Birkenmajerova cesta na Kežmarský štít

Jižní stěnu Kežmarského štítu si vybrala dvojice Birkenmajer - Dorawski k prvovýstupu v duchu Birkenmajerova horolezeckého myšlení. Jeho doménou byly východní a jižní stěny, komplikované průstupy s mnoha traverzy, obcházením převisů i překonáváním položených ploten. Birkenmajer měl čich na trasy ve strmých ale přívětivých stěnách v poměrně jednoduché obtížnosti 4-6 UIAA.

Tím se lišil od svého souputníka Stanislawského, který lezl ve stejné době podobné obtížnosti, ale soustředil se na odstrašující severní stěny a dlouhé kouty a komíny. Jeho cesta na Kežmarský štítu vede v severní stěně. Na podzim si na Weberovku musíme nechat zajít chuť, protože tam už leží sníh.   

Wincenty Birkenmajer zemřel vyčerpáním 16. dubna 1933 při pokusu o přelezení severovýchodního pilíře Ganku. Jeho spolulezec ho ještě dostal na Galerii Ganku, ale pak už pro něj nemohl nic udělat a sám se vydal pro pomoc. Wieslaw Stanislawski se zřítil ve stejném roce při výstupu na Kostolík 4. srpna 1933. Zřejmě ho i se spolulezcem strhla kamenná lavinka.

Vysoké Tatry: Jak lezli největší klasici?

Sluneční stěna

Wincenty Birkenmajer nazval jih Kežmarského štítu Sluneční stěnou. Nepatří k jeho nejtěžším výstupům, ale jistě nejkrásnějším:   

"Każda ściana, każda grań, jaką kiedykolwiek rozwiązałem, ma u mnie jakąś krótką a znamienną nazwę. Południowa ściana Kiezmarskiego Szczytu, ta pionowa krzesanica, swą nadzwyczajną gładkością tyle lat odstraszająca nawet najgłośniejszych taterników - jest (nie wyłączając Szklanej Góry) najmilszym memu sercu zwycięstwem wysokogórskim i nosi w mych myślach nazwę: Słonecznej Ściany."

Sedmnáct hodin v akci

Říjen je poslední měsíc, kdy je možné ve Vysokých Tatrách naposledy vyrazit do velkých stěn. Nespěcháme proto až tak moc. V deset hodin večer na pražském hlavním nádraží zaléháme ve vlaku na lůžka. V šest ráno přesedáme v Popradě na električku, potom v Tatranské Lomnici na lanovku a v deset hodin ráno už stojíme navázaní pod Birkenmajerem. Lezeme na pohodičku ve třech. Ve stěně trochu bloudíme, pouštíme do čela našeho nováčka, moc nespěcháme. Až do té doby, než stojíme konečně na rampě Prostředního pilíře a zjišťujeme, že se slunce zapadá za Lomnickým štítem. 

Teprve teď startujeme dostihy. Trojky běžíme, až nám stříká pot z čela, s jištěním se moc nezdržujeme, štandy zřizujeme na dvou vklíněncích. Tma nás dobíhá ve štítové stěně. Odvazujeme se a poslední čtyři délky stoupáme sólo.

Kouknu přes hřeben do jihozápadního svahu, kudy vede sestup, a strnu. Očekával jsem izolované fleky sněhu, ale tohle je hrůza. Sněho-ledový příkrov nám nedovolí bez maček a cepínů sestoupit. Vzali jsme s sebou jenom jedny nesmeky a malý kladivocepín pro všechny tři. ...a zítra to nebude lepší, i kdybychom na vrcholu přečkali nepříjemnou noc. To snad budu volat vrtulník!?

Naštěstí hluboko pod námi zahlédnu tři čelovky. Zavolám na ně a spadne mi kámen ze srdce. "Jde to, sice pomalu, ale jde," ozývá se zespodu. Navlékáme na sebe všechno, co máme, a pomaloučku sestupujeme v pohorkách po sněhu. Cepínem vepředu očišťuji každý kámen, aby moji spolulezci měli relativně bezpečné stupy. Za dvě hodiny docházíme trojici pod námi. "Jsme totální amatéři, totální," prohlašují, když se ptám na důvod zpoždění. "To my také." Šest lidí se tedy sune šněčím tempem černou nocí k Huncovskému sedlu a potom kuloárem do Lievikového kotle. Ve tři ráno padáme my tři na lavice bufetu na Skalnatém plese. Kde jsou naši náhodní známí, už nevíme. Ukazuje se, že jenom dva z nás mají bivakovací pytle. Lukáši, holt Ti bude zima, ale za pár hodin svítá...! 

BIRKENMAJEROVA CESTA

Kežmarský štít, Skalnatá dolina, Vysoké Tatry

Jižní stěna. 2558 m 

Prvovýstup

Wincenty Birkenmajer a Jan Kazimierz Dorawski, 24. srpna 1930.

Obtížnost

Lezení dosahuje stupně IV ve spodní polovině. Na pilíři často III. Ve štítové stěně II. Orientačně náročná cesta v bezpečné skále. Celkem se leze 16 délek. Doba výstupu dle průvodce je 4-5 hodin. Rekreační horolezec by měl počítat nejméně s dvojnásobkem.

POZOR! V horolezeckých průvodcích se píše, že je cesta přejištěná borháky. Není! Během výstupu lze najít jen něco málo starých skob a jedno borhákové stanoviště. Zbytek je možné dobře odjistit vlastním vybavením.

Přístup

Lanovkou z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso. Od Skalnatého plesa po neznačené stezce směrem do Cmiteru. Než do něj cesta vstoupí, rozloží se údolí do Lievikového kotle. Z jeho travnatého dna vystoupáme po suti pod stěnu. Vpravo necháme kuloár z Huncovského sedla (sestupová cesta) a poté žlab Grószovy rampy do Kežmarské priehyby. Od lanovky 3/4 hodiny.

Sestup

Z vrcholu Kežmarského štítu sestupujeme jihovýchodním úbočím mezi skalami, balvany a sutí po zřetelné stezce do Kežmarské priehyby (1 UIAA, 1 1/2 h). Suť se dále střídá s trávou a stále na jihovýchod sestupujeme hřebenem nebo vlevo od něj, stezka je většinou jasná. Ve špatných podmínkách je třeba se držet přísně hřebene a v závěru přelézt ostrý skalnatý hřebínek až do Huncovského sedla (CH-1 UIAA, 1/2 h). Ze sedla doprava dolů kličkujeme obrovským skalnato-suťovým kuloárem. Sledujeme místy nejasnou cestu, povšechně po skalách uprostřed. V závěru sejdeme do levé větve kuloáru a dostaneme se nazpátek do Lievikového kotle (CH, 1/2 hodiny). Za dalších půl hodiny jsme nazpět na Skalnatém plese. Tříhodinový sestup se může protáhnout kvůli únavě nebo špatnému počasí na dvojnásobek.   

Další varianty sestupu vhodné pro znalce terénu je výstup z Huncovského sedla na Huncovský štít a sestup na druhou stranu po velkém suťovisku až k turistické Magistrále. Je také možné slézt po hřebeni až na Svišťovku a odtud dojít po Magistrále ke Skalnatému plesu nebo Chatě Pri Zelenom plese.  

Výstup

Birkenmajerova cesta má mnoho variant, uvádíme klasickou a dnes nejčastěji lezenou. 

1. V nejnižším místě pilíře začíná výrazná římsa, která se táhne doprava nahoru. Je přerušená dvěma pikantními exponovanými místy zajištěnými skobami a končí pod širokým žlabem. 4

2. Žlabem vzhůru (skoby) a přes převis sokolíkem zprava. 4   

3. Když se žlab rozšiřuje a stává se strmým a plochým, uhneme doprava do kolmé stěnky a přes ní na travnatý položený terén. 3-4

4. Nad sebou vidíme tři žlábky, lezeme jakýmkoliv z nich. Pozor, neuhýbat doleva na pilířek k původními žlabu, je tam terén vyšší obtížnosti. 3  

5. Strmými skalkami na výrazný trávníček (skoba) pod pravou částí obrovských žlutých převisů. 3

6. Neuhneme rovnou doprava (bludné skoby), ale vystoupáme ještě pět metrů nad trávníček a teprve pod převisy lezeme doprava deset metrů po římse (skoby), která se změní na lištu a následuje těžký krok do žlábku. Přímo vzhůru přes odštípené, ale pevné  balvany vlezeme do komínku. Zdánlivě je težký, ale poskytuje několik dobrých chytů a stupů. 4

7. Patnáct metrů nad komínkem pokračuje žlab až k vodorovné lávce doleva. Jdeme po ní pěšky pod šikmými plotnami a potom je oblezeme zleva do travnatého terénu. 2-3

8. Zleva na obrovskou oblou hranu prostředního pilíře, který směřuje celou stěnou doprava vzhůru. 2

9.-12. Šikmý pilíř poskytuje krásné konstantní lezení. Lezeme jeho středem nebo mírně vlevo po vlastním jištění. Občas se objeví stará skoba. Vlevo od nás se táhne nově přejištěné Puškášovo vhloubení. Setkáme se s ním, když v něm pilíř zanikne (2 borháky). 3

13.-14. Žlabem stále vzhůru. 2-3

15. Štítovou balvanitou stěnou, spíše pravým ramenem. 1-2

16. Závěrečným exponovaným hřebínkem na vrchol. 2

Doporučené vybavení

Přilba, hrudní a sedací úvazek, jistítko, 2x50 m lano, 6 expresek, smyčky a jedna dlouhá smyčka, 3 karabiny s pojistkou, vklíněnce a friendy, šťáradlo, lehké pohorky, lezečky, bunda, funkční prádlo, ponožky a čepice, batoh 30-40 l, čelovka, outdoorový mobil, chytré hodinky mapa, bivakovací Žďárského vak, podrobné TOPO, pití a jídlo na den, lékárnička, kompaktní fotoaparát, tmavé brýle, opalovací krém, pojištění, malý cepín na sestup. Může se hodit magnézium a na přístup trekové hole.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě