Bílé italské čtyřtisícovky Castor, Pollux a Breithorn

Kam? Itálie, oblast Valle d'Aosta, údolí Valle d'Ayas končící městečky Champoluc a Saint Jacques. Sic chudší skupina do počtu, nežli léta předešlá, ale o to více nažhavenější jsme odjížděli směr Rozvadov, Mnichov, Brener, Miláno, Verres, Brusson a údolí Valle d'Ayas. Přijíždíme ještě před rozbřeskem a dospáváme v autě pod naším kempem. Nechce se nám moc čekat až kemp ožije, abychom založili tábor.

Aklimatizace na třítisícovkách

Za rozbřesku vyrážíme na první vrcholek Bec de Nana (3010 m). Obloha není zrovna bez mráčků, ale větší část dne máme slunce nad hlavou, je dost teplo, příjemně fouká vítr a mraky potkáváme jen na samotném vrcholku. Snažíme se pokochat výhledem a zase dolů, trochu jinou cestou než na vrchol. Cesta vzhůru šla po značce 3a. Sestup přes kamennou neznačenou pěšinku na druhou stranu hory do sedla Col de Nana. Odtud už po 3b znovu na 3a.

Na druhý aklimatizační den jsme pro protažení nohou vybrali horu B.ca Trecare (3033). Po cestě 4a ze Saint Jacques do již známého sedélka Col de Nana. Veliké zásoby vody není potřeba na tyto výstupy nosit. Stezky vždy lemují nějaké potůčky. Sem tam se narazí přímo na studánku. Takže záložní litr v PET láhvi stačí. Žádnou virózu jsme z jejího pití nedostali ani roky předešlé, natož letos. Před samotným závěrečným stoupáním do sedla se dá nabrat znovu voda.

Dále po značce 3c kameno-štěrkovo-prašným terénem. Vrchol je dosažen. Větrání propocených ponožek spojeno s obědem. Chleba a pěkně vysušené klobásky přišli vhod. Kochání výhledem na Grand Paradiso, Mont Blanc a Matterhorn. Hřebeny Monte Rosy jsou schovány v mracích. Krásné počasí část výpravy vylákalo zpestřit si sestup znovu cestou přes vrchol Bec de Nana. Všichni se znovu setkáváme na vrchní silnici ze Champolucu do kempu.

Dalšího dne ráno se vstává o něco dřív. Naším cílem je chata Rifugio Guide d. Valle d'Ayas (v mapě 3394, na místě udávají 3420 m). Autem zatáčíme před cedulí Saint Jacques doprava do ostrého stoupání. Po dvou zatáčkách jsme na větším place, kde necháváme bez problémů auto. Po asfaltce se vracíme. Přes Saint Jacques směr Lago Blu po cestě č. 7. Z první veliké louky za stoupání lesem, kde stojí poslední obydlené domy, se nám otevírá výhled na Polluce (4091), Castore (4228) a vlevo směr vrcholky Breithornu. Cesta dále pokračuje cestou sjízdnou terénními auty. Nabíráme vodu ze studánky a směr Rifugio Mezzalama (3036).

Dostáváme se k části, kde se dají doporučit hůlky. Užší pěšina stoupá mezi travnatým porostem. Ani po vyčerpávajících 45 minutách však nemá konce. Když konečně dojdeme k Rifugiu, dáváme nějakou sušenku do žaludku a 20 minut polospánkové relaxace na sluníčku před chatou.

Castor

Dost bylo odpočinku, vyrážíme. Po levé straně Mezzalamy cesta pokračuje přes heliport vzhůru. Kam taky jinam, že? Za heliportem malinko vlevo dolů se dá nabrat poslední tekoucí pitná voda. Přicházíme k prvnímu ledovci naší dovolené. Vpravo na skále je vidět cíl. Nastupujeme na ledovec a hnáni přicházející mléčně bílou oblačností začínáme výstup. Cesta není moc dobře značená v mapách. Ledovec je i na pokročilou dobu druhé hodiny odpolední pěkně stabilní. Velikým levým obloukem docházíme v horní části přes větší množství trhlin k chatě.

Již dříve telefonem zamluvené spaní není špatné. Člověk má jistotu postele s polštářem a dvěma dekami. Noc je za 16 euro bez jídla a něco kolem 30 euro s polopenzí. Odpoledne se tráví pozdějším obědem, kávou večeří, kocháním se panoramatem do údolí a hlavně vzhůru k našim cílům nad 4000 m n.m. Úderem osmé hodiny se chystáme ulehnout. Nikomu se moc spát nechce, ale odpočinek je na zítřek potřeba. Proto nikdo dlouho nekecá a po zakoupeném pivku u baru (nějaké italské s myslivcem na obalu nebylo špatný) se snaží všichni usnout.

Budíček ve 4:30 a po páté hodině ranní nástup venku. Sní se připravená snídaně od večera. Z převařené vody načepované na toaletách je udělána spousta čaje, který dnes budeme potřebovat. Vyrážíme. Zatím si stále myslíme, že půjde o zahřívací cestu. Pod Castorem doleva po vrstevnici směr C.le del Breithorn (3831), přes sjezdovky u Malého Matterhornu k Testa Grigia, Cime Biance a po stezce číslo 6-6a-6b Tour del Monte Rosa dolů k autu. Chyba lávky. Na rozcestí mezi Polluce a Castore se náš člověk, co moc dobře ovládá jazyk italský, domlouvá s místním horským vůdcem jedněch turistů. Původně jen upřesňuje, ptá se, co je který kopec v okolí zač, abychom se dobře orientovali.

Najednou je slyšet slova "via, Castor, bene" (cesta, Castore, dobrý). I mé znalosti italštiny na toto stačí. Hned se mi rozzáří oči a začínám přemlouvat ostatní ke změně cesty. Trhliny, ledovec a celá cesta je prý letos v tomto svahu stabilní. Naše dvě lana po třech a čytřech lidech vyráží. Tento svah je těžší než druhá strana hory, ale je ve stínu. Stoupáme prošláplou cestou. Daří se obejít baletním krokem větší kru, kde je cesta kolem ní široká pouze na jednu nohu. Obcházíme delší tř metry širokou puklinu a hrneme se k závěrečnému stoupání do sedla hřebínku. Míjíme se se sestupující dvojicí, které uhýbáme. Není to nejextrémnější svah, ale všem je jasné, že sestup je mnohem náročnější než výstup. Vyrážíme. Jako první na laně se dostávám na hřebínek. Jsou zde zapuštěny železné tyče pro potřeby jištění. Posledních pár desítek metrů nás dělí od vrcholu Castore (4228). Jde o hřebínek široký jen 35 cm. Na každou stranu je vidět více jak dvě stovky výškových metrů sněhového srázu. Morálový hřebínek je zdolán a Castore je naše. Počasí je krásné. Sem tam mráček v dálce. Vrcholový malý frťánek, pár fotek, někdo i čaj a sestupuje se.

Směr po hřebenu směr jihovýchod. Za C.le Felik se cesta zatáčí vpravo a přes krátký sestup a táhlý ledovec letos bez puklin scházíme k Refugio Q. Sella (3583). Větráme nohy, převlékáme se do kraťasů, oběd a relaxace. Po tomto oddychu sestupujeme lanem jištěnou cestu. Nedoporučuji dále chodit po cestě č. 9. Od konečné stanice lyžařských lanovek (Bettaforca) se jde po prašné cestě, kde si i s hůlkami odrovnáváte dost kolena. Proto jděte raději pro oko horší cestou č. 8 k Lago Blue a dále již po známé cestě do Saint Jacques.

