Fatal Error na Grépon

Automat zafunguje. Pravá ruka okamžitě stiskne. Tak akorát, aby mi v ruce zůstalo možná posledních deset centimetrů. Než otočím hlavu a podívám se na své ruce, utekla snad věčnost.

V hlavě mám vypálený okamžik, kdy se dívám šikmo nahoru na Feu a v pravé ruce cítím tah napnutého lana. Ten zlomek sekundy, kdy se ode mě odlepuje paralelní vesmír.

Došlo lano... Co?!

Mnoho následujících dní musím zahánět představu, ve které mi lano projíždí oběma rukama a Feu nenávratně zmizí ze záběru. Jak se ohlížím dolů a v hloubce vidím zmenšující se stín, a pak ticho a osamění. Brrr. Vždycky mi znovu přejde mráz po zádech.

Feu na mě vyjíždí, co dělám za kraviny, že se hrozně lekla. Vcelku žoviálně zamávám lanem v pravé ruce a říkám: "Došlo lano." Feu opáčila: "Co?!" Vůbec mě v té chvíli nenapadá, že bych to lano měl chytit i druhou rukou.

Už se asi trochu smráká. Feu z té výšky nejspíš úplně dobře nevidí. Vyměňujeme si jednoduché věty:

"Jak jako došlo lano?"

"No jako, že mám v ruce konec lana."

"Děláš si prdel?!"

Kdyby byl den, asi bych viděl, jak zbledla, ale v barvách večera je bledé úplně všechno.

"Co budeme dělat?" vyhrknea na mě.

Chvíli bezradnosti maskuji obligátním blekotáním: "No co budeme dělat? Co budeme dělat? Dej si tam prusik!"

"Co? Proč? K čemu mi tady bude prusik?!" ječí na mě Feu.

Nejsem jí úplně schopen odpovědět. "Vždycky se někam dává prusik, když je průser. Dej si prusik na to druhé lano". Asi nejsem sto jí to vysvětlit úplně pochopitelně.

Feu konečně přichází na to, že se může o něco zvednout. Říká mi, abych za reverzem udělal uzel. Asi si myslí, že tu je nějaké "za reverzem."

Přichází chvíle tmy. Vůbec nevím, jak zařizuji, aby lano vlezlo zpět do jistítka. Možná tam částečně bylo, možná tam bylo úplně a nebo mi v té chvíli nedělá problém provléci ho zpět. Pamatuji si až, že jednou rukou vcelku bez problému vážu vůdčák a za ním ještě jeden.

Následuje již vcelku nezáživné nahazování lana směr Feu, aby mohla vyručkovat zpět k nejtu a slanit. To, že jsem nešika, jsem ochoten přijmout, ale myslím, že jsem po celý čas svých pokusů trefit Verču karabinou do hlavy, nepustil pravačkou lano, na kterém visí, v místě, kde jsem ho před tím chytil.

Jak to viděla Feu:

Škoda, že na vrcholech bývá tak málo času na kochání se. Jsme ve skluzu, je půl sedmé. Poslední délky známe dobře, snad by šly slanit po tmě. Jenom ať se neseká to lano jako těm Francouzům. Jsme nejopatrnější na světě. Na štandu zakládáme lano do reverza oba dřív, než první odjede s prusíkem k dalšímu štandu, a navzájem se kontrolujeme. Víme, jak jsme unavení a že nejvíc smrťáků je na sestupu. Nejsme přece blbí.

Do 17. délky všechno v pohodě. Až... kurva. Lano se seká. A až skoro nahoře! Skoro celá dýlka! Aha, proto jsme jeli kolem nejtu, ve které byla karabina, asi ji tam nechali ti Francouzi, když se jim seklo lano v úplně stejném místě. Tak kdo půjde? No tak já jdu.

Zatínám zuby, jako na potvoru to musí být za 6a. Navazuju se na červené i modré, jehož druhý konec je seklý, a lezu. Trpím a trpím, modré lano už je krátké, odvazuju ho a házím ho Víťovi. Už jsem u té seklosti a přesouvám se k nýtu. Cože to mám teď dělat? Víťa se mě ptá, jestli chci spustit, nebo jestli slaním. Říkám, ať mě spustí na červeném, a modré házím dolů. Strašně se bojím. Hlavou mi probleskne pravidlo, že v horách se nenechává spouštět, že se slaňuje, aby to měl člověk pod kontrolou

Říkám Víťovi, ať jede pomalu, mám fakt strach. Najednou to škubne, co to doprdele dělá? Mám málem infarkt, jak jsem se lekla. Kouknu na něj, Víťa na mě civí. Nedochází mi, co se stalo, až když mi to říká. Lano projelo reverzem. Chytil ho rukama nad ním. Víťa drží lano v rukou nad reverzem. Chytil ho rukama. Rukama!

Visím v laně pět metrů nad ním a asi tři metry vedle. Jsme oba v šoku, ale musíme jednat, například by to chtělo vrátit lano do reverza. Popolezu po skále (naštěstí je to plotna) k druhému prameni lana, po kterém vyšplhám, abych Víťovi uvolnila pár metrů. Víťa zastrkává konec lana do reverza a dělá na něm uzel.

Zatímco řeším, jak se dostat k němu na štand, část mého mozku se zabývá otázkami:

"Jak jsme mohli zapomenout na uzel?"

"Jak to, že nás nenapadlo, že může být lano seklé výš než 30 metrů?"

"akže jak se mám dostat dolů?"

Víťa mi musí hodit modré lano, já vyšplhám zpátky k vratnému bodu a slaním. OK. Víťa hází lano. Za jiných okolností by to byla vtipná scénka. Víta je nešika. Říkám, ať na ten konec něco naváže, že mu to půjde líp. Navazuje karabinu a opět několikrát marně hodí a mine. Konečně se trefuje přímo mně do rtu, do háje, bolí bolí. No nic, alespoň jsem pořád živá. Vyklepaná dolezu k nýtu a slaním.

V bivaku konečně jako doma

V 15. délce je police, na které jsme před třemi roky bivakovali. Zavrhuju další slaňování, jsme oba vyklepaní a další pokusy o zabití se by mohli vyjít. Bivak působí konejšivě, skoro jako domov, je tu dokonce pořád zídka, kterou Víťa postavil před třemi lety, když jsme tady cestu zapytlili.

Splněné sny v Chamonix: Lezení a zase lezení

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě