Coloradská klasika Longs Peak

Nebudou pokračovat naše nezdary ze začátku výpravy?

Co se všechno nepodařilo

Kvůli neskutečně hnusnému počasí, což představoval neustávající hustý déšť se sněhem, jsme ani nenastoupili na Cloud Peak (4013), nejvyšší vrchol Big Horn Mountain ve Wyomingu.

Pár dní na to jsme se museli dát na ústup z Ganett Peak (4209), nejvyššího vrcholu Wind River Range a státu Wyoming.

Je konec května a sníh jsme čekali. Nečekali jsme ale, že ještě nebude dostatečně sedlý a ještě k tomu bude takové teplo. Bez sněžnic nebo lyží to prostě nešlo.

Rocky Mountains

Proto jsme nakonec tady. V Rocky Mountain National Parku na tábořišti Battlefield Mountain. Pokusíme se vystoupat na Longs Peak (4346), nejvyšší vrchol Rocky Mountain National Park.

Lenka: Je 4. června 2010 a Ctirad tvrdí, že přesně na den před 60 lety uskutečnili Francouzi Lachenal s Herzogem první úspěšný výstup na osmitisícovku v historii. Prý vzdáme hold jejich výkonu na Annapurně svým výstupem na Longs Peak. Snad... Budíme se ve 2:20 h.

Budík stejně zazvoní za deset minut, a tak pomalu vstáváme. Venku je jasno, trochu fouká, ale není moc zima. Barel s jídlem "bear resistant" je na svém místě padesát metrů od stanu, medvědi možná ještě spí. Hurá, nebudeme o hladu!

Snídáme, chystáme svačinu a balíme batohy. Tentokrát jsme připraveni na všechno. V městečku Estes Park hned u hranice s národním parkem jsme si totiž půjčili sněžnice. Mačky a cepíny si vezeme z domova.

Diamantová stěna

Ve 3:10 vyrážíme po trailu směr Granite Pass. V dálce za námi vidíme dvě světýlka, asi od horalů, kteří vyrazili přímo z parkoviště o několik set metrů níže.

V pět hodin jsme v Granite Pass (3682). Začíná svítat, vypínáme čelovky a pokračujeme serpentýnami po úbočí hory Lady Washington až na Boulderfield (3889).

I zde se může tábořit. V létě tu musí být docela plno. Slavná severní stěna Longs Peaku tzv. Diamant se tyčí přímo nad námi. Někde napravo od ní jsou staré skoby z dob, kdy tamtudy horští vůdci vodili klienty na vrchol Longs Peaku.

Nová výstupová trasa skrz Klíčovou dírku

Dnešní turistická cesta však vede dlouhým traverzem okolo vrcholu po Keyhole Route. Skalní útvar opravdu vypadá jako obrovská klíčová dírka. Tam se rozhodne o osudu našeho výstupu. Za ní začíná úsek, který je náročný i v létě.

Teď však na tomto úseku panují zimní technické podmínky, jak nám s vážnou tváří říkali snad všichni rangeři, které jsme v parku potkali. Nevíme absolutně, co podle nich znamená technické podmínky, ale brzo to zjistíme.

Těsně pod Keyhole (4008) jsme okolo sedmé. Jdeme nalehko omrknout trasu. Přímo v Keyhole pekelně fouká, ale jen co se dostaneme kousek dál traverzem, jsme před větrem chráněni.

Lenka: Cesta dál vypadá podle Ctirada dobře, slušná expozice ale ani ne moc sněhu. Počasí také slušné. Je azuro a vítr nás bude přifoukávat ke stěně. Ctirad rozhoduje, že pokračujeme. No tak teda jo…

Dlouhý traverz ve sněhu i skále

Vyrážíme o jeden batoh lehčí. Nepoužité sněžnice, hůlky, teplé kalhoty a extra voda zůstávají mezi balvany pod Keyhole.

Začátek traverzujeme jen po skalách, první sněhové políčko zvládáme v pohodě bez maček, protože sníh je tak akorát. Není moc tvrdý a ani se moc neboříme.

Brzo ale přicházejí mačky na řadu. Sněhová pole jsou delší, s větším sklonem a drsnou expozicí. Snažíme se nemyslet, co by se stalo, kdybychom uklouzli.

Lenka: Uvidíme, jak nám to v mačkách půjde. Já je měla na nohách pradávno při cvičném lezení ledopádů v Jizerských horách a Ctirad je má poprvé. Někde se to vyzkoušet musí...

Traverzujeme sněhová pole, která občas střídají krátké pasáže po žulové skále, kde naše zánovní mačky dostávají pěkně zabrat.

Sněhovým Korytem k vrcholu

Dostáváme se do kuloáru Through (Koryto), kterým se leze přímo nahoru a kde nastoupáme skoro celé zbývající převýšení na vrchol. Nedovedu si představit, jak to tady vypadá v létě, když tudy lezou davy lidí.

Pomalu stoupáme, začínám toho mít plné kecky a přemýšlíme, jak zvládneme cestu zpět. Těsně pod sedélkem, kterým končí kuloár, svačíme. Před námi je úsek zvaný Narrows (Úžina). Své jméno si zaslouží. Traverzujeme po úzké polici s uctivou expozicí a dostáváme se k poslednímu sněhovému poli, které vede na vrchol.

Tato část se jmenuje Homestretch (Cílová rovinka), ale k rovině má daleko. Ani moc prostoru na zabrzdění cepínem tu není, radši nekoukáme dolů, co by nás čekalo, kdybychom uklouzli.

Lenka: Ukrajujeme poslední výškové metry. Ctirad na mě čeká a na vrchol jdeme společně. Hurá! Jsme na vrcholu Longs Peak! Nikde nikdo a tak máme celý rozlehlý vrchol velký jako fotbalové hřiště, samozřejmě na americký fotbal, jenom pro sebe.

Na nějaké procházení není síla ani chuť. Navíc dost fouká. Schováváme se za balvany. Zapisujeme se do vrcholové knihy, fotíme, pijeme čaj a jíme zaslouženou vrcholovou Studentskou pečeť.

Dolů se vracíme stejně dlouho, jako jsme šli nahoru

Výhledy jsou úžasné, počasí se zatím také drží, ale i tak po dvaceti minutách na vrcholu začínáme sestupovat. Je 10:15 h.

Nasazujeme provizorní hrudní úvazky a vážeme se na desetimetrové šestimilimetrové lano. Jde především o pocit relativního bezpečí. Sestup nám jde docela svižně, a tak jsme za chvilku u kuloáru.

Nejdříve sestupujeme po sněhových stupech, které jsme tu zanechali. Ale pak nastává čas na trénink brždění cepínem. Jeden vždy jistí druhého přes cepín, kdyby se mu to moc rozjelo.

Lenka: Jedu já, Ctirad, já, Ctirad a za pár minut jsme u místa, kde zase musíme začít traverzovat. Byla to sranda a hlavně jsme byli dole co by dup.

Zpátky v Keyhole jsme v jednu hodinu odpoledne. Dolů nám to trvalo skoro stejně jako nahoru. Balíme mačky, cepíny a valíme dolů. Postupně sundáváme jednu vrstvu oblečení za druhou, počasí je pořád krásné a slunko pěkně pálí.

Ve čtyři hodiny jsme konečně u stanu a můžeme se převléct do kraťasů a triček. Vaříme nudle, balíme stan a v pět vyrážíme na poslední dvouhodinový úsek k autu.

Lenka: Večer jsme se královsky najedli a dali si zaslouženou plzničku. Pak jsme se odplazili do stanu a usínali s pocitem, že se nám ta naše dovolená nakonec přece jen vydařila.