Reklama na hlad

Další den byl dnem odpočinku. No jak se to vezme. V pozdním odpoledni se jelo nakoupit nějaké víno. Mne a Honzu již svědí zadek v kempu. Tak jsem hodil korunou zda-li jít již ten den, nebo až druhý den s ostatními. Koruna rozhodla, že máme balit. Cesta vzhůru byla shodná jako při předchozí túře. Na Mezzalamě jsem měli domluveno spaní. Mají to tu za 8,50 euro za noc bez jídla. S jídlem asi něco přes 17 euro, ale tím si nejsem jist. Hlavně pozor na personál, který byl reklamou na hlad. Mladá holka i kluk nevážili snad dohromady tolik co mám já, osmdesát kilogramů. Další den chtěli naší druhou skupinu trochu více přiškrtit na financích a účtovat jim 14 euro za noc bez jídla. Česká povaha se nedá a s určitým lehkým důrazem v hlase stanovují naši dříve dohodnutou cenu. Večer si kupujeme dvě půllitrová pivka po 5 eurech. Jeden Heineken a druhé místní již prověřené s myslivcem.

Ráno vstáváme v 5 hodin, dáváme rychlé dláblo a vyrážíme. Náš nový cíl je bivak Rossi e Volante (3750). Cestu k Rifugiu Guide d'Ayas volíme jinou než dříve. Až k ledovci nad Mezzalamou je cesta shodná, ale zde nejdeme levou cestou po ledovci. Jdeme vpravo, nastoupáme zasněženým svahem, co to jde, a přelézáme na kameny. Dál jen po nich až se vyleze k chatě. Jde o výrazné ulehčení cesty. Po dokoupení dvou plechovek pivka jako nezbytných zásob pro lepší odpolední spánek pokračujeme dál. Znovu na rozcestí mezi Polluce a Castore. Zde volíme cestu vlevo. Jde plus mínus o cestu po vrstevnici. Polluce je již za našimi zády a první svah po lehkém táhlém klesání traverzové cesty směrem k Breithornu po pravé straně skrývá bivak. Malá chajda je na železných podpěrách, zapuštěných ve skále, zhruba ve dvou třetinách skalnatého svahu.

Čeká nás další chybka neznalosti cesty. Volíme cestu levým zasněženým svahem, přes členitý terén. Častěji obcházíme náznaky puklin. Přicházíme tak k bivaku z vrchu. Odpoledne nacházíme výrazně lepší cestu. Bivak dobit, hurá. Tím však tento den náš pobyt na sněhu nekončí. Shazujeme batohy, dáváme něco lehkého do úst a s foťákem a nezbytnými věcmi nabíráme diretkou směr vrchol kopce za bivakem.

Roccia Nera (4075) je pokořen. Bohové hor jsou nám naklonění. Je krásný výhled na okolní vrcholky. Trochu oblačnosti, ze které neprší, je v okolních údolích. My jsme však nad ní. Předpověď na tento a další den nás nechávala klidnými. Tlaková výše bez front. Vracíme se do bivaku. Brzký příchod na bivak má své výhody. Můžete si vybrat postel, ale hlavně jí máte jistou. Během odpoledne se začali trousit další lidé, kteří zde také nocovali. Bivak pro 10 lidí se nafouknul na 13 dočasných obyvatel. Sem tam se bavíme s Italy z Torina, kteří nám dávají rady na zítřejší cestu. Hlavně kudy jsou dvě cesty na Polluce.

Breithorn

Ráno nás po čtvrté hodině budí skupinka italských mladíků. Lekcí ohledně slušného chování v místnosti, kde ostatní ještě spí, by jim mohlo být počínání jakéhokoliv Čecha, co jsem zatím poznal. Kolem 4:30 vstáváme tedy i my. S vědomím, že tento den budeme mít napilno. Snídaně, chleby s paštikou, oblékání a již sestupujeme pod bivak. To je dříve včera objevená lepší cesta. Za 10 minut jsme dole a lehkým táhlým stoupáním jdeme k nástupu na Polluce. V tuto dobu předcházíme hlučné italské kluky. Nikam neženeme, ale přeci jen máme svižnější tempo, než je to jejich. Cesta vzhůru vede po kamenném hřebínku, více po svahu směrem ke Castore. Za řetězy je znovu sníh a soška panny Marie. Obouváme mačky a v 6:40 dobýváme vrchol.

Ranní světlo, které je od vycházejícího slunce, pěkně osvětluje okolní svahy hor. Sestupujeme a na řetězech se setkáváme se třemi skupinkami turistů, které mají vždy horského vůdce a stěží lezou vzhůru. Nejsou slušní a na naše žádosti ohledně sestupu německy mluvící průvodci nereagují. Trochu povolíme uzdu naší angličtině a důrazně se musíme nacpat na řetěz, ještě než čtvrtá skupina chce vylézt vzhůru. Oba s Honzou sestupujeme. Pod bivakem se setkáváme z naší druhou skupinou. Ptáme se proč s nimi není David. Chytla ho prý kolena, a proto ráno začal sestupovat z Mezzalamy zpět k autu. Co později říkal, tak nahoru se mu doslova běželo v pohodě, ale dolů to byl bolestivý sestup. Dohodli jsme se, že se sejdeme u nástupu do sedel na Breithorn Centrální (4160) a Západní (Occidentale 4165). Ostatní šli po vrstevnici dále.

Zhruba na linii úpatí Centrálního Breithornu začíná cesta stoupat, táhlým výstupem. S větším vypětím sil, se to tomuto lanu podaří a dávají oba vytyčené vrcholky Breithornu. Balíme věci nechané na bivaku a traverzujeme nad bivakem poměrně stabilní širokou plání s viditelnými trhlinami, které se dají obejít. Tam kde se setkává u nástupu na nejižnější straně Centrálního Breithornu sníh se skálou, volíme místo pro výstup. Z této výšky 3800 metrů jdeme převážně kolmo vzhůru po sněhu. Skála po pravé straně není špatná pro krátké odpočinky. Diretka v plné polní na zádech nám bere dost sil. Povrch nám začíná už dost měknout od sluníčka a tak zhruba posledních šedesát výškových metrů přestáváme jít rovnou na vrchol. Stoupajícím traverzem vlevo jdeme směrem, kde je vyšlapaná turistická stezka. Však lýtka už o tuto úlevu pěknou chvíli žádala.

Davy turistů

Během stoupání celá situace párkrát vypadala na sundání dlouhého lana a lezení přes jistící stanoviště. Nejprudší část svahu se však malinko zmírní a ustupujeme od těchto možností. Postupně dáváme oba dva vrcholky. Nikde se moc nezdržujeme. Hlavně na Západním vrcholku jsou davy turistů, co přijely lanovkou přes Malý Matterhorn. Scházíme dolů na domluvené místo a dáváme oběd. Sníh začíná dost lepit. Přesto, že vrcholky jsou již za námi, tak nás ještě čeká dokončení původně plánované první trasy. Přes dvě lanovky přejít na kolmo a podél třetí k lanovce na Testa Grigiu (3480). I zde jsem trochu zakufrovali, když jsme si chtěli zkrátit cestu. Ale to by jsme nebyli ani my. Pak je alespoň nad čím se pousmát u fotek a vzpomínek v hospůdce při pivku.

Následuje sestup směrem k Cime Bianche. Dále po značce č. 6 dolů do Saint Jacques k autu. Pak transport asi 15 km dolů do kempu, který je ve výšce 1513 metrů. Tím letošní bílé Alpy končí. Odpoledne se má zkazit počasí. Předpověď nelhala. Při sestupu z Corno Bussola (3023) po 3c směrem do Champolucu nás zastihává déšť. Všichni jsou na takovéto počasí připraveni. Kalhoty se po stranách zalepí na sucháče, oblékne se bunda a nasadí kapuce. Nakonec jde i o příjemné vyzkoušení oblečení. Ráno ve čtvrtek se loučíme s místními, co nám již během třetího léta přirostli k srdci a odjíždíme přes cenový alkoholový a naftový ráj, bezcelní zónu Livigno směrem domů do pracovně rutinní reality.