překvapí, jsme ve výšce 6000 metrů a přistává se prý za 20 minut. El Alto je s nadmořskou výškou 4050 metrů nejvýše položeným mezinárodním letištěm na světě a opravdu, za dvacet minut se snášíme nad pravoúhlou sítí ulic tohoto velkoměsta vysoko v Andách.

Dolet do 4000 metrů není jen tak. Je skvělé, že jsme v horách a nečekají nás žádné další složité přesuny. Horší je nadmořská výška. Tradují se historky, že lidé po vyzvednutí zavazadel na letišti zkolabovali a museli je okamžitě následným letadlem evakuovat. Nic takového jsem během svých tří výprav do Bolívie neviděl, ale záhul na organismus to je. Někoho dost bolí hlava, já mám problémy se spánkem.

Na cestování jsme si najali agenturu. To v Bolivii doporučuji kvůli efektivitě přesunů, případně kvůli výstupu na některé z vrcholů (třeba Chearoco a Chachacomani v Cordilleře Real), které musí povolit místní indiánská komunita, a to bez agentury těžko získáte.

Po prohlídce La Paz začal pětidenní aklimatizační trek nejdřív na ostrově Slunce v jezeře Titicaca. Pokračoval v oblasti Condoriri v Cordilleře Real se zakončením na jednoduchém zaledněném vrcholu Pico Tarija (5320 m).

Do národního parku Sajama

Následoval přesun do oblasti Cordillery Occidental. Tam na hranici s Chile se nalézáme pod sopkami, osamělými kužely, které vyvolávají náladu opuštěnosti. Uprostřed národního parku se tyčí samotná Sajama (nejvyšší hora Bolívie 6542 m), na západním obzoru jsou další dva kužely – sopky dvojčata, Parinacota (6333 m) a Pomerape (6220 m), říká se jim Prsa Jižní Ameriky.

Přebýváme v ecolodgi ve vesničce Tomarapi v národním parku, kde se o turisty a horaly starají rodiny místních indiánů a přivydělávají si tím k jinak skromnému živobytí. Okolí je suchá pustina, tu a tam jsou stáda lam, v zemědělské sezóně se na malých políčkách pěstuje quinoa.

Po příjezdu jsme batohy hodili na pokoje a ještě vyrážíme k jezeru Huanakota. Zde, podobně jako na ostatních vysokohorských jezerech v jižní Bolívii, potkáváme hejno plameňáků. Nejprve zvysoka našlapují, jak se přiblížíme, přejdou do cvalu, jakoby běží po vodní hladině, zamávají křídly a jsou ve vzduchu. Udělají několik oblouků se Sajamou na pozadí a přistanou na druhé straně jezera.

Na Acotango

Díky těžební činnosti je bolivijské Altiplano protkáno sítí cestiček, po kterých se teréňákem přesunete, kam je potřeba, třeba na nástup pod Acotango. A tak vstáváme ve čtyři hodiny, dáme snídani a pak odjezd. Těsně před svítáním, kolem půl sedmé, vystupujeme z auta ve výšce 5100 metrů. Na západ od nás se táhne údolí a vzadu nad ním se zvedá dalších skoro 1000 výškových metrů Acotanga.

Plán byl vylézt na vrchol severovýchodním hřebenem. Na chodecký terén jsme s sebou neměli ani lano, jen mačky, hůlky a cepíny. Jenže Jeff zamířil do údolí pod severozápadní stěnu. Ta byla na rozdíl od zbytku hory pokryta zčásti ledem a zčásti sněhem. Vrchní partie se svažovaly ve sklonu dobrých 55°, místy možná i víc. Nevím, jestli si Jeff sám za sebe chtěl užít zajímavého výstupu, nebo si chtěl užít legraci při pohledu na nás. Ať to bylo jakkoliv, nastupovali jsme do stěny s respektem.

Počátek výstupu probíhal po ztuhlém a zmrzlém úbočí ze suti a písku. Po asi 200 výškových metrech jsme dosáhli začátku ledu. Nebyl to hladký led, ale kajícníci (nieve penitentes), ostré a metr a půl vysoké ledové hroty táhnoucí se svahem nahoru. Jde útvary vytvořené cykly tání ve dne na ostrém slunci a následném promrznutí v noci, které jsou typické pro velmi suchý vzduch ve vysokých nadmořských výškách v horách nad Altiplanem.

Nasadili jsme mačky a pustili se do toho. Přestože je pohyb skrz kajícníky únavnější než třeba výstup po tvrdém firnu, jde o bezpečnější variantu. Při sklonu stěny na Acotangu by jakékoliv podklouznutí na hladké ledové nebo sněhové ploše mohlo vést k velmi závažné situaci. Kajícníci naopak pád nebo jen uklouznutí zachytí, což jsme si ověřili v praxi. Libor v jednu chvíli zaváhal, asi mačkami nějak špatně dostoupl na všelijak kulatě tvarované ledové plochy mezi kajícníky, ujelo to a ve výšce 5700 m vystřihl salto hodné akrobata z cirkusu. Kajícníci ho ale naštěstí zastavily.

Otřeseni jsme zůstali stát, zatímco Jeff někde vpředu pádil, aniž cokoliv registroval. Tak nám nezbylo než pokračovat. Po další chvíli při neustálém překračování a obskakování ledových nožů kajícníků to pro změnu ujelo mně. Také jsem to musel rozdýchávat. Naštěstí už nebyla daleko sněhová římsa, která oddělovala led s kajícníky od firnového pole nad ním a vedla šikmo stěnou vzhůru směrem k hřebeni.

Na římse jsme dostihli odpočívajícího Jeffa a vydali se po ní společně nahoru. Byla pohodlná, asi metr a půl široká, po boji v kajícnících to byla pohoda. Na Libora ale začala doléhat výška, rozhodl se jít po hraně římsy těsně nad stěnou. Že prý je mu úplně jedno, jestli sletí. Naštěstí tyto temné myšlenky nerealizoval.

Jak se ukázalo, římsa nevedla až na hřeben, ústila do převislých skal pod ním. Takže jsme na závěr museli nastoupit do prudké firnové stěny, na předních hrotech, každý pouze s jedním cepínem, asi 30 metrů nahoru. Abychom expozici měli za sebou, těch 30 metrů jsme doslova vyletěli.

Ocitli jsme na hřebeni, který byl pokrytý tvrdým sněhem, dobře držel. Cesta k vrcholu byla volná! Po překonání zbylého kilometru lehkým terénem jsme stáli nahoře. Magická hranice 6000 m n.m. byla překonána, jupí! Během výstupu se z modré oblohy stalo polojasno, ale i tak byl rozhled úžasný po všech okolních sopkách, jezerech a po Altiplanu.

Na Acotangu je vrcholová kniha v odolném kovovém kufříku. Zeptal jsem se Libora, jestli chce něco napsat. Libor ale k mému překvapení na vrcholu Acotanga usnul a o něčem přijemném si nechal zdát. Tak jsem nás tam oba zapsal já.

Spolu s Jeffem jsme se pokochali pohledem, něco nafotili a posvačili. Vzbudili jsme Libora a zahájili sestup. Šli jsme severním hřebenem, který míří k Parinacotě a Pomerape. Po necelém kilometru jsme z tohoto hraničního hřebene uhnuli na pískové úbočí, a víc klouzali než šli do údolí na bolívijské straně. Začalo drobně sněžit, v dálce se zvedala Sajama zahalená do bouřkového mraku. Po pár hodinách jsme došli k autu a mezi stády lam jsme zamířili zpět do Tomarapi.

Booking.com

Cestou jsme ještě zastavili u horkých pramenů. Protože celá oblast je sopečná, není přítomnost pramenů nijak překvapivá. Byly tam Dáša s Lenkou, během dne se v horké vodě vykoupaly, takže teď zůstaly v bundách a čepicích. My s Liborem jsme šli hbitě do naha a vlítli jsme do vody. Po dnech na studeném a vyfoukaném Altiplanu, a po výstupu na velký kopec, to bylo supr. A tak jsme si to užili, poté jsme byli ještě dva dny v Tomarapi a podnikali menší výlety; následně nadmíru spokojeni jsme odjeli zpět do La Paz.

Další fotografie si prohlédněte v albu Romana Siegla na Rajčeti.

MAPA Acotango
Kliknutím na obrázek otevřete velkou mapu:

 Bolívie na Horydoly

KNIHA Jižní Amerikou přes Stolové hory do Bolívie

VÝSTAVA Panoramatická Bolívie

CESTOVÁNÍ Bolívie zrušila víza

STÁTNÍ PŘEVRAT Peklo v Bolívii

 Hory v Jižní Americe

Aconcagua (6962 m)

Acotango (6052 m)

Tocllaraju (6032 m)

Cerro Plata (5930 m)

Cotopaxi (5897 m)

Pisco (5750 m)

Cerro el Plomo (5424 m)

Cerro Torre (3133 m)

Puyehue (2236 m)

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě