Severovýchodní hřeben na Svišťový štít
Obtížnost: místy 1
Čas výstupu: 2-3 h od chaty
Nebezpečí: Převěje a odpolední laviny na Svišťovém sedle, laviny v hlubokém sněhu závěrečného žlabu.
Sestup: Svišťovým chrbátem (jedno krátké slanění v první třetině sestupu, nad skalním výšvihem je několik slaňovacích skob). Nesestupujeme po letní žluté turistické značce, protože je velmi ohrožována lavinami.
Popis: Od Zbojnické chaty vidíme široké sedlo v hřebeni mezi Svišťovým štítem a Hranatou věží. Zimní výstup vede obvykle mírně vlevo od spádnice Hranaté věže (a tedy vizuálně k pravému okraji hřebene). V něm je úzký zásek, do kterého vystoupáme po sněhu. Kombinovaným terénem se dáme doleva, překonáme Rovienkovou stěnu a opatrně kráčíme po ostrém hřebeni ke Svišťovému štítu. Pokud je pevný sníh, lze lézt i přímo sněhovými plotnami na nejnižší místo sedla uprostřed hřebene. Překonáme kamennou bariéru a dostaneme se do širokého sněhového žlabu. Jím vystoupáme doprava na hřeben, který dosáhneme pár metrů pod vrcholem.
Doporučené vybavení
Lavinový hlásič
Mačky
Turistický cepín
Jedno lano pro všechny účastníky výstupu
Přilba
Sedací úvazek
Dvě karabiny
Tři delší smyčky
Slaňovací brzda
Čelovka
Lékárnička
Průvodce
Mapa
Busola
Nepromokavé zimní oblečení
Nepromokavé pohorky
(Dalekohled - vyhlídka je opravdu krásná)
Cílem jejich výstupu je Svišťový štít o výšce 2382 metrů nad mořem, který poskytuje nejkrásnější rozhled na Velkou Studenou dolinu.
Po půlhodině perné chůze v bořícím se sněhu jsou všichni pod roklí. Tudy vede jejich cesta. Z batohů putují stoupací železa a cepíny. Každý si bere do ruky jeden pikl, jen Honza dva. Prudkým svahem vykopává Gobo jako vedoucí družstva mačkami jeden stup za druhým a jako perličky jich vysází na neposkvrněný svah několik stovek. Celé úmorné stoupání má v patách Honzu, ostatní oddychují a na sedélko na vrcholu se dostávají o něco později.
"Vem to pravou rukou, tady je bočák a bacha na rozchrastanou skálu," slyšíme pokyny. Všech pět horolezců pokračuje po vodorovném hřebeni Svišťového sedla. Po levé ruce mají úžasné sněhové plotny bez jediného přerušení ke Zbojnickým plesům, vpravo spadá kolmý půlkilometrový sráz do Bielovodské doliny. My čtyři obdivujeme letecké výhledy a trochu se bojíme pohlédnout dolů.
"Já se hloubky bát nemusím," vytahuje s lišáckým úsměvem svůj oblíbený bonmot Honza. Od narození totiž nevidí. "Kdyby se někdo bál moc, ať to řekne a vytáhneme z batohů lano na jištění," pronáší naučenou formulku Gobo. Míří tím spíše než na Honzu na dvě horolezkyně, které jsou poprvé na horách v zimě. Honza i já už máme nějaké zkušenosti.
Vodorovný hřeben končí a Svišťový štít ho jakoby vtahuje do svých boků. Gobo šátrá cepínem po skále. "Je to tady rozbitý. Honzo, polez." I on šátrá a je vidět, že v této disciplíně je nejlepší z nás. Ačkoliv si nevidí pod nohy, podaří se mu pětimetrový výšvih nad hrozivou hlubinou zdolat bez velkého váhání. "Pro mě není problém pevný sníh nebo kolmá skála, ale nejsem si jistý na hromadě kamení, která se může kdykoliv rozpadnout a zřítit," říká nad výšvihem Honza.
K mé smůle se o tom mám hned v následujících metrech přesvědčit. Spolu s Gobem narazili na stopy našich předchůdců a upalují, co jim nohy a cepíny v rukách stačí. Stěží popadám dech a ženu se za nimi. Nedaří se mi to, jsou rychlejší. Naštěstí se jim do cesty staví skála a tak zase slyším: "Tady dlouhý krok, o půl metru vlevo je led, do něj sekni cepín, nad hlavou máš velký chyt." Tam Honza trochu zpomalí, hledá si cestu a já mám možnost je dohonit.
Obě děvčata dolézají chvilku za mnou, aby zahlédla už jen Honzovy nohy, jak mizí nad převisem. Zbývá pár kroků na vrchol. U geodetické pyramidy si podáváme ruce, odkládáme brýle a teprve teď se dá poznat, kdo z nás je slepý.
Honza Říha: Nebojím se výšek - nevidím
Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